Les temps sont durs pour les rêveurs.

Moje první příběhy byly Čtyřlístky, kdy jsem dlouho věřil, že Bobík s Fifinkou je jsou zavilými nepřáteli Pindi s Myšpulínem, viz Záhadný škuner, str. 9. Pak jsem se naučil číst a poprvé si poplakal ve druhé třídě při mučení zlosyna Rattlera u kůlu v románu Vinnetou. Ano, víc než nad úmrtím šlechetného Apače.

"Moje zásadní životní rozhodování spočívalo v tom, jestli se mám stát pianistou v bordelu, nebo politikem. Po pravdě řečeno - není mezi tím žádný rozdíl," prohlásil Harry Truman.

Je jedno, zda zpěváci, nebo muzikanti. Zaz pro mě byla zázrak poprvé, podruhé, potřetí... Unikla mi jen Nina Simone, tu už si můžu jen pouštět.

Bylo by jednoduché vychrlit konceptuální bizárie z maďarsko-bulharského pomezí, ale jednodušší bude zůstat u prověřených a občas tím pádem i trochu provařených bohů a bůžků. Ty nejzpopovatělejší jako nebohý Van Gogh vynechám.

Jsa odkojen divadlem rakouským, zdá se mi, že v Česku se objeví něco dobrého zřídka. Nejlepší byla z mého pohledu éra druhé poloviny 90. let, zvlášť v Divadle Na zábradlí za Lébla a Pitínského, pak to šlo do kopru. Občas se něco povede v Činoherním klubu a nejpozoruhodnější je asi Studio Hrdinů.

Když se bavíme o knížkách, které paralelně i dvacet let píšu a hotové mám přitom jen tři, vždycky se někdo zeptá: O čem to bude? Nikdy nevím, co říct. Tak to aspoň zformuluju tady. Ale budou. Všech třináct. Jsem umanutý.

Máš-li sucho v hubě, kup si chrchle v tubě... (I. W. )

Dneska mi v pekárně došel dech. A to bylo deset dopoledne. Malá J. Celá v černém a jako by nic. Jako by těch dvacet let vyznání, gest a běsů nebylo. A ona se k tomu ještě smála... Jsou chvíle, kdy se lidská řeč vzdává a odchází dát si panáka, napsal Terry Pratchett v Barvě kouzel. Jo.

Seriály na Netflixu a HBO mají jedinou nevýhodu. Když je něco fakt dobrý, tak to znamená, že se pomine plno dalších božích věcí. Ale někdy stačí pár minut. La Révolution má třeba úchvatné první tři minuty. Dál už tam nic není. Jen nějaký komunisti sekají hlavy.

Existuje snad někdo, kdo nezná nejlegendárnější předávání meče mezi metaláky a hady? Kdo nezná tajemství oceli? Kdo neví, že nejlepší je rozdrtit nepřátele, hnát je před sebou a slyšet nářek jejich žen? Že ne?

Jednoduše Bob Dylan. A taky Paul McCartney...

Tentokrát veskrze domácí, zanedlouho budou i hosté. V českém výtvarném umění se moji první oblíbenci objevují až koncem 19. století. Předtím to byla bída s nouzí, zvlášť ve srovnání s Holandskem, Anglií, Francií, o jižní Evropě nemluvě. Ale zase moderna... to byl občas nářez.