Les temps sont durs pour les rêveurs.

Na co nejde zapomenout? Na slanou vůni a šumění moře přervávané rykem zběsilých skútrů. Na její velké temné oči a sáhodlouhé vlasy, které nikdy do moře neponořila. Na absolutní přítomnost kýče, za který se nikdo nestyděl. Na prapodivně dokonalou čistotu uvnitř v kontrastu se špínou a divokostí venku. Na neustálý pocit podivnosti a nepatřičnosti. Na...

Je to jen pár let, co dnes už regulérně šílený Donald Trump odmítl uznat výsledky voleb a dokonce vybízel k nepokojům, které vyústily k útoku na americký parlament. A už to pojede nanovo. Tenhle volební rok bude ale ostřejší. Atentáty, aféry a podobné anabáze amerických prezidentů nejsou nic neobvyklého. Volební výsledky už bývaly mnohem těsnější a...

Šlo o pocit svobody. O nic víc. Když jsme před časem mnoho týdnů projížděli státy Jihozápadu, vyšlo to skoro půl na půl, šest patřilo demokratům, čtyři republikánům. Uvažování, názory, zvyky a dokonce jazyk se lišily naprosto zásadně. Nikde to ale nebylo horší ani lepší. Všude bylo něco. Nicméně zemí mého srdce se stal prérijní Wyoming, kde je víc...

Do Itálie jezdím od dvanácti rok co rok. Někdy jednou, jindy pětkrát. Ještě se mi nestalo, že bych tam narazil na hnusný město, nevkus nebo nudný lidi. To k životu v téhle zemi stačí. Bohatě. A stejné to je, i když se potloukáte po městech severu, které živočišnost jihu nemají.

Je to dvacet let, co jsem se měl možnost poprvé seznámit s tím, jak uvažují Palestinci na hranici s Izraelem. Bylo to na jihu Libanonu, na území, které pevně drží v rukou Hizballáh a je dodnes útočištěm statisíců palestinských uprchlíků. Libanon se vzpamatovával z šestnáct let trvající občanské války a v Bejrútu jsem zažil naprosto bizarní pařby...

Amarcord je nejen nejlepší dílo Federika Felliniho, ale nejvtipnější film vůbec, byť ho natočil přesně před padesáti lety. Jeho děj se odehrává před válkou na severovýchodě Itálie v oblasti Emilia-Romagna, konkrétně v Rimini. Jeho stará část je pořád pěkná i díky dva tisíce let starému a dokonale zachovalému mostu, přilehlým uličkám, kde jsou na...

Když na hrad Loket spadl léta Páně 1322 osmdesátikilový meteorit Purkrabí, nikdo netušil, že po 701 letech se zázrak zopakuje. Šílená bouře s blesky a hromy, kdy oblaka chrlila miliony slz, se přihnala přesně ve chvíli, kdy norský génius hudby Einar Selvik se svou Wardrunou spustil nejposvátnější a nejúžasnější severskou píseň Helvegen, starou jako...

Vždycky je nějaká hudba v nějakém čase. Něco přejde jako Morcheeba, Moby či Cranberries, ale něco se zasekne a drží jak ten háček Sandmanovy sestry Zoufalství. Dnes tu hraje nadpozemský hudební zjev Wardruna, tak je ideální příležitost pojmenovat ty záseky:

Letos jsem viděl po dlouhé době věchny, tak nejdřív jednou větou: Zatímco nejlepší letošní koncert předvedli Muse na Rock for People, nejlepším festivalem co do atmosféry i výběru kapel je jednoznačeně Colours of Ostrava. Metronome má sice srovnatelné vstupné, ale za dvěma jmenovanými kulhá hodně vzadu.

Myslím to obrazně, ale trochu ne. Štvanice žlučovitých trpaslíků, která se v posledních letech rozpoutala, mu na zdraví nepřidala. Nicméně dožil se požehnaného věku a to, co stvořil, mu nikdo nevezme. Byť většina kondolentů svůj hold jeho velikosti doprovodila oním ale... A jak víme, co je před ale, se nepočítá. Bez trpaslíků by se to nestalo.

Kdysi jedno z nejbohatších měst světa se vyslovuje maximálně zvukomalebně: luk-ka. S důrazem na obě, ale hlavně druhé ká. Málokdo ho zná, i když "nám" patřilo skoro století. Vážně. Získal ho kdysi Jan Lucemburský, a kdyby se ho Karel IV. koncem své vlády dobrovolně nevzdal a měšťanům Luccy, kterou miloval a velice rád tu od mládí přebýval, nedal...

Není tak otřískané, omšelé a působivé jako jiná sicilská města a kolem hlavní křižovatky Čtyři rohy se v několika ulicích tlačí turisti promíchaní o víkendech se sicilskými venkovany s kolotočnickými ohozy, čemuž odpovídají i na místní poměry přemrštěné ceny jinak skvělých pizz a dokonalých zvlášť sépiových arancini, které tu ovšem dělají i v...