Tak nám zabili Kunderu

Myslím to obrazně, ale trochu ne. Štvanice žlučovitých trpaslíků, která se v posledních letech rozpoutala, mu na zdraví nepřidala. Nicméně dožil se požehnaného věku a to, co stvořil, mu nikdo nevezme. Byť většina kondolentů svůj hold jeho velikosti doprovodila oním ale... A jak víme, co je před ale, se nepočítá. Bez trpaslíků by se to nestalo.

Milan Kundera publikoval esej Únos Západu přesně před čtyřiceti lety. A vystihl v něm dokonale vše, co dnes po ruské agresi a páchání genocidy mnozí tak pracně hledají. Pojmenoval tehdy kromě ruské mentality a sovětského imperialismu jasně i fakt, že zatímco střední Evropa patří k Západu, Rusko nepatří do Evropy. A dnes mu pár mrňavých pisálků, kteří na rozdíl od vyhnaného Kundery emigrovali třeba jen proto, že tu jejich předci brutálně okrádali normální lidi, otlouká o hlavu, že prý kolaboroval s režimem, který ho vyhnal a nenáviděl. A k nim se přidá několik zastydlých nacionalistů, kteří mu nemůžou odpustit, že uspěl ve světě a nepotřeboval se při tom producírovat jako od rána do večera v českých médiích jako zmínění trpaslíci.

Bohužel si tu dnes i mnozí inteligentní lidé nechali vnutit falešný dojem, že kdo má rád Václava Havla, ten pohrdá Kunderou a naopak. Já mám rád oba. A každého kvůli něčemu jinému. Stejně tak si tu Kunderovi odpůrci, kteří opisují jeden od druhého, osvojili několik tvrzení, která nemají s realitou nic společného. Všichni papouškují, že postavy spisovatelových románů jsou věšáky na ideje, že byl v podstatě komunista, že kromě Žertu nic pořádného nenapsal a tak dále. 

Ne, Milan Kundera nebyl ani doživotní komunista, ani do smrti zhrzený člověk, ani zbabělec, ani elitář. On prostě jenom byl elita. O jeho knihách bych mohl napsat pět dalších, tak jen to, co jsem napsal pro Téma k jeho čtyřiadevadesátinám letos na jaře. Na Apríla.

Milan Kundera se dožil 94 let. Poslední knihu vydal před dvaceti lety, ale jeho romány se stále čtou po celém světě a on patří mezi největší žijící spisovatele. V životě to bývá tak, že čím více vyčníváte, tím více vám to mnozí lidé nemohou odpustit. Pro Kunderu to platí stonásobně. Nesnášeli ho komunisté, neměli ho rádi někteří význační disidenti a dodnes mu mnozí nemohou odpustit talent, slávu, minulost či to, že se nikdy z emigrace nevrátil. A také mlčení, které ho provází poslední tři dekády.

S Kunderou jsem vyrůstal, nadšeně ho četl na gymnáziu i na vysoké škole a později netrpělivě vyhlížel každou novou knihu. Nevydržel jsem čekat na český překlad, který se mnohdy objevil až desítky let po vydání, protože s ním Milan Kundera, který od devadesátých let píše ve francouzštině, z pochopitelných důvodů váhal. Jedna věc je přeložit román do italštiny nebo angličtiny, jiná do rodného jazyka. Nicméně na sklonku života svolil a v češtině se nedávno objevila i jeho dvě poslední díla Nevědění a Slavnost bezvýznamnosti. Nevědění dokončil v roce 2000 a jde o úžasné čtení. Rozsahem spíš novela, nicméně brilantní svou myšlenkou i schopností ji vyprávět. Moje nejoblíbenější kniha vůbec je pak Kunderův mistrovský román Nesmrtelnost, v němž se zamýšlí nad možností překročit smrt a nad úprkem k nevyhnutelnému konci. A také nad tím, že lidí je mnoho, myšlenek málo, tak jak se jeden od druhého odlišit?

Nesmrtelnost

"Román je plod lidské iluze, že můžeme pochopit druhého. Ale co víme jeden o druhém? Nic! Jediné, co můžeme učinit je podat svědectví každý sám o sobě. Všechno ostatní je překročení naší pravomoci. Všechno ostatní je lež," tvrdí Kundera, jehož knihy ve mě zanechaly hluboký dojem a vždycky mě zajímalo jeho dílo, ne jeho život. Nikdy mě nenapadlo, že jednoho dnes začne literární štvanice, která bude spočívat v dešifrování jeho děl na základě toho, co kdy udělal nebo neudělal. Pamatuju se, že to začalo na podzim před patnácti lety. Vycházel jsem ze dveří budovy pražské filozofické fakulty, kde jsem kdysi studoval. Stejně jako Kundera, než přešel na filmovou fakultu.

Před vchodem stáli dva kameloti a zadarmo rozdávali týdeník Respekt, na jehož obálce byl spisovatel s tužkou za uchem a nad ním titulek Udání Milana Kundery. Šlo o to, že Kundera v mládí dle jednoho policejního zápisu udal na koleji mladíka, který si pak odseděl mnoho let v kriminálu. Udávat je jistě hnusné, problém tkví ale v tom, že na základě téhle neprokazatelné události začal hon na Kunderu a nimrání se v jeho životě do těch nejintimnějších detailů, za čímž jako by se schovalo jeho velkolepé dílo. Stal se tedy přesně opak jeho úporné snahy – aby autor zcela zmizel za svým dílem a byl pro čtenáře nepodstatný. Ne naopak.

Nic nevadilo, že do téhož týdeníku pravidelně píše někdejší agent komunistické kontrarozvědky, dnes vážený profesor filozofické fakulty. Tady šlo o senzaci. Jenže ono je lehké zbořit svět dnes více než devadesátiletému starci, který se i kvůli svému odporu k médiím nebrání. Ten článek byl teprve začátek, který vyvrcholil vydáním Kunderova životopisu z pera spisovatele Jana Nováka, který je přes úctyhodnou obsáhlost až příliš jednostranným hledáním spisovatelových vin. Dokonce se značnou pomocí toho, co si myslí a co dělají postavy v jeho dílech, což je absurdní. Jako by vadilo, že Kundera se stal nesmrtelným díly, jako je právě Nesmrtelnost.

Ideologie a imagologie

"Imagologové vytvářejí systémy ideálů a antiideálů, systémy, které mají krátké trvání a z nichž každý je rychle vystřídán jiným systémem, ale které ovlivňují naše chování, naše politické názory a estetický vkus, barvu koberců i výběr knih stejně mocně, jako nás kdysi dokázaly ovládat systémy ideologů," píše Kundera v Nesmrtelnosti. Devastujícím vlivem politických ideologií, ale i imagologií, kdy se jedineční lidé ztrácí za svými obrazy a všechny tváře se začínají podobat jedna druhé, se věnuje opakovaně. Sám se snažil vysvětlit, proč lidé podléhají jedné i druhé a proč on sám odmítá být svým vlastním nepřesným a zdeformovaným obrazem v médiích. A to ještě nebyl internet ani sociální sítě.

Tím, jak ošidný je něčí obraz, se zabývá opakovaně: "Naše já je jen pouhé zdání, neuchopitelné, nepopsatelné, mlhavé, zatímco jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně." Literární teoretik Květoslav Chvatík nazval Kunderův styl fanatismem přesnosti. A právě v tom tkví jeho úporná snaha až obsese vše hlídat. Každou větu svých děl, překlady svých románů a ono ukrytí se za své dílo. Neposkytoval rozhovory, nechodil do televize ani na společenské akce, potkat ho v Paříži bylo takřka nemožné…

A právě díky svému úspornému a přesnému stylu dokáže Kundera srozumitelně postihnout ty nejsložitější a nejzávažnější otázky lidského bytí. Pocity, traumata či prožitky, které vnímají miliony lidí na celém světě, i proto jsou jeho díla ve světové literatuře nesmrtelná. Je povznesený, leč poněkud bezbranný proti těm, kteří se dnes snaží projektovat svoje vidění světa do jeho děl a hledat v nich důkazy jeho vin, selhání, slabostí a nedokonalostí. Asi je to úděl každého slavného člověka, který svého věhlasu dosáhne svou prací, talentem a jedinečností, aniž se cpe do novin.

Výsměch dějin

Milan Kunderazačíná svou slavnou Knihu smíchu a zapomnění kapitolou nazvanou Clementisova čepice. Vlado Clementis byl jeden z nejbližších Gottwaldových spolupracovníků a během Vítězného února stával vedle bosse. Byla zima, a tak šéfovi půjčil koženou čepici. "Propagační oddělení rozmnožilo ve statisících exemplářích fotografii balkónu, na němž Gottwald, s beranicí na hlavě a soudruhy po boku, mluví k národu. Na tom balkóně začaly dějiny komunistických Čech. Tu fotografii znalo z plakátů, učebnic a muzeí každé dítě. O čtyři roky později Clementise obžalovali ze zrady a pověsili. Propagační oddělení ho okamžitě vyškrábalo z dějin a ovšem i ze všech fotografií. Od té doby stojí už Gottwald na balkóně sám. Tam, kde býval Clementis, je jen prázdná zeď paláce. Z Clementise zbyla jen čepice na Gottwaldově hlavě," píše Kundera.

Pozoruhodné ovšem je, že na oné ještě nevyretušované fotografii nemá Clementis holou hlavu, ale klobouk. Je to Kunderova mystifikace? Špatné informace či paměť? To se nikdo nedozví, na podstatě to nemění nic. Únor odstartoval události vedoucí k pádu kabinetu a předčasným volbám, které vyhráli komunisté a nastolili tu totalitu plnou strachu a zvůle. A umělec ji může zpřítomnit nesčetným množstvím způsobů. Ne jen historicky přesným popisem událostí.

O Kunderovi jsem během nadávných let mluvil s jeho přáteli a umělci, kteří si padesátá a šedesátá léta prožili stejně jako on a dokázali vysvětlit, co se tehdy dělo. S někdejším prorežimním veršotepcem, ale poté tvrdě perzekvovaným disidentem Pavlem Kohoutem, s disidentem Milanem Uhdem, s disidentem Ivanem Klímou, se skladatelem Milošem Štědroněm… Jejich svědectví jsou proto velice cenná. Už proto, že vztah Kundery s Československu, které roku 1975 po ztrátě zaměstnání a možnosti publikovat opustil, byl vždy komplikovaný. Nejen kvůli tomu, že ho režim považoval za zrádce, ale také proto, že měl s řadou představitelů disentu rozpory.

Unikající Nobelova cena

Miloš Štědroň mi líčil, jak se dvakrát zabránilo tomu, aby Kundera dostal Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1984 byli dva českoslovenští kandidáti – Kundera a Seifert. Dostal ji ten druhý. "Což je směšné, protože Seifert je sice vynikající básník, ale ne z pohledu Nobelovy ceny. A našim švédským emigrantům se podařilo zřejmě přesvědčit ten výbor, že jde o velké politikum a že ocenění Seiferta strašně pomůže. Takové úlitby se tam dělaly bohužel i jindy. Spisovatelka a bohemistka Sylvie Richterová píše, že viděla u některého italského komunisty dopis, kde Havel napsal, že se musí ceně pro Kunderuza každou cenu zabránit, protože to nemůže dostat člověk, kterému je všechno u pr… A ten dopis je dodnes někde v Itálii," říká Štědroň, podle něhož to podruhé bylo způsobeno právě článkem o Kunderově údajném udávání. "Publikovat nepodložené dohady o Milanově udávání bylo sprosté."

"Milan Kundera to bral úkorně, a je fakt, že měl tehdy největší šanci. O převažující podpoře Seiferta částečně rozhodl i domácí disent, protože Jaroslav Seifert zosobňoval tehdy všechny Čechoslováky aktivně vzdorující režimu. Šlo o předchozí ideový spor s Havlem a Vaculíkem, což byly stejné váhové kategorie jako Milan. On se pak od disentu odvrátil, ale zato napsal romány, které zdejší situaci popsaly tak, že ji znal celý svět. Rozumím jeho zklamání," líčil mi Pavel Kohout. I Milan Uhde říká, že se tehdy projevily antipatie některých disidentů: "V užším výběru kandidátů se tehdy ocitli jistý významný africký spisovatel a Milan Kundera. Jenže já jsem to nevěděl, a tak jsem podepsal petici, kterou na schůzce disidentských spisovatelů předložil k podpisu Václav Havel. Přimlouvala se za kandidaturu Jaroslava Seiferta."

Kdyby byl prý Uhde informován o všech okolnostech volby, byl by se stavěl jednoznačně za Kunderu. Ten prývzbudil mezi některými disidenty negativní reakce na své úvahy o tom, že zatímco polská opozice je silně slyšet a vstoupila do dějin, české se to nepodařilo: "To se některých mých kamarádů silně dotklo. Vyslovil i námitky proti disidentsky angažované literatuře, protože byl obecně odpůrcem angažované literatury. I to mohli čeští disidenti slyšet s nechutí a odporem."

Smutek sladké Francie

Milan Kundera sice disident nebyl, nicméně za normalizace nemohl publikovat a se svou ženou Věrou se vydali do Francie v roce 1975, když mu nabídli přednášet na univerzitě v Rennes. Podle Kundorova životopisce Jeana-Dominiqua Brierra odjeli jen se čtyřmi kufry a několika krabicemi knih. Bylo mu 46 let a do své vlasti už se nevrátil. A když, tak jen inkognito. Přesto na rodnou zemi často vzpomínal, byť nejspíš bolestně, a jeho velkým tématem se stala nostalgie a stesk po domově. "Řecké slovo pro 'návrat' je nostos. Algos znamená 'utrpení'. Nostalgia je tedy utrpení způsobeno neutuchající touhou po návratu," píše v knize Nevědění. Často se říká, že Kundera na svou rodnou zemi zanevřel a nezajímal se o ní, zvlášť když se ve Francii proslavil. Není to pravda. Se svými brněnskými přáteli byl ve styku neustále.

S těmi pražskými tomu pravda bylo jinak, ale život v exilu není jednoduchý. Ivan Klíma byl při sovětské okupaci roku 1968 hostujícím profesorem na Michiganské univerzitě, a přesto se vrátil: "Cítil jsem se doma tady, a navíc myslím, že spisovatel v exilu je chudák. Přijde o přirozené prostředí, v němž se orientuje. Exil je pro spisovatele nechci říct smrt, ale vážné ohrožení jeho psaní." Milan Kundera dokázalprorazit ve světě prý proto, že "jeho psaní není tak úzce svázané s rodným prostředím" a po svém odjezdu prý nechtěl být v kontaktu skoro s nikým. "Odblokovala ho jeho manželka, Věruška Kunderová. Nikoho k němu nepustila. Když jste chtěl Kunderu, ozvala se ona. V roce 1975 se úplně ztratil a já s ním od té doby už nikdy nemluvil. Ani jsme si nepsali. Několikrát přijel zcela anonymně do Brna a setkal se se svými brněnskými kolegy, ale s námi Pražáky ne."

Jedním z blízkých Kunderových přátel z Brna je Milan Uhde: "Počínaje odchodem do Francie kráčel sám. Připravoval se k němu dlouho, jednání byla složitá a účastnili se jich přední politikové z obou stran. Proto Milan nesvěřil svůj nový román samizdatové edici Petlici. Bylo to pro mě pochopitelné, ale chápal jsem i určité rozladění, jež mohlo vzniknout v Ludvíku Vaculíkovi jako editorovi Petlice. Vztahy mezi spisovateli jsem znal obecně jako křehké a různým krátkodobým nebo i dlouhodobým rozladěním jsem nepřipisoval velkou váhu. Ale rozladění existovala na obou stranách. Po pádu komunistického režimu se Milan Kunderado svého Brna a do republiky nevrátil, přestože se k tomu podle mého původně chystal." Kundery se ale prý dotýkaly i kritiky kolegů, které považoval za nespravedlivé. "Špatná, ba občas žádná příležitost k výměně názorů a k lepšímu porozumění zavinila své a vztahy mezi některými autory se pokazily nenapravitelně."

Člověk si pak musí vzpomenout na Kunderovu větu, že "k samotě neodsuzují člověka nepřátelé, ale kamarádi". Kunderanapsal již před svým odjezdem román s příznačným názvem Valčík na rozloučenou a v Francii potom vynikající Knihu smíchu a zapomnění, kde skvěle analyzoval nejen pocity osamění emigrantů, ale i všeobecnou devastaci a masakr všeho cenného v normalizačním Československu. Prezident Husák pro něj byl ničitel české kultury, inteligence a prezident zapomnění. V roce 1979 ho komunistický režim zbavil občanství, neboť prý poškodil vztahy ČSSR a SSSR tím, že v rozhovorech Sovětský svaz vinil ze snahy zlikvidovat českou kulturu, což byl podle něj projev ruského imperialismu: "Národ přežije změny režimu. Ale pokud ho někdo zbaví kultury, tedy jeho paměti a originality, pak ho odsoudí k zániku." Znovu aktuální…

Nesnesitelná lehkost bytí

V Knize smíchu a zapomnění, která ve Franci vyšla roku 1978, se obrací i k otázce konečnosti lidského života: "Lidé fascinovaní myšlenkou pokroku netuší, že každá cesta dopředu je zároveň cestou ke konci a že v radostných heslech jen dál a vpřed se ozývá lascivní hlas smrti, která nás láká, abychom pospíšili." I proto touží zanechat něco, co by po něm zůstalo natrvalo. Nebo aspoň nadlouho. A povedlo se mu to hned dalším románem Nesnesitelná lehkost bytí, kterou vydal roku 1984, kde se zamýšlí nad skutečností, že žijeme všechno hned napoprvé a bez přípravy: "Lidský čas se neotáčí v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování."

Kundera žil život mezi lehkostí a tíhou, mezi ironií a smutkem, mezi mystifikací a tvrdostí dějin. Jeden příklad za všechny: s Věrou Kunderovou, jeho druhou manželkou, se ve skutečnosti vlastně nevzali. Těsně před obřadem si vyměnil místo se svědkem a oddávající posvětil svazek jiných lidí, než měl. Věry prý o Kunderově vtipu dopředu nevěděla… Jako by se svými žerty, ironií a mystifikacemi, kdy si pohrával i s novináři (v rozhovorech, dokud je dával, si přibarvoval i některé jinak banálnější etapy svého života), snažil překonat chmury, strachy a těžké myšlenky, které ho jako člověka dvakrát vyloučeného ze strany, zbaveného občanství a napadaného jak kritiky z řad režimních slouhů, tak některých disidentů tížily. "Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější."

S přibývajícícm věkem ho všemožná břemena tížila víc a víc. Téma lidské konečnosti dokonale rozpracoval ve zmíněné Nesmrtelnosti, posledním románu, napsaném původně česky. O síle lásky, erotiky, gest. O dvou ženách v různých obdobích. Kundera vždycky uměl psát ženské hrdinky a vztahy, které měly s muži: "Nemůžete měřit vzájemnou náklonnost dvou lidských bytostí podle počtu slov, která si vyměňují."

Čech píšící francouzsky

V devadesátých letech psal už své knihy francouzsky a vedle brilantních esejů vydal Pomalost, Totožnost, Nevědění a roku 2003 poslední Slavnost bezvýznamnosti… V Pomalosti konfrontuje dnešní dobu, fascinovanou rychlostí, k níž patří zapomínání, a 18. století, kdy člověk ještě znal ctnost pomalosti. A pomalost znamená paměť. Totožnost vypráví o troskotání jednoho milostného vztahu, v němž se hrdinka ptá, jak má žít ve světě, s nímž se nedokáže ztotožnit a jak v něm má prožívat lásku. V tom světě masírovaném reklamou a utvářeném konvencemi, stádností a přívalem slov:"Nemůžete měřit vzájemnou náklonnost dvou lidských bytostí podle počtu slov, která si vyměňují." Nevědění je pak knihou o stesku, nemožnosti emigranta vrátit se domů, selhávání paměti a o tom, co je vlastně domov.

Název posledního dílka Slavnost bezvýznamnosti mluví sám za sebe. Není to nejlepší Kunderova kniha, ale určitě nejde ooslavu Stalina, což Kunderův životopisec Novák zmiňuje jako důkaz Kunderovy nezlomné víry v komunismus. Stalin prý tu vystupuje jako pozitivní hrdina a Kundera se netají obdivem k němu. Ve skutečnosti ho líčí ironicky jako despotu, před nímž se i nejbližší spolupracovníci bojí odskočit na záchod a okolo něhož umírá vše včetně humoru. Kundera padesátá léta reflektoval ve svých dílech vícekrát, a protože je zažil a omamné iluzi komunistického ráje, který byl ve skutečnosti peklem, podlehl stejně jako řada dalších jeho kolegů, jde o obrazy nečernobílé a pokroucené smíchem dějin. Jeho ironický a někdy až mystifikační postoj k běsům té doby je stejně pochopitelný jako syrovost a surovost popisů jiných autorů.

Stigma padesátých let

Ta doba byla strašlivá, o tom není sporu. Mladý Kundera byl v padesátých letech básníkem, navíc ve sbírkách Člověk, zahrada širá a Poslední máj dosti konvenčním. Možná ne tak údernický jako třeba Pavel Kohout, ale až jeho poslední Monology byly zajímavé. Podobné je to s jeho dramatickou tvorbou: po Majitelích klíčů a Ptákovině ze šedesátých let byla nejlepší hrou až ta poslední Jakub a jeho pán. To už ale Kundera proslul povídkami a románem. V roce 1970 vyšly souhrnně jeho tři sešity Směšných lásek a tři roky předtím román Žert o deziluzi studenta, který ještě počátkem padesátých let věřil v myšlenku komunismu. Pak se ale setkal se děsivou realitou vylučování ze škol, pracovních táborů a šikany ze strany oportunistických svazáků. A jeho pomsta dopadla tragikomicky.

Milan Kundera mnohé z toho zažil, psal angažovanou poezii, byl vyloučen ze strany, působil jako student i pedagog na vysoké škole, odkud mu hrozil vyhazov kvůli tomu, že si dělal legraci z vysokého komunistického funkcionáře a také údajně v březnu 1950 udal západního zpravodaje Miroslava Dvořáčka, který přešel hranice a nechal si kufr u své kamarádky na koleji, kde dělal Kundera něco jako domovníka. Její přítel to ovšem měl říci Kunderovi, který o tom informoval veřejnou bezpečnost. Dvořáček byl následně zatčen a odsouzen skoro ke čtrnácti letům vězení. Tohle vysvítá z jediného esenbáckého zápisu, který ale odstartoval hledání stop a důkazů pro tento Kunderův čin v jeho díle. Jistěže se v románech zrcadlí autorova zkušenost, ale ztotožňovat autorovy činy s počínáním jeho postav, mezi nimiž jsou i udavači, zapálení komunisté, svůdníci, podvodníci či vrazi je úplně mimo. Jejich názory přece nejsou nutně myšlenkami autora.

Když šlo o život

Umění je hrou s realitou, ne realitou. Kunderův životopisec Jan Novák ale v různých situacích jeho knih hledá důkazy pro to, co zlého Kundera udělal či si myslel. Vadí mu, že mystifikuje, vytvořil si alternativní životopis, nepravdivý a falešný, plný nesmyslů, ale jeho skutečný život se dá najít v jeho románech. A není to prý život zrovna chválihodný. "Z hlediska nejnovějších poznatků literární vědy to byl dojemný anachronismus. Takhle už se to prostě nedělá, jsme jinde, dál, a máme nosy dost nahoru. Ale naše situace je strašná a člověk se musí připravit na všechno. Je třeba stočit nosy zpátky k zemi a smířit se s nástupem nových forem tvrdosti. Novák byl brutální, ale nijak tím nevybočil z aktuálních trendů," poznamenal o tom třeba spisovatel David Zábranský."Životopisci neznají sexuální život svých vlastních manželek, ale myslí si, že vědí všechno o pohlavních tajemstvích Stendhala nebo Faulknera," píše ostatně Kundera v eseji Kastrující stín svatého Garty.

Kundera se nehlásí ke své rané tvorbě a opakovaně říkal, že jako mladík se i on často choval hloupě. "Člověk má velkou výhodu, že se nemůže potkat sám se sebou v mladším vydání." Padesátá léta nicméně nejsou normalizace. Tehdy šlo skutečně o život. Všem. Kunderu prokazatelně sledovala nějakou dobu StB a měl problémy kvůli svým názorům na blbost komunistických aparátčíků a parodování jedné Nezvalovy básně. V dubnu 1950 ho ostatně vyhodili ze strany. Tedy pouhý měsíc poté, kdy měl být chválen za své udání zahraničního agenta Dvořáčka. Ve škole se tak tak udržel. Postupně se s uvolňováním opět dostával na výsluní, což ale utnula normalizace a odchod do Francie. Teprve tam se skutečně proslavil. Díky svému psaní, nicméně Jan Novák mu vyčítá marketingové schopnosti. Jako by sám neposkytl o své verzi Kunderova života mnoho skandálních rozhovorů. Dnes se tady mnohem víc hovoří o Kunderově údajném křivém charakteru než o jeho díle. V cizině se hovoří pouze o jeho díle. Znají ho a váží si ho.

Co na to disidenti?

Kundera se jako mladík v padesátých letech svou tvorbou podbízel srtejně jako další velcí spisovatelé, později pronásledováni režimem. Nebyl disident, ale režim mu nemohl přijít na jméno. A věří mu i přátelé a kolegové, kteří disidenti byli. "Dodnes o ní neumím klidně mluvit. "Ten policejní záznam neobsahuje ani Kunderův svědecký podpis, ani číslo jeho občanského průkazu. To je první a silný důvod k pochybnostem. Byl jsem mnohokrát nucen podávat na policii vysvětlení a byl vyslýchán. Musel jsem především předložit občanský průkaz. Věděl jsem, že jej musím vzít s sebou. Výpověď mi dali podepsat. Od určité doby jsem podpis odmítal, protože jej z jednoho záznamu okopírovali a objednávali na mé jméno různé předměty a služby, například radiomagnetofon, pletací stroj Dopleta, opravu televizoru, ledničky nebo kontrolu údajně ucpaného komína. Odmítnutí podpisu vyvolalo proceduru spočívající v písemném odůvodnění, proč podpis odpírám. Nedovedu si představit, že by komunistický policejní orgán oznamovatele předepsaným způsobem neidentifikoval," říká Milan Uhde.
Podle něj je též možné, že věcv oznámil třeba přítel dívky, kterou agent chodec Dvořáček navštívil: "Býval to před odchodem do ciziny její milý, její nový studentský přítel pan Dlask mohl žárlit, na oznámení mít osobní zájem a zaštítit se Kunderovým jménem kolejního důvěrníka. Identifikaci se proto chtěl vyhnout. Tvrdil sice, že na policii s oznámením posílal Kunderu, ale ten prohlásil, že o té věci nic neví." Kromě toho si literární vědec Zdeněk Pešat, který tehdy na kolejibydlel, pamatoval, že byli obyvatelé kolejí upozorněni na to, že si u někoho z ubytovaných skladuje hledaný zloděj ukradené předměty, a že proto mají studenti oznámit každého neznámého.

Podle Uhdeho je možné, že tomu Kundera uvěřil. "Byl vyloučen ze strany, a mohl tedy celou věc pokládat také za policejní provokaci zaměřenou na něj jako na politicky podezřelého. Můj známý, učitel v pohraniční obci, se tehdy dostal na deset let do vězení jen proto, že neoznámil neznámého muže, který se ho vyptával na cestu přes hranice do Rakouska. Byl to provokatér, nebo nevinná oběť, jež po zadržení a násilném výslechu vypovídala, co věděla i nevěděla? Udávat byla tehdy zákonná povinnost." Uhdemu bylo v roce 1950 čtrnáct let, ale agenta chodce by prý pod vlivem výchovy pokládal za nepřítele. "Žasnu nad lidmi, kteří mají jasno a Milana Kunderuodsuzují, a to občas neobyčejně tvrdými slovy. Hrají si na vyšetřovatele."

Ivan Klíma mi vyprávěl, kterak s Kunderou kuli pikle v jeho bytě v Bartolomějské, kde sídlila i Státní bezpečnost. Nelíbila se mu "protikunderovská akce", ale ani to, že jeho kamarád "překročil míru, kterou bych byl ochoten tolerovat". V padesátých letech ale prý plno lidí "blblo neuvěřitelným způsobem, třeba Pavel Kohout". Sám Pavel Kohout říká, že on se na rozdíl od Milana Kundery o všem z padesátých let rozhodl mluvit, ale chápe ho. "Pro mě bylo osvobozením duše, že jsem se rozhodl mluvit a psát o všem. Jenže zatímco já jsem extrovert, Milan je introvert. Před podezřením, že udával, jsem ho ale bránil a bráním. Jako současník vím: byl v kolejní samosprávě, a když se tam objevil cizí člověk, musel to považovat za obvyklý test, je-li 'bdělý a ostražitý'. Mohl mít velký průšvih." Kohout prý ale nerozumí tomu, že Kunderasvou minulost 'vymazal' tak dokonale, až si sám ublížil. "Mediální hon na něho ale chápu jako bulvární lov senzací. Do dějin se zapíše jako jeden z nejlepších literátů českých a současně francouzských, takže i světových."

A jak říká Milan Kundera: "Neexistuje žádná dokonalost, jen život."