Les temps sont durs pour les rêveurs.

Hrbení. Přikrčenost. Přizdisráčství. Tyhle návyky z dob tuhého socialismu se paradoxně vyjevují i v zemi, která je symbolem sebevědomí. Jen proto, že si tam zvolili slavomamem oblblého neurvalce, který nedokázal kvitovat demokratickou volební porážku a teď uznává jen toho, kdo líbá špičky jeho bot.

Hajlující Elon Musk. Hajlující Steve Bannon. Hajlující Bc. Turek. Je to prý jen taková legrace. Nicméně od roku 1945 tu nikdo takovou toleranci k symbolice zjevného či latentního nacismu neprojevoval. Jsou to prý bojovníci za svobodu.

Film Parthenope tu zase skoro nikdo nepochopil. Kritikům doporučuju na měsíc se přestěhovat do Neapole, anebo klidně do Salerna, Sorrenta nebo na Capri, prostě někam na jih od Říma. Všude je krásně a nádherně a božsky a o tom je i tenhle obraz Neapole, která je koncentrátem Itálie. A Itálie zase ztělesněním skutečné Evropy. Jejího myšlení, jejího...

Nelepší tři české podcasty provozují dost nesourodé dvojice, což až nečekaně dobře funguje. Za loňský rok mi největší radost dělaly dua z podcastů Dobrovský & Šídlo, Tam a zase zpátky a Kecy a politika, které stovky ostatních nechaly daleko za sebou.

Když se na maximum vyšroubovaný pragmatismus bije s fanatickou ctižádostí, musíte logicky strašně moc a tragicky dostat na zadek. Pokud tedy nejste Penguin. Žádný seriálový ani filmový herecký výkon letos zdaleka nepřekonal to, co předvádí jeho představitel, kterého jsem vůbec neznal. Aspoň jsem si to myslel.

Myslím tím stejnojmennou knihu, poslední dva dokonalé filmy i seriál, který je velmi dobrý, a ne že ne. Frank Herbert vydal Dunu před šedesáti lety, nezastarala a je překvapivě pořád tím nejlepším, co kdy v žánru sci-fi vyšlo. Jak je to možné? A jak je možné, že se román, na kterém si vylámali zuby ti největší borci, konečně někdo skvěle...

Teď tu totiž máme něco pro milovníky širé a čím dál širší Rusi. Rusové šíří vlastenectví nejen zabíjením ukrajinských dětí a důchodců a posílání statisíců vlastních lidí na jatka, ale taky výrobou vkusných propriet prodchnutých národním duchem. Ruské učítělnice nezůstávají pozadu a poté, co se vrhly na tvorbu buďonovek z alobalu, uspořádaly na...

Vím, že je to město plné nástrah, nebezpečí, pověr a podezřelých soch. Sám Jaroslav Foglar se tam prý nikdy neodvážil. Ale taky tu má ateliéry a studovny plejáda osobností veskrze jedinečných a i jinak úchvatných jako Miloš Štědroň, Milan Uhde, Kateřina Šedá, Petr Modlitba nebo Pavel Čech. A právě Pavel bude mít výstavu, kterou nejde cestou do...

Magický týden v divné zemi. Opuštěné vsi uprostřed ničeho. Tři tisíce let staré věže národa, o němž nikdo nic neví. Noci v klášteře, kde se nesmí mluvit a přesto vám jeptiška, záhadně osvobozená z klauzury, půjčí kolo, abyste mohli vidět zázraky západosardinského pobřeží. A tak šlapete a šlapete, propocení, žízniví a s jazykem rozpíchaným od...

Je mu 77. Byl extrémně úspěšný sportovec, nejlépe placený hollywoodský herec a jeden z nejvlivnějších politiků. "Pokud to můžu vidět a můžu tomu věřit, pak toho můžu i dosáhnout." A vždycky se mu to povedlo. Když před 21 lety kandidoval nezastavitelně na guvernéra, psal jsem v Reflexu jeho životopis a na obálce jsme měli titul: Nadčlověk kráčí do...

Prsteny moci jsou na sítích tak ukrutně hejtovaný seriál, až si říkám, že někdo vyhlásil Bombadilovu cenu za nejblbější plivanec tupohlavého orka. Přesto tvrdím i po druhé sérii, že jde o jednu z nejlepších televizních produkcí, jaké kdy kdo natočil. Možná už jsem sám, kdo si to myslí, možná se ke mně připojí hrstka nezdolných elfů z Eregionu.

Do Manausu je to z Ria tři a půl tisíce kilometrů. A pořád jste v Brazílii. Zatímco v Manausu bylo 38 a šílené vlhko, v Riu bylo příjemných 25. Brazilská zima jak se patří. Manaus mě už roky lákal ne proto, že jde o pekelně špinavou bránu do Amazonie, ani proto, že město získalo jako první na světě kolektivní...