Sorrentino je božský. Jakožto Neapolec je ovšem božský velice svérázně

Film Parthenope tu zase skoro nikdo nepochopil. Kritikům doporučuju na měsíc se přestěhovat do Neapole, anebo klidně do Salerna, Sorrenta nebo na Capri, prostě někam na jih od Říma. Všude je krásně a nádherně a božsky a o tom je i tenhle obraz Neapole, která je koncentrátem Itálie. A Itálie zase ztělesněním skutečné Evropy. Jejího myšlení, jejího pojetí krásy a ošklivosti, jejího stárnutí, pomíjení a nesmrtelnosti. Ten film je pravdivý, smutný a nesmírně vtipný.

A ty obrazy? Ty nejsou opulentní, jak se zase všude píše, takhle do na jihu Itálie vypadá všude. Je to nejnádhernější země světa. Od Felliniho navíc neměla Evropa režiséra, který dokázal v jedné vteřině zasáhnout všechno, co je ještě v člověku schopné cítit. A vzhledem k tomu, že Felliniho filmy přece jen za těch šedesát let trochu zestárly (kromě Amarcordu samozřejmě), je Sorrentino ten, na koho se těším pokaždé jako malé dítě. Jenom on dokáže dělat filmy, kde je všechno nádherný. Krása, láska, smutek, bizár, moře, lehkost i tíha. Mládí a stáří. Nebe i sklep. 

Jsou tu zase scény, na které do konce života nezapomenu - nejitalštější možný začátek s kmotrem, střet pohřebního průvodu s kropicím vozem, geniálně natočené splynutí dvou mafiánských rodin, které mi svou vtipností smíšenou se strašlivostí připomnělo české filmy Miloše Formana, scény z neapolských ulic, které do puntíku zažijete dodnes, všechny situace s top celebritou Gretou Cool nebo se ďábelským služebníkem svatého Januária, kde si Neapolec Sorrentino dělá prdel (ne jen legraci) z církve, což umí jako nikdo jiný, a toho, co je Neapolcům vedle svatého Diega Maradony nejsvatější. Až budete aspoň pár dní bydlet někde v zaplivaném, uřvaném, starodávném a nádherném centru města, pochopíte. A pochopíte i tenhle film. 

Pochopíte, že není o Neapoli, ale o kráse.