Zabývám se dějinami moderní kultury (nejen) v totalitních společnostech. Vztahem umění a propagandy, politiky a umělců (filmařů, divadelníků, literátů, výtvarníků). Jako hobby mám moderní výtarné umění a jako guilty pleasure béčkovou (nejen) fantasy kinematografii.
Český hraný film a filmaři za protektorátu. Kolaborace, rezistence, propaganda, Libri, 500 str.
Obsáhlá publikace k dějinám protektorátního filmu a kultury, na níž jsem pracoval sedm let. Vysoce
hodnocená největšími kapacitami oboru jako například Prof. PhDr. Robert Kvaček,
CSc., nebo Prof. PhDr. Jan Kuklík, CSc. Za diplomovou práci o vztahu filmařů k moci jsem dostal Cenu Edvarda Beneše I. stupně. Zas disertaci pak absolutní hodnocení. A samozřejmě byla strhaná grantovými podvodníky bez kvalifikace, co se vydávají filmoví historici. A vykradená jimi i různými normalizačními pisálky a seriálovými poradci. A tak.
Výběr z článků o historii filmu postavených hlavně na archivních pramenech a memoárech:
Causa Miloš Havel, Reflex
Osud Pauly Wesselyové, Instinkt
Filmy ve stínu hákového kříže, Téma
Skutečný příběh Adiny Mandlové, Téma
Tragédie krále komiků (nacisté a Vlasta Burian), Téma
Mýtus o kráse a nevinnosti (život Lídy Baarové), Téma
Filmový Ježíšek Bořivoj Zeman, Téma
Zábava na hrobech, Český rozhlas Plus
Herci pro říši, Český rozhlas Plus
Kolaboranti, Téma
Jak zblbnout dav, Téma
Desítky obsáhlých studií a článků o protektorátní propagandě, kultuře, vztahu kultury a politiky a mytologii dějin moderní doby
Řada rozhovorů s režiséry, herci, herečkami
K vydání připravuji publikaci Já jsem jen herec o vztahu herců a totalitních režimů ve střední Evropě od třicátých do padesátých let minulého století.
---
Profesor Robert Kvaček k práci Český hraný film a filmaři z protektorátu
Od dvacátých let 20. století se film stával společenským fenoménem se stále větší působností a vlivem. Spojoval zábavu s uměním, "vysokou" kulturu s "masovou", zábavu také zaměňoval za kulturu, což je vůbec příznačným znakem nové a nejnovější doby. Představoval i zajímavé podnikání a vytvořil tedy i ekonomický obor. Nacházel si vazby k politice a ještě více politika k němu. Zvlášť zřejmým se to stalo v totalitních režimech, ale znát to bylo a je i v systémech jiných, byť ani motivace, ani obsah a rozsah výsledků nejsou shodné. Totalitní moc s filmem počítala "plánovitě", její různé podoby si ho po svém vřazovaly do repertoárů ideologického působení a ovlivňování. Zvlášť rozsáhle to platilo o nacistickém Německu, jež filmu chtělo užít pro své propagandisticko-politické záměry i na některých výbojem získaných územích. Realizace nemohla být přímočará, závisela jak na profilu prostoru (kulturním, dějinném), tak na době. Tu naplňovala německá (světová) válka, která se neodbytně vedrala do každodennosti i v zázemí. A právě jedno takové území - českomoravský protektorát, kde domácí film byl ostřeji sledován a měl odpovídat potřebám moci, je prostředím specifických dějin filmu Lukáše Kašpara.
Své mohutné monografii o českém hraném filmu v letech 1939-1945 dal autor podtitul Propaganda, kolaborace, rezistence. Stanovil si tak tématické úseky, na něž svůj výzkum a z něho vyvozovanou interpretaci zaměřoval. Jsou pro poznání a posouzení filmů a jejich tvůrců ve válečném šestiletí hlavními: o působnosti propagandy samozřejmě rozhodoval i divák. Náročnému zadání odpovídala heuristická příprava. Z literatury autor poznal rozsáhlé množství titulů, které se týkaly, či dotýkaly široce pojaté tématiky, i další práce, "souvislostní", o době nebo inspirující metodicky a úvahově. Shlédl a mohl analyzovat a posuzovat podstatnou část filmů, které tvořily dobovou produkci. Prošel tisk, pátral v archivní dokumentaci vztahující se k filmové tvorbě za protektorátu a samozřejmě se seznámil s nabídkou pamětí, které jsou v tomto případě zvlášť hodné pozornosti. Získávají si totiž značný čtenářský zájem, jehož výsledkem bývá přesvědčení, že tak tomu "opravdu bylo". Retuše a jednostrannosti patří přitom k časté výbavě těchto memoárů. Sekunduje jim také určitá publicistika: s projevy obou těchto žánrů a jimi sledovaných zájmů se Kašpar dostal do jistého střetu, aniž ho výslovně sledoval a slovně vyhraňoval.
Jedním z nejpodstatnějších témat je v Kašparově monografii interpretace propagandy. Vychází z jejího goebbelsovského pojetí ve filmu, z úlohy a rejstříků, které jí nacisté přidělovali. V říšskoněmecké produkci byla realizována i "přímo", díly naplněnými nacistickou ideologií a jejími určitými součástmi. Taková díla se v protektorátu nenatáčela, jen se v některých snímcích objevily scény ideologicky vyhovující nacistické moci. Goebbels podporoval tématickou únikovost filmů, které dávaly zapomenout na válečné strázně a v nichž se do příběhů daly vřadit i motivy souznějící s žádanými ideologickými tezemi (Blut und Boden apod.). Takto únikových bylo i plno českých filmů natáčených za protektorátu a Kašpar je v tomto duchu a z tohoto hodnotícího pohledu i analyzoval, v textu dokonce vícekrát. Nepochybně přispívaly k vytváření ovzduší žádaného nacistickým vedením. Samozřejmě mohly mít filmy i další účinky, třeba vyvolávat nostalgii po mírové době a spojovat ji s nadějí v její návrat. O vyznění nepochybně rozhodoval divák, jemuž Lukáš Kašpar věnoval zvláštní kapitolu. Zajímavý je i autorův přístup k národním motivům v určitých českých filmech, které souvisely většinou s podobou "protektorátního vlastenectví". Lukáš Kašpar je ale spojuje i s úlohou propagandy a zároveň chápe jejich národní účin, vidí je tedy rozporně.
Oceňuji, jak autor přemýšlí o problematice kolaborace, jak ji pojímá, strukturovaně, v motivačních odlišnostech, v různorodých důsledcích. Patří do ní tématika Pragfilmu, která bývá zvlášť ve vzpomínkách zmiňována skromně, zbavována určitých osob i situací. Lukáš Kašpar ji pojednal věcně, znale, učinil ji organickou součástí dějin filmu v protektorátu. Zajímavá je i jeho diferenciace kolaborací. Definuje kolaboraci vědomou, utilitární, vynucenou okolnostmi a bezděčnou. Přitom "nesoudí" filmové tvůrce kategoricky, ani je publicisticky, "neobhajuje", představuje je v plnosti jejich působení ve filmu, případně v jiných činnostech.
Svými vlastnostmi má práce Lukáše Kašpara "Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence" o odborný a čtenářský zájem a ohlas postaráno. Obsahem, metodickým přístupem i způsobem zpracování je výtečnou původní monografií, která může nejen ovlivnit dějiny filmu, ale vstupuje také do obecného historického pohledu na protektorátní údobí českých zemí.
Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc.