Zaklínač Geralt jako nový polský národní hrdina? Bylo by to super...

Jsem už asi poslední na západní polokouli, přesto se k druhé sérii Zaklínače vyjádřím. Už proto, že slovo vyjádřit je peckózní (i etymologicky). Pointa hned na začátku: podle blbé předlohy nemůže vzniknout skvělý seriál. A Sapkowského knižní ságu považuju od počátku za špatnou (nepočítám-li skvěle vymyšlenou profesi zaklínačů) na rozdíl od jeho originálních povídek s nádechem slovanské melancholie a nostalgie ztraceného dětství.

Paradoxně patřím na západní polokouli taky mezi jednoho z cca tří milovníků polského seriálového Zaklínače, který vznikl před dvaceti lety a kde se sice urputně bojuje s gumovými příšerami, lamač dívčích srdcí Marigold je bodrý pupkatý strejc a zerikánské bojovnice vypadají jako zaměstnankyně čáslavské eskortní služby, ale atmosféra zaklínačské pevnosti, výcvik a hlavně úchvatná hudba se mi zažraly pod kůži jak tetování. O mimořádném zážitku z hraní stejnojmenné a naprosto dokonalé konzolové hry ani nemluvím, i když to už tak silné nebylo.

A protože je knižní sága změtí zcela nesouvisejících pasáží a kapitol, které v drtivé většině postrádají pro děj jakýkoliv smysl, povedených, ale zbytečných dialogů, na svou dobu mimořádně progresivních myšlenek (v dobrém smyslu slova) a naprosto nezvládnuté mytologie, která končí totální parodií v poslední knize Paní jezera, kde polský národní písmák shrne grafomanským buldozerem dějiny, mýty, události a hrdiny na jednu hromadu a ságu nechá ne zcela otevřenou, ale naopak uzavřenou železnou bránou s obrovským nasprejovaným kostrbatým nápisem WTF. Ve slovanských runách samozřejmě (jo, nedávno je údajně objevili). 

No a seriál na Netflixu má zatím úplně stejné parametry, jen s tím rozdílem, že každá postava se tváří ukrutně důležitě, pronáší patetické věty, za které by se nemusel stydět ani Chrchill v roce 1944, a nic z toho nemá nejmenší smysl. Ale skutečně ani ten nejmenší. Jasně, není konec, ale z naoko fatální epické záchrany světa trčí výborně či o něco hůře vyvedené příběhy z povídkových knížek, kdy se Geralt mydlí s pohádkovými potvorami (vrchol je v první sérii výborná třetí epizoda o královském incestu a v té druhé hned první díl Zrnko pravdy, což je samozřejmě prastará pohádka Kráska a zvíře), jenže kolem toho všude bublá zmíněná magicko-intrikánská patetická kaše, která Hře o trůny nesahá ani po kolena. A co do kvality hereckých výkonů ani po palec u nohy. Cahir, Fringilla Vigo nebo Vesemir, to je suterén mezinárodního herectví a hlavně castingu. I hercký olbřím Jiří Krampol by vedle něj v Kaer Morhen zářil.

Víc toho asi zatím napsat nejde, ale zaujaly mě názory jednoho z nejvzdělanějších lidí, které znám - folkloristy Petra Janečka -, a které jsem vedle těch svých po první sérii shrnul do článku o (ne)slovanství Zaklínače. Hodí se to, první povídka nazvaná Zaklínač, vyšla už před 35 lety.

Nestoudný sex

Knihy o zaklínači Geraltovi jdou na dračku po celém světě. Počítačové hry o něm se řadí mezi nejlepší v historii. A seriál Zaklínač sledují desítky milionů diváků. Na začátku přitom byla jen povídka jednoho polského státního zaměstnance. Andrzej Sapkowski vymyslel postavu, jež je dnes polským národním pokladem, a celý svět pátrá, co jsou zač ony tajemné postavy z mýtů slovanského dávnověku, které ji živí. Není to ale s tolik zdůrazňovaným Zaklínačovým slovanstvím také trochu mýtus? 

Je to vlastně pohádka o tom, kterak nenápadný amatérský spisovatel z Polska a malé polské studio dobyli planetu. Porazili draka obrovských molochů a zvučných jmen nejen anglosaského světa. Za pomoci drakobijce s ocelovým a stříbrným mečem, zvaného Zaklínač. Momentálně možná nejpopulárnější globální hrdina, protagonista nejsledovanějšího seriálu současnosti, asi vůbec nejoblíbenější počítačové hry a knih, které patří mezi nejžádanější na světě. Jak to ti Poláci dokázali?

Vezmete známé pohádky, přidáte slovanské příšery, přimícháte trochu drsného středověku, přisypete temnou fantasy a okořeníte to celé politickými intrikami, nestoudným sexem, patetickou osudovostí, chudáky i boháči s hlavami plnými předsudků a msty, nelítostným soupeřením magických mocností a feministickými čarodějkami, a máte svět, kde už chybí jen to hlavní: originální, zajímavý a nejednoznačný hrdina. Jmenuje se Geralt z Rivie a o světě nemá nejmenší iluze: "Co svět světem stojí, zemí táhnoucí vojska zabíjejí, drancují, vypalují a znásilňují, jen s tím rozdílem, že ne vždy v tomto pořadí." 

Polidštěný mutant
Jeho povolání je zaklínač čili vědmák. To je takový námezdní žoldák, kterého si ovšem nezaplatíte, aby podřízl krk vašemu nepříteli, ale aby zlikvidoval nepohodlnou zákeřnou ježibabu, příšeru žijící v hromadě odpadků, raracha metajícího olověné kule nebo zbavil princeznu zakletí v krvelačné monstrum. Připravený je na to dokonale. V zaklínačské pevnosti byl od mládí spolu s dalšími podrobován bezpočtu zkoušek a pokusů, které z těch, kdo přežili, udělaly zabijácké mutanty zdánlivě velice podobné lidem. Ovšem bez citů a s ohromujícími schopnostmi, jež dokážou znásobit použitím nejrůznějších lektvarů, které by normálního smrtelníka zabily.

A jak asi tušíte, náš Geralt nebude jen tak ledasjaký zaklínač. Při jeho mutaci se něco vynechalo, takže v něm zůstalo nemálo lidského. A tak s ním cloumá třeba láska k chytré, leč poněkud bezcitné a panovačné čarodějce Yennefer, jež bohužel pro něj oslňuje svou krásou nadopovanou kouzly zástupy mužů. A Geralt, zdánlivě neohrožený drsňák cedící cynické hlášky, vám vedle ní připadá jako přitroublý jouda. To je jinak role zpěváka Marigolda, který se domnívá, že je Geraltovým přítelem, rádcem a píáristou, neboť skládá balady o velkolepých zaklínačových činech, o nichž jejich protagonista často nemá tušení. "Já nelžu, pouze dodávám příběhu barvitosti, a to je rozdíl," tvrdí Marigold.

Podle docenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, etnologa a folkloristy Petra Janečka se Polák Sapkowski evidentně inspiroval britským bělovlasým antihrdinou Elricem z Melniboné: "Autor fantasy Michael Moorcock ho napsal už před půlstoletím jako vytáhlého albína s dlouhými vlasy a v koženém ohozu. Elric má dokonce stejnou přezdívku Bílý vlk, jak se říká i Geraltovi z Rivie." Andrzej Sapkowskik tomu podle Janečka ovšem přidal drsnou školu stylu Philipa Marlowa -jeho Geralt skoro nemluví, je tvrďák, zabiják a cynik. "A jeho povolání je hodně westernové, protože v příbězích o Divokémzápadě se často objevuje lovec odměn, byť zabíjí lidi, ne příšery. Každopádně profík likvidující nadpřirozené bytosti je zcela originální nápad. V tradičním folkloru je totiž zlikvidovat nešlo. Anebo na ně naopak fungovala nějaká jednoduchá magická praktika, kterou zvládl každý. Například proti napadení vílami v lese stačilo mít kapsu plnou soli," vysvětluje etnolog. 

Koupat se v krvi elfů
Hrdinové ve světě Zaklínače totiž nejsou vůbec dokonalí, dokonce mají každý slabostí až nad hlavu, čímž si čtenáře a diváky dovedou získat. "Králové dělí lidi do dvou kategorií. Jedněm přikazují, druhé kupují. Řídí se totiž starou banální pravdou, že každého lze koupit. Každého! Je to pouze otázka ceny," říká i "hodná" královna Calanthé, kterou pak připraví císař o trůn. Vedle bělovlasého Geralta srší cynismem sebevědomá majetnická Yennefer, již milujete a nenávidíte zároveň, její kamarádka a konkurentka Triss, zmíněný kurevník Marigold, vtipně sveřepý trpaslík Yarpen Zigrin či malá zaklínačka Ciri, kterou má Geralt na krku, neboť je dědičkou trůnu, jež má sehrát zásadní roli v boji o osud světa. 

A ten svět se právě topí v krvi. "Nadejde čas opovržení, věk meče a sekyry, věk vlčí. Čas Bílé zimy a Bílého světla, čas šílenství a nenávisti - čas konce." Několik menších království se brání invazi armád nilfgaardského císařství, sem tam bojují i mezi sebou anebo decimují elfy, kteří se stali zčásti nepřáteli člověka, vehnanými předsudky a chamtivostí lidí do role mstitelů přepadajících pocestné. "Intolerance a pověry odjakživa doprovázely lidskou hloupost a nikdy, jsem si jist, nebudou z našeho světa z gruntu vykořeněny, neboť stejně tak věčné jsou jako hloupost samotná," objeví se v knize nepochybně myšlenky samotného Sapkowského. 

Trpaslíci z Ostravy
Takže lidé nenávidí i zaklínače. Potřebují jejich pomoc, ale jako cosi neznámého a těžko pochopitelného je zároveň děsí. Ani zaklínači se nevyhnuli decimování a pogromům, a tak jich po světě chodí čím dálméně. Mnohýmvadíijejichpřísnáneutralita, neboť politiky a svárů si nevšímají. "Být neutrální neznamená být lhostejný a bezcitný. Není třeba zabíjet v sobě city. Stačí v sobě zabít nenávist," tvrdí Geralt.

Ale za zásadovost se platí. Když si Geralt odmítne vybrat menší zlo, utopí náměstí a ulice Blavikenu v krvi. Je tlačen k rozhodnutí z obou stran a nezbude mu než zmasakrovat bandu hrdlořezů včetně jejich statečné vůdkyně Renfri, kteří se chtějí pomstít odpornému čaroději. Od té doby je znám jako Řezník z Blavikenu a ani tenhle cejch už nikdy nesmyje. Tolerují ho spíš jiné než lidské rasy, třeba trpaslíci, kteří mluví svým nářečím, v češtině vtipně charakterizovaným ostravským dialektem: "Pokrok bude zaháňat tmu, poněváč k temu pokrok slúží tak jako prdel k sraní. Bude furt víc a víc světla a nikdo sa už nebude bát tmy ani Zla, co se v něj skrývá. Přijde taký den, že už na Zlo nikdo nebude věřit. Ale vždycky někde ostane tma a v něj Zlo. Vždycky budú kdesi číhat tesáky a drápy. A vždycky budú potřební zaklínači." 

Devadesátkový šok
Polský spisovatel začal s povídkami v osmdesátých letech a později sepsal i rozsáhlou pentalogii, k níž přidal ještě jeden román. První povídka nazvaná - jak jinak - Zaklínač vyšla v roce 1986, kdy Sapkowskému táhlo na čtyřicet. Vůbec nepředpokládal, co se strhne. No a po pětatřiceti letech, na přelomu roku, se ocitly jeho knihy na vrcholu celosvětové prodejní sítě Amazon.

Někdejší zaměstnanec podniku zahraničního obchodu, který mohl i za komunismu cestovat po světě, a měl tak o světové fantastice přehled, se stal časem profesionálním spisovatelem a jednou z největších polských celebrit. V Polsku je dnes oblíbené rčení "Triple W", což znamená Wałęsa - Wojtyła - Wiedźmin, tedy Zaklínač. Možná časem sv. Geralt... A je pozoruhodné a řekl bych, že skvělé, že velice liberální názory Sapkowského hrdinů v dnešním Polsku nikomu nevadí. Aspoň zatím.

Tady se knihy o zaklínačovi objevily v polovině 90. let a pamatuji si, že pro nás, milovníky vznosné Tolkienovy Středozemě s ušlechtilými moudrými elfy, to byl docela šok. A nejen Sapkowského krutí elfové. Bylo to vůbec hodně jiné, drsné, klipovité, neučesané, plné aktualizací, uvěřitelných postav, neotřelých myšlenek a vtipných rčení ("Rytíř bez jizvy je kokot, a ne hrdina.") anebo hlášek ("Kdybys polkl švába v polívce, hňupe, měl bys ve střevech víc rozumu než v palici.").

Zatímco na Západě se staly Sapkowského knihy ohromnými bestsellery právě až teď s uvedením seriálu Zaklínač, v Česku se těší mimořádné popularitě nepřetržitě celé čtvrtstoletí. Vyšly tu nejprve dvě sbírky asi patnácti povídek, v nichž Geralt řeší nejrůznější zaklínačské zakázky, a potom romány, v nichž se o jeho minulosti, motivech a vztazích dozvídáme víc. "Povídky se mi líbí hodně. Četl jsem hned tu první ještě v polštině v magazínu Fantastyka. Už tehdy mě zaujalo, jak hodně Sapkowskivychází z pohádek bratří Grimmů, ale propojuje je s fantasy příběhy naprosto nenásilně. Jsou to jen náznaky a jeho svět je živý, opravdový, obyčejný. Naopak romány se mi nelíbily, protože mi připomínají tuctovou spotřební fantasy. Počítačové hry jsou naproti tomu zase vynikající. Jejich svět je živoucí, ač jen virtuální. Psychologie postav je perfektní a folklor, kterého tam je plno, prostě skvělý," říká Petr Janeček. 

Slovanská mytologie?
Sapkowski vykresluje skutečně pohádkový svět, ovšem v původním smyslu slova. Kdysi totiž pohádky znamenaly něco temného, krutého, syrového. Něco, co si dospělí vyprávěli po večerech u ohně a příjemně se u toho báli. Všude se teď píše, že Zaklínač představil světu slovanskou mytologiia že jde v tomhle smyslu o dílo zcela originální, které přitahuje a dráždí svou jinakostí. "Zase tak originální to není. Fantasy ostatně původně z folkloru a lidových pohádek vyšla, k čemuž se hezky vrací Sapkowského povídky, kdy téměř každá vychází z nějaké pohádky," domnívá se docent Janeček, podle něhož hned první povídka Zaklínač pramení z mezinárodního evropského pohádkového typu o vojákovi, který stráví noc v hrobce, kde přebývá lidožravé strašidlo, ve skutečnosti zakletá princezna.

"U nás ji zaznamenala Božena Němcová a Sapkowski z ní udělal akční fantasy. I další povídky jsou spjaté mnohem víc s mezinárodními pohádkami než čistě slovanským folklorem. Zmíněná Renfri je vlastně Sněhurka, kterou měl lovčí po narození odnést do lesa a zabít. Přežije a pak v lese žije se sedmi trpaslíky jako Sněhurka nebo s gnómy jako Renfri. Jeho Renfri odvlečou do lesa a znásilní ji. To by se ostatně v původní verzi pohádky asi taky stalo. On tím vlastně vrátil fantasy ke kořenům. Pohádky bratří Grimmů známe všichni a on jim dodal dospělejší rozměr."

Další povídka vychází podle Janečka zase z pohádky Kráska a zvíře, kterou ovšem napsala Madame de Beaumont v 17. století ve Francii. "Má sice antické předchůdce, ale je to typicky západoevropská pohádka. A Sapkowského Paní z jezera je zase keltského původu odněkud z Bretaně, takže slovanství Zaklínače je trochu mýtus. Ano, autor je Slovan a občas používá slovanské démony a strašidla. Ale slovanská mytologie bych tomu neříkal. Ty příběhy jsou celoevropské, stejně jako jsou pohádky stejné od Polska přes Čechy a Francii až po Španělsko. Ani popisy jeho zemí nebo vlastní jména často moc slovanská nejsou. Má tam dokonce odkazy na legendu o Artušovi, takže je to prostě evropská fantasy, anebo středoevropská."

Podle docenta Janečka je ve všech knihách patrný středoevropský ironický postoj. "Takový, jaký u nás měli Havel nebo Kundera. Ale Poláci ho mají také. Stále tam narážíte na reálnou historii. Invaze jistého království do jedné země je doprovázena 'bratrskou pomocí' jiného souseda. Stačí si vzpomenout na situaci Polska na začátku druhé světové války, kdy ho napadlo Německo a z druhé strany bratrský Sovětský svaz." Přitažlivá je podle Janečka i Zaklínačova realističnost a přízemnost: "Chodí světem, dostává peníze za špinavou práci, lidé jím pohrdají a jemu je to jedno. Tenhle cynický postoj je spíše westernově americký. Na tom slovanského není vůbec nic." 

Střez se pomsty žen
Sapkowski píše velice moderně. Má zajímavě psychologicky prokreslené postavy, což dnes skvěle dovede autor Hry o trůny G. R. R. Martin, ale dříve to ve fantasy nebývalo zvykem. A má hodně silné ženské postavy, které nejsou ani v nejmenším pasivní. "Střezte se rozčarování, neb dojmy klamou. Takovými, jakými se zdají být, jsou věci jen zřídkakdy. A ženy nikdy."

Podle Sapkowského ženy jsou a vždy byly silnější než muži. Ostatně nikdo nehýbe dějem a mužskými srdci tak jako několik svůdných čarodějnic. "Čarodějku na procházce v háji uštkly zmije, všichni hadi pochcípali, ale vědma žije." V téhle jediné citaci ze Zaklínače je vlastně celý spisovatelův postoj.

V každém druhém rozhovoru proto padne otázka, zda je autor feminista. "Ne. Miluji ženy, miluji jejich roli v příběhu a ve světě, ale nedělám z toho žádnou filozofii. Odkdy musí být feministkou žena, která má charakter, vlastní názory, právo rozhodovat a umí toto právo využívat?" odpovídá Sapkowski s tím, že: "Žena ve špatné fantasy je pro válečníkův odpočinek a zábavu, je jeho kořistí, jeho odměnou. Hrdinovi špatné fantasy se žádná žena nevzepře, a jestli se už vzepře, pak on jí usekne hlavu. Toto schéma bytostně nesnáším - jako člověk i jako čtenář. Tvrdím, že pokud ve fantasy díle amazonka nebo čarodějnice praští muže mečem či zaklínadlem a omráčeného případně i znásilní, ještě to není feminismus, ale pouhý vypravěčský chvat." 

Kde je dobro a kde zlo?
Zaklínač je ale i chlapská záležitost. A trochu ambivalentní. Popisy šermířských střetů jsou až únavně detailní, avšak zase originální, magie je vylíčena často docela chaoticky, což k ní ale vlastně tak nějak patří, a hrdinové někdy mluví, jako kdyby vpadli do příběhu ze současnosti, což je občas rušivé, ovšem zase - shazuje se tím ve fantasy často hrozící patos či sklon k moralizování. Je to svět nejistoty, pesimismu, rebelství, pragmatismu, podezíravosti a mstivosti. Důležitou součástí fantastiky je podle Sapkowského navíc i romantika a melancholie: "Příběh knihy je pro mě jako stan, hlavnípostava je tyč, která ji podpírá, a vedlejší postavy jsou kolíky, jež ji udržují ukotvenou v zemi. To vše musí být postaveno co nejlépe, aby se stan nezhroutil. A pak mě zajímá, co pohání protagonistypříběhu. A odpověď je jasná: žena," vysvětloval v jednom rozhovoru.

Vadí mu i to, že se mnozí snaží fantasy zaškatulkovat jako útěk z reality, což je podle něj nesmysl. Už celá desetiletí kritici kvůli tomuhle útěku tepou žánr fantasy, neboť lidé pak prý nejsou aktivní ve skutečném životě. Jsou ale snad naturalistické filmy, televizní zprávy či seriály, jako je Ulice, opravdu realitou? Je snad "útěk", jenž nabízejí fenomény fantasy světů, škodlivý? Jistěže ne. Navíc už jen nejednoznačný pohled Sapkowského hrdinů na invazi císařské armády, která tvrdí, že chce stará království vysvobodit z područí špatných vládců a chaosu, je aktuální až dost.

A Zaklínač nemá problém jednat tu s nějakým severským králem, tu s jižanským císařem. Kde je dobro a kde zlo? A kde pohodlné černobílé vidění světa? V tomhle je Sapkowski mnoha lidem blízký. V Česku zvlášť. Vycházejí tu jeho knihy, v češtině jsou už čtyři komiksy, na nejrůznějších akcích se fanoušci oblékají do zaklínačských kostýmů, ve hře Zaklínač najdete dokonce zmínku o Švejkovi... 

Husité v tenatech magie
Ostatně spisovatel má vřelý vztah i přímo k českým dějinám. Napsal totiž zcela originální a výbornou trilogii o příhodách mladého studenta, který se stíhán osudem i ženami dostane ze Slezska do Čechtěsně po smrti Jana Žižky. Je to parádní čtení plné napětí, ale i humoru. "A já si zase myslím, že všechno zlo tohoto světa pochází z myšlení. Zvláště když se myslet pokoušejí lidé, kteří k tomu nemají žádné předpoklady," praví autor ústy jednoho z hrdinů. První díl se příznačně jmenuje Narrenturm, tedy Věž bláznů, další Boží bojovníci a poslední Lux Perpetua čili Věčné světlo - a zájem o ně byl opět veliký.

Ostatně tyhle knihy ocenil i velký znalec husitství profesor historie Petr Čornej, podle něhož je vůbec o husitství v katolickém Polsku překvapivý zájem: "Budete se možná divit, ale momentálně je tam husitství předmětem tichého obdivu. Taková záplava vědeckých prací, populárních knih, či dokonce fantasy románů jako dnes v Polsku o husitech nikdy nevycházela. Příkladem je Husitská trilogiekultovního spisovatele pro mládež Andrzeje Sapkowského. Tam jde opravdu o husitskou mánii a obdiv k husitským válečníkům. To je až neuvěřitelné."

Sapkowského husitské Čechy jsou plné dobových postav a reálií, jež se nenásilně míchají s magií, pohádkovými či smyšlenými postavami a nadpřirozenými silami. Najdete tu svět čarodějnic, vlkodlaků a divoženek vedle rozběsněných fanatiků z řad husitů i katolíků, pragmatiků či obyčejných lidí, kteří chtějí hlavně nějak přežít. 

Slovanská strašidla
Sapkowski je holt hlavně typický Středoevropan a jediné, co je v jeho díle podle Petra Janečka vyloženě slovanské, jsou právě strašidla. "Velká část strašidel jsou polské nadpřirozené bytosti. Striga je v Polsku nemrtvý upír. Bruxa je také upírka. Tyhle názvy pocházejí většinou z latiny. Třeba striga znamenala ve středověku původně čarodějnici. Jde vlastně jen o polské názvy příšer, které jinak najdeme i jinde v Evropě. Navíc je v Zaklínači plno elfů a trpaslíků, což je z mytologie germánské. Měla to být novopolská mytologie, ne slovanská. On to psal pro Poláky a netušil, že se to bude číst všude po světě." Je tu pravda třeba i česká (či polská) Polednice či několik ruských strašidel jako čarodějnice připomínající babu Jagu, pán lesa Lešij či Kostěj.

V Zaklínači i přes záplavu legendárních bytostí mnohokrát probleskne myšlenka, že nejděsivější jsou stejně lidé: "Lidé si s oblibou vymýšlejí nestvůry a hrůzy. Sami si pak připadají méně odporní." Spisovatel prý netuší, proč ve světě neprorazilo víc autorů píšících fantasy ze slovanského prostředí. "Na tuhle otázku neumím odpovědět. Podle mě je podstatný způsob psaní, talent. Snažím se psát tak, aby příběh zaujal. Čtenář chce dobře napsanou povídku či román, nezajímá ho, na jaké mytologii je příběh založený. Pro mě je to otázka talentu. Když ho nemáte, nedokážete čtenáře zaujmout. Nakonec je to jednoduché - buď psát dobře umíš, nebo neumíš."

Podle folkloristy Janečka souvisí dnes tak zdůrazňované slovanství hlavně s tím, že je to zkrátka jediný autor fantasy, jenž se ze slovanských zemí tak mohutně prosadil. "I když si myslím, že hlavně díky počítačovým hrám, které jsou ostatně slovanské daleko víc. Hudbou a vizuálem vesnic, jež skutečně působí jako z polského skanzenu. Barevně malované interiéry, vyšívání na oblečení, slaměné skládačky visící ze stropu, i slovanských příšer je tam víc." 

Hra na hrdinu
Zaklínač ve světě počítačových her hravě převálcoval Pána prstenů i Harryho Pottera. A to není okrajová záležitost, neboť herní průmysl vydělává víc než filmový a hudební dohromady. Poláciprorazili na absolutní špičku zaslouženě. Vytvořili neskutečně rozsáhlý herní svět, plný dokonalých kulis středověkého světa a pradávných mýtů, hlubokých lesů, ponurých bažin, rozkvetlých luk, bahnitých městských ulic, kde si prakticky se svou postavou Geralta můžete chodit, běhat, plavat či jezdit na koni, kam chcete. Potkáváte bezpočet lidí, hodných, zlých a hlavně těch, kterým jste celkem jedno. Můžete si s nimi popovídat, porvat se, zahrát si karty anebo se třeba opít. Zdaleka nejde jen o to, zrubat co nejvíc příšer, byť za ně se dobře platí.

Scénář ke hře zahrnuje asi 350 tisíc slov, což vydá skoro na kompletní Sapkowského pentalogii. Dabing trval téměř tři roky a autoři obsadili na tisíc rolí! Co vás zcela jistě pohltí, je atmosféra, kterou umocňuje působivá hudba, dokonalost každého vrznutí dveří, tušení neustálého nebezpečí i skvěle namluvené postavy. A hlavně neskutečně košatý a rozvětvený příběh, jenž ovlivňujete svými rozhodnutími. Hry už skoro nehraju, ale když se mi Zaklínač dostal do rukou, strávil jsem potulováním po jeho světě tři měsíce předlouhých zimních večerů a nocí. Nešlo odolat.

A odolat nemohou ani miliony hráčů, kteří hru stále hrají. Toho si nemohl nevšimnout ani oteczaklínačského fenoménu Andrzej Sapkowski, jenž začal na polských autorech hry chtít aspoň něco z jejich nečekaně ohromujícího zisku. Vzhledem k tomu, že práva dávno prodal, bylo to trochu divné a vypukl skandál, kdy se obě strany obviňovaly z hamižnosti. Nakonec se vše urovnalo a spisovateldostal svou zaklínačskou odměnu. Nikdo neprozradil, jak velký ten měšec byl. 

Polská chlouba
Andrzej Sapkowski je navíc trochu naštvaný, že si ohromná spousta lidí myslí, že knihy o Zaklínačoviopsal z počítačových her. Ono se není co divit. Knihy se staly ve světě mnohem známější právě až díky počítačové hře. Též čistě polské. Firma CD Project Red není součástí žádné obrovité nadnárodní korporace a to, co dovedou středoevropští vývojáři, je obdivuhodné. V menším měřítku to ostatně předloni zopakovala česká parta kolem Daniela Vávry, když udělali díru do světa se středověkou hrou z doby válčení české šlechty proti Zikmundovi Lucemburskému počátkem 15. století Kingdom Come: Deliverance.

Ovšem z polských kluků, kteří se pokoutně živili pirátským kopírováním cizích počítačových her, se stali majitelé studia s naprosto omračujícími úspěchy. Dokázali to, co by od východoevropské firmičky nikdo nečekal. Prvním dílem si vydělali na druhý a díky jeho úspěchu pak šokovali svět třetím. Dohromady prodali přes čtyřicet milionů kusů her o Geraltovi a jsou jednou z nejvýdělečnějších polských firem vůbec. Vývoj třetího Zaklínače stál 80 milionů dolarů, ale vydělal tolik, že dnes patří studio CD Projekt Red na burze mezi nejdražší polské firmy. Kam se hrabe řada průmyslových gigantů.

Hra Zaklínač 3: Divoký hon lámala všechny myslitelné rekordy a ještě dnes, pět let po vydání, se těší ohromující popularitě. Je ostatně jednou z nejlépe hodnocených her v dějinách. Podle odborníkůvůbec nejlepší, protože nejrůznějších ocenění Hra roku má nejvíc v historii a souhrn renomovaných kritik jí přisuzuje 93 bodů ze 100. Pokud je dnes Sapkowski něco jako polský Karel Gott, autoři hry mu šlapou na paty. Už před lety se ostatně objevily novinové titulky, že Zaklínače hraje i americkýprezident. Skutečnost je taková, že kdysi dostal Barack Obama při návštěvě Polska místo nějaké banální zlaté propisky darem právě tuhle hru. A to byl teprve druhý díl... 

Superman zaklíná
A teď je tu další bomba. Seriál. Už druhá série. Je už sice americký, hlavně s britskými herci, ale natáčel se z velké části také v Polsku. Již na počátku milénia vznikl skromný polský seriál i celovečerní film, které jsou dodnes vysmívané kvůli laciným trikům a až komickým atrapám. Popravdě ale mají některé epizody ponurou a až osudovou atmosféru a díky skvělé hudbě a celkem věrohodnému ústřednímu hrdinovi se na seriál dá koukat i dnes.

Kvalita seriálů však letí v posledních letech strmě nahoru a oprávněně se tvrdí, že to nejlepší se v kinematografii děje právě na tomto poli, kde digitální půjčovny jako Netflix či stanice jako HBO chrlí ve vlastní produkci jednu pecku vedle druhé. S vynikajícími historickými seriály jako Vikingové, Poslední království či Soumrak templářů se roztrhl pytel a vedle toho velké sumy investovaných peněz a čím dál dokonalejší technologie umožnily i boom fantasy žánru, neboť se díky nim daří působivě zpracovat nejrůznější monstra, proudy magie či vystavět oslnivá města, což podle kritiků ovšem není zrovna nejsilnější parketa seriálového Zaklínače. Nicméně má jiné kvality a překvapivě věrohodně působí v roli Geralta britský herec Henry Cavill, známý předtím hlavně jako filmový Superman.

Za první čtyři týdny od uvedení 20. prosince 2019 vidělo seriál 76 milionů lidí. Oficiálně. Počítají se tedy pouze platící diváci, kteří mají stanici Netflix. Pokud k nim připočtete skutečnost, že se u jednoho předplatitele podívá několik lidí a nemálo fanoušků si seriál stahuje pokoutně, můžeme dnes po dalším měsíci mluvit asi už o stovkách milionů diváků. Kritika seriál docela cupuje, byť lehce převažují pozitivní recenze, ale diváci jsou nadšení.

Na mezinárodní filmové databázi IMDb má výborných 8,2 bodu z deseti, přičemž ho hodnotilo skoro čtvrt milionu lidí. Hra o trůny to pravda není (9,3 z deseti), ale po tak povedené hře by musel být seriál naprosto geniální, aby některé fanoušky a hlavně hráče nezklamal. A to zase není. Ale je dobrý, což by Geraltovi myslím bohatě stačilo.