Les temps sont durs pour les rêveurs.

Seriály na Netflixu a HBO mají jedinou nevýhodu. Když je něco fakt dobrý, tak to znamená, že se pomine plno dalších božích věcí. Ale někdy stačí pár minut. La Révolution má třeba úchvatné první tři minuty. Dál už tam nic není. Jen nějaký komunisti sekají hlavy.

Existuje snad někdo, kdo nezná nejlegendárnější předávání meče mezi metaláky a hady? Kdo nezná tajemství oceli? Kdo neví, že nejlepší je rozdrtit nepřátele, hnát je před sebou a slyšet nářek jejich žen? Že ne?

Jednoduše Bob Dylan. A taky Paul McCartney...

Tentokrát veskrze domácí, zanedlouho budou i hosté. V českém výtvarném umění se moji první oblíbenci objevují až koncem 19. století. Předtím to byla bída s nouzí, zvlášť ve srovnání s Holandskem, Anglií, Francií, o jižní Evropě nemluvě. Ale zase moderna... to byl občas nářez.

Zatímco výběr oblíbenců je výrazově přepestrý, u hereček osciluje na škále Monica Bellucci - Audrey Hepburn, kde neumím vidět jen samotné umění.

Právě jsem potkal člověka, který si myslel, že je Jon Snow, ale vypadal jako Samwell Tarly... První čtyři díly Písně ledu a ohně překračují co do vystižení a interakce charakterů hranice geniality, pátý se už nedá číst, ale to je detail.

Jsou oblasti, které neprobádal ani Jan Švankmajer. Zákoutí nad jiná lepkavá, nasládlá, rozměklá a plná skrytých jehel. Zákruty myšlení, kde bych za nic nechtěl zůstat, ale neskutečně mě přitahuje jejich mentální mapa.

Mladý papež je jeden z nejlepších seriálů vůbec. Když Amík s cígem, kolou a brutální ironií či spíš sarkasmem ovládne intrikami zamořené chodby papežského paláce, je jasné, že Sorrentino spáchal další geniální (slovo kulervoucí v kontextu toho, co seriál mimo jiné řeší, radši oželím) počin. Herecké výkony všechny do jednoho atakují Ceny Emmy. Jude...

Černá, rudá a bílá. S těmi barvami si Mignola téměř vystačí. Síla jeho kresby je v něčem snad až strašlivě primitivním a geniálně jednoduchém. A stejně prazákladním jako mýty, jimiž si klestí cestu, cedí uštěpačné hlášky a drtí protivníky rozhodně nejsympatičtější a asi i nejošklivější komiksový hrdina všech dob. Pekelný rudý chlapec Hellboy, před...

Po skončení padesátého dílu nezbývá než říct wow. Doknalé prostoupení syrové věrnosti, stylové dramatičnosti a severské mytologie. Všechny otázky, které se uprostřed norských fjordů a jam plných hadů řešily, měly relevanci (víra, touha objevovat, vládnout, dobývat, ničit, usadit se). Kromě několika emancipovaných štítonošek tam nebyla jediná...

Nepochybně nejlepší komiks uplynulého roku. Geniální britsko-americký spisovatel Neil Gaiman spojil síly s pro mě naprosto neuvěřitelně invenčním výtvarníkem J. H. Williamsem a čtvrt století po vydání prvních sešitů o nihilisticky melancholickém Pánu snů, jehož brutální sourozenci jsou lascivní Touha, odporné Zoufalství, autoritativní Osud,...

Skvělá kniha, která měla špatné recenze. Možná se dotkla novinářů, jinak nevím. Naprosto přesné situace, myšlenky i postavy. V osmdesáti bych chtěl takhle umět psát. Stačí úvodní scéna příchodu profesora s houfem nohsledů na přednášku a následný poslech jejího záznamu ještě jednou. Blbost nzanedbatelné řady akademiků nedokázal popsat lépe asi...