Les temps sont durs pour les rêveurs.

Jsou oblasti, které neprobádal ani Jan Švankmajer. Zákoutí nad jiná lepkavá, nasládlá, rozměklá a plná skrytých jehel. Zákruty myšlení, kde bych za nic nechtěl zůstat, ale neskutečně mě přitahuje jejich mentální mapa.

Mladý papež je jeden z nejlepších seriálů vůbec. Když Amík s cígem, kolou a brutální ironií či spíš sarkasmem ovládne intrikami zamořené chodby papežského paláce, je jasné, že Sorrentino spáchal další geniální (slovo kulervoucí v kontextu toho, co seriál mimo jiné řeší, radši oželím) počin. Herecké výkony všechny do jednoho atakují Ceny Emmy. Jude...

Černá, rudá a bílá. S těmi barvami si Mignola téměř vystačí. Síla jeho kresby je v něčem snad až strašlivě primitivním a geniálně jednoduchém. A stejně prazákladním jako mýty, jimiž si klestí cestu, cedí uštěpačné hlášky a drtí protivníky rozhodně nejsympatičtější a asi i nejošklivější komiksový hrdina všech dob. Pekelný rudý chlapec Hellboy, před...

Po skončení padesátého dílu nezbývá než říct wow. Doknalé prostoupení syrové věrnosti, stylové dramatičnosti a severské mytologie. Všechny otázky, které se uprostřed norských fjordů a jam plných hadů řešily, měly relevanci (víra, touha objevovat, vládnout, dobývat, ničit, usadit se). Kromě několika emancipovaných štítonošek tam nebyla jediná...

Nepochybně nejlepší komiks uplynulého roku. Geniální britsko-americký spisovatel Neil Gaiman spojil síly s pro mě naprosto neuvěřitelně invenčním výtvarníkem J. H. Williamsem a čtvrt století po vydání prvních sešitů o nihilisticky melancholickém Pánu snů, jehož brutální sourozenci jsou lascivní Touha, odporné Zoufalství, autoritativní Osud,...

Skvělá kniha, která měla špatné recenze. Možná se dotkla novinářů, jinak nevím. Naprosto přesné situace, myšlenky i postavy. V osmdesáti bych chtěl takhle umět psát. Stačí úvodní scéna příchodu profesora s houfem nohsledů na přednášku a následný poslech jejího záznamu ještě jednou. Blbost nzanedbatelné řady akademiků nedokázal popsat lépe asi...

Sem tam je potřeba přečíst si béčkové fantasy (za áčkové považuji Martina s Tolkienem a zčásti Holdstocka, Gaimana, Miévilla, Eriksona, Rothfusse a Abercrombieho). V případě Sandersonovy ságy Mistborn vás praští do očí originální systém magie. Spalování kovů jako zdroj nadpřirozena. Mendělejevova tabulka jako klíč ke kouzlům. Atd. Boží.

Naposledy mě češtinou tak moc dostal Jáchym Topol v Sestře. Takhle přesný umí být třeba i Kundera. Už předchozí povídkové knihy Marka Šindelky byly silné. O vztazích samozřejmě. Tohle je ale úplně o něčem jiném. O izolaci, nevědomosti, hledání (bratra, klidu, nepřítele, vlastně čeho chcete). Mrazivá cesta v mnoha smyslech toho slova. Pouť kluka mě...

Když to vidíte popátý a pořád je to naprosto dokonalý. Italsky to zní líp, ale stejně: "This is how it always ends. With death. But first there was life. Hidden beneath the blah, blah, blah. It's all settled beneath the chitter chatter and the noise. Silence and sentiment. Emotion and fear. The haggard, inconstant flashes of beauty. And then...