Skandinávie. Uklidňující i kulervoucí. Dvacet let mé nekritické lásky

Norsko jsou pro mě fjordy, pustiny a nejhezčí ostrovy světa Lofoty, Švédsko, to jsou lesy bez konce a divoké řeky, Finsko pak jezera, břízy a močály a placaté Dánsko architektura a design. A všechny dohromady jsou vikingové, tři monarchie a bezbřehá, ukrutně smutná svoboda. Jezdím tam dvacet let a popsat dojmy ze severských zemí za poslední dvě dekády je sakra těžké. Zvlášť když jsem o tom napsal plno reportáží. Ale o tom to teď nebude.

Ve Švédsku a v severských zemích vůbec je oblíbená životní filosofie lagom, což znamená "tak akorát". Vztahuje se všechny aspekty života, kterému vévodí uměřenost v emocích, jídle i nárocích, vyrovnanost, minimalismus a šetrnost k přírodě i svému okolí. Tak akorát je nejlepší říkají švédské babičky a něco na tom bude. Ostatně Švédsko zvolilo při pandemii koronaviru ve srovnání se světem hodně benevolentní přístup právě i proto, že psychologickou zátěž plynoucí z lockdownu považovalo za stejně nebezpečnou. Seveřané musí být odolní, neustálé deště (zejména v Norsku) a temné měsíce polární noci nejsou pro třasořitky.

Pokud chce ale člověk zažít klid a odpočinout si od shonu civilizace, je Skandinávie skvělou volbou. Zobecňovat se nemá, a tak říkat, že Norové jsou odměření a často páchají sebevraždy, Švédové jsou družní, ale milují socialismus a smradlavé ryby, a Dánové soutěží s Finy, kdo toho vypije víc, by bylo více než nespravedlivé. Jestli má navíc podle nich prý někdo problém s alkoholem, jsou to Norové, kde po osmé večer v běžných obchodech alkohol kromě slabých piv nekoupíte. Jsou to všechno ale zjednodušující soudy, byť člověk přece jen časem zjistí, že na každém z těch šprochů něco je. A spíš to všechny spojuje než rozděluje. Nejen lagom, ale i hrdost na částečně společnou historii, na své mýty, na přírodu a na své bohaté a divukrásné země. Ostatně vlajky tu vlají nad každým druhým domem. Ale ve ve vlajkách to není. Už proto, že se paradoxně zrovna Švédové s Dány kdysi utkali o vliv v severní Evropě v bezpočtu válek.

Švédská kořist

Skandinávie, to jsou hlavně Vikingové, po nichž se mimo jiné zachovalo skvělé pravidlo, že můžete v celé Skandinávii tábořit prakticky, kde chcete, pokud to není hned u nějakého obydlí. Když projíždíte Švédskem od jihu až po úplný sever, narazíte na bezpočet vikinských památek, z nichž třeba zjistíte, že nešlo o smrduté zarostlé barbary s rohy na přilbách, ale o milovníky módy. Že nepopíjeli pivo z lebek nepřátel, ale uměli psát. A že Ameriku zcela určitě neobjevil Kolumbus, nýbrž právě oni. Když se v Čechách z mlh nesměle vynořovala první knížata, z mrazivého severu už Vikingové ohrožovali půl světa. A všude po nich zůstalo bezpočet mýtů, třeba o rohatých přilbách, které nikdy nenosili. Měli přilby, které připomínaly třeba tu na soše sv. Václava.

Vikingové ostatně byli tehdy v Čechách jako doma a je toho víc, co nás se Skandinávií kromě hokeje spojuje a i proto čekají milovníky historie ve Stockholmu takřka orgie. Tohle město rozprostřené na bezpočtu ostrovů má řadu skvělých muzeí včetně dokonale zachované válečné lodi ze 17. století, která se potopila okamžitě po spuštění na vodu a dnes si ji, schovanou v obrovské hale, můžete dokonale zachovalou projít. Nejednou vás zdejší exponáty skutečně dovedou až k nám. Třeba zámek v Chrastu na Chrudimsku, kde je kopie největší středověké rukopisné knihy na světě, kterou sepsali benediktinští mniši počátkem 13. století v klášteře v Podlažicích u Chrudimi. Dílo známé jako Codex gigas anebo kvůli děsivému vyobrazení belzebuba Ďáblova bible. Originálmá přes šest set stran, na výšku skoro metr a váží 75 kilo. Na výrobu pergamenů tvořících jeho listy padlo prý přes sto padesát oslů. Ze sbírek císaře Rudolfa si ho roku 1648 odvezli jako válečnou kořist Švédové a dnes se jím pyšní stockholmskáKrálovská knihovna.

Švédsko je plné zámků, které si nechali vystavět nejen králové, ale i generálové často právě z válečné kořisti. Ovšem to nejzajímavější jsou asi runové kameny a celé vesnice, rekonstruované na místech, kde kdysi Vikingové žili. Ve švédské Birce i v dánském Hedeby jsou rekonstruované malé části původních osad, za Vikingů obchodních center Evropy. Do ostrovní Birky, prvního skandinávského města, se dostanete ze Stockholmu lodí. Jde o přístav opředený pověstí, před kterou se před tisíci lety třásl celý známý svět. Místo, odkud vyplouvaly strašlivé vikinské lodě drakkary plné nejdivočejších válečníků své doby. Plenili, pálili a loupili, ale také objevovali země, o nichž si zbytek světa mohl nechat zdát. Birka nakonec doplatila na své sveřepé pohanství. Král rozhodl, že se obchodní centrum přesune do nedaleké křesťanské Sigtuny, což je další fascinující místo skandinávských dějin a dodnes živé město s nejmenší radnicí na světě, prastarými kostely, pohádkovými uličkami mezi dřevěnými domky a runovými kameny, které vztyčovali hrdí válečníci na počest svých otců.

Tajemství naflouklé konzervy

Naleznete je hlavně ve středním Švédsku, některé shromáždili do historických muzí v Kodani a ve Stockholmu a asi tucet skutečně velkolepých zasadili v okolí katedrály v Uppsale. Nedaleko se nachází prasatarý areál Gamla Uppsala s fantasticky zachovaným raně středověkým kostelem, dřevěnou zvonicí a muzeem předvikinských časů plných lidských obětí a legendárních hrdinů. Fascinující je monumentální pohřebiště dávných severských králů z 5. a 6. století. Tři obrovité mohyly z hlíny, kterou byli velmoži zasypaní. Někde tady se rodil sen budoucích mořeplavců.

Podobně nás na cestách podél švédského pobřeží ohromovaly vesnické hostince s nepřeberným množstvím nakládaných ryb. Jejich chutě jsou jednou ohromující, jindy až znepokojivé, ovšem zcela mimo katoegorie rybích jídel, ba dokonce lidských zkušeností, jsou zkvašené sledě zvané surströmming. Z jimi vyhlášeného malebného pobřeží Höga kusten jsem si dovezl v nafouklé plechovce něco, co odmítli pozřít i nejotrlejší gurmáni. Nikdy jsem nazažil tak zdrcující smrad. Ani zdaleka. Ale místní to mají za delikatesu. Možná proto, že je to skoro to jediné, co v lůně nedotčené a podobně omračující přírody severního Švédska páchne.

Kromě tří desítek úžasných národních parků jako hornatý Sarek, bažinatý Muddus či Abisko lemující divokou řeku doporučuji vydat se i na bájný ostrov Gotland, kdysi veledůležitou baltskou obchodní křižovatku. Vedle středověkého města Visby zde narazíte na pozůstatky vikinského osídlení - řadu pohřebišť, menhirové "lodě" či vikinskou vesnici postavenou dobovými postupy, kde si na Vikingy můžete i hrát. A pokud hledáte skutečně spektakulární místo, navštivte Ales Stenar na jižním pobřeží Švédska- obrovité seskupení menhirů z předvikinských časů na útesu nad mořem sestavených do tvaru lodě. Na jihu Švédska najdete i Trelleborg, přístav trajektů z pevninské Evropy s působivou rekonstrukcí vikinské pevnosti z doby Haralda Modrozubého.

Norská nádhera

Odtud je už jen skok čili asi pět set kilometrů, do norského Osla, kde se nachází muzeum vikinských lodí. Nejslavnější z nich pochází z norského Osebergu. V Borgu na Lofotech zase dokonale poznáte, jak žil náčelník, neboť Norové tu vybudovali velkolepý skanzen, který dokonale rekonstruuje náčelníkův dlouhý dům. Pokud pojedete za polární kruh a přeplavíte se na Lofoty, určitě si ho nenechte ujít. Lofoty jsou navíc dle mého nejnádhernější místo na zemi. Několik ostrovů, nepředstavitelně zelených a plných zvířat a ptáků. Kopce vypínající se nad mořem nepřestanou člověka uchvacovat, ani když se po tomhle ráji potuluje se stanem popáté. Je to daleko za polárním kruhem, ale díky Golfskému proudu je podnebí poměrně mírní, tedy kromě toho, že v zimě tu je tma jako v pytli i ve dne. V létě naopak stále světlo.

A tak se můžete ve dne v noci potulovat po nekonečných plážích, omývaných studeným mořem a za krákání krkavců a chechtání racků nacházet opuštěné zátočiny, domy, lodě či vyplavené poklady včetně kostry vorvaně, což se nám poštěstilo na nejodlehlejším lofotském ostrůvku Rost, kde pocítíte nekonečný stesk a samotu, byť tam žije hrstka obyvatel. Dvacetimetrové torzo mělo asi čtyřicet obřích obratlů a hrb vypadající jako velká lidská ruka s prsty. Ostatně je to savec. Obří čelist jsme zkoušeli zvednout ve dvou a neměli jsme nejmenší šanci.

Podobnou tesknotu jsem zažil opakovaně za polárním kruhem, když jsem se na několik dní dobrovolně trhl od naší skupiny, abych si zkusil sám zažít čarokrásno nekonečného deštivého pobřeží či mrazivé ticho nedohledné tundry severního Norska. Když se člověk postará o to, aby zrovna nepadal hlady, začne vnímat krajinu, čas i sebe sama úplně jinak. Intenzivně jako nikdy předtím. Je to trochu záhul, ale určitě ne takový, aby po několika dnech, kdy potkává jen soby a lišky, propadl šílenství. Mnohem drtivější je totiž samota, nebo spíš osamocenost, uprostřed velkoměsta.

Na to v Norsku navíc nenarazíte. Oproti Stockholmu či Kodani nevelké Oslo je pozoruhodné muzei věnovaným objevitelům jako Nansen (mají tu jeho loď Fram) a umělci z Norů největšímu - Evardu Munchovi. Historie dýchá z deštivého přístavu Bergen a hlavně ze severněji položeného Trondheimu, kde se mezi dřevěnými barevnými domky vypíná gotická katedrála Nidaros, div severní Evropy. Za ještě větší divy osobně považuji i tisíc let staré kostely, rozeseté po celé zemi, které se dochovaly zcela neporušené, ač jsou celé ze dřeva. Když už se člověk potuluje po Norsku, nemůže nepokořit nejsevernější cíp kontinentu. Ideálně lodí. Jedenáct obrovitých plavidel Hurtigruten brázdí pobřeží Norskaplné fjordů a neskutečných přírodních scenérií od Bergenu na jihozápadě až po Kirkenes u ruských hranic 365 dní v roce. Svezení touto chloubou norského námořnictva je považováno za nejkrásnější cestu na světě.

Země vorvaňů

Pravý sever začíná městem Tromso, kde se v roce 1843 konal první závod na lyžích a vyhrál ho jistý Laponec. Vyběhnu až nahoru na sedmou palubu a dívám se na vzdalující se město s úchvatnou arktickou katedrálou. S ní se mi vzdaluje i foťák, který jsem ve spěchu zapomněl v autě. Ale jinak mám štěstí - už skoro den svítí slunce, jev v zemi věčných dešťů řídce vídaný. Na zádi se proto můžu v závětří opalovat i o půlnoci, zatímco na palubách na přídi a na bocích fičí tak děsivě, že se musím křečovitě držet zábradlí. Bez kapuce bych omrzl, ale i za pár omrzlin to stojí. Venku posedává jen pár nejotrlejších. I kdyby okolo neplynuly modravé fjordy a zelené, šedivé a bílé hory osvícené půlnočním sluncem, jízda tímhle plavidlem je zážitek. Stejně jako vidět vrelryby - vorvaně i kostaky.

Vzpomínám na své štěstí v Andenes na norských ostrovech Vesterály, kde nás za velrybami vozil italský bělovousý kapitán s mořskou pannou na předloktí. Jeho loď vypadala, že se plavila maximálně po benátských kanálech, ale jakmile jsme vyrazili z přístavu, bylo mi jasné, že jsem se šeredně spletl. Kdo se nestihl uklidit na záď, křečovitě se držel zábradlí, kam ho přikovaly adrenalinové hupy. Loď skákala po vlnách jako ďábel a řítila se desítky kilometrů od pobřeží, kde se měli v šelfovém moři prohánět dvacetimetroví vorvani a jejich nejrůznější menší příbuzní.

Loď měla sonar, jímž mohla blízké velryby zaměřit. Navíc na majáku, vzdáleném třicet kilometrů, seděl u obrovského dalekohledu námořník, který dával kapitánovi echo, a ten se pak vydal tryskem stíhat velrybu. Ta ale u hladiny zůstane jen chvíli, dokud se nevydýchá, pak se ponoří zpátky do hlubin. Ale protože velryby mají vychování, před definitivním ponorem vždy vystrčí obrovskou ocasní ploutev z vody a ladně zamávají na rozloučenou. To je chvíle pro nejvděčnější fotky. Vědci z každého takového honu za velrybami pořizují právě snímky ocasních ploutví, podle nichž bezpečně rozeznávají exempláře. Každá je totiž u velryb jiná jako otisky prstů u člověka, takže mořští biologové mohou sledovat, které velryby se vracejí na svá oblíbená místa a které se vydaly lovit do jiných vod. Mají dokonce svá jména, bez výjimky mužská, neboť severozápadní norské vody okupují výhradně vorvaní samci. Sem tam se proto vydají na námluvy směrem k rovníku.

Říše Sámů

Vorvaň je sice největším ozubeným zvířetem na světě, ale mnohem nebezpečnější je kosatka útočící i na velryby. To si říkám i teď při své cestě na sever. Vpravo míjíme sněhobílý stokilometrový hřeben "norských Alp", vlevo se na ostrovech objeví sem tam hrstka domků, pak jen samoty a pak nic... Nespím ani minutu, dokud v oparech mlhy nezasvítí plameny Hammerfestu. Dle Norů nejsevernější město na světě hlídají dvě hořící věže rafinerie, bílé i černé vojenské křižníky a ponorky. Všude je naprosté ticho. A to je polární den, v zimě je tu jen a jen tma. V ulicích proto zavedli jako první Evropané elektrické osvětlení. Míjím otlučené domy, ale i řadu galerií, plakátů na rockové festivaly a obrovský kulturní dům; umění je v Norskuplno i na úplném severu u Barentsova moře.

Za několik hodin se mezi bílošedými rozeklanými skalisky se z naprostého arktického ticha objeví Honningsvag - jeden z nejhlubších přístavů Skandinávie. A taky nejrušnějších. Hučí to tu jako v úle. Místní cestovky lifrují dychtivé pasažéry z lodí do autobusů a za těžké prachy je vozí třicet kilometrů na Nordkapp, v čemž je certifikát o dosažení cíle, vstup a "kulturní program". Ten spočívá v tom, že zastaví u Sámů, kteří postávají v krojích u silnice, aby turistům prodali cetky jako dřevěný laponský mobil či čepici s losími parohy. Občas z auta přinesou babičku, která u stánku něco vyšívá, aby to bylo echt autentické.

Ptám se mladého Laponce, kudy na nejsevernější mys pěšky. Řekně mi, že Nordkapp, plný turistů, to ve skutečnosti není. Vedlejší mys Knivskjellodden je o kilometr a půl severněji. Do večera tam prý jsem. Věřím mu, ani se mi nesnažil nic prodat. Je deset stupňů a já se procházím měsíční krajinou zpestřenou sem tam azurovým jezerem, sobi na mě civí, a když se dostanu na silnici, lidé též. Fotí si mě - jsem za lidového hrdinu, protože se všichni na mys vezou. Zpocený a s báglem asi vypadám, že to jdu až z Osla. U cedule s nesmyslně vysokým vstupným na Nordkapp to opravdu vypadá jako na celnici. Otočí se tu prý dvě stě tisíc lidí ročně. Prohlédnou si muzeum, přejedí se v restauraci, a když je náhodou hezky, uvidí i noční slunce. Když ne, pouštějí ho tu v kině. Prchám a razím si to dalších šestnáct kilometrů na Knivskjellodden, kam se dostanete jen pěšky. Potkám pár lidí a na konci nízko položeného mysu stojím na samém kraji kontinentu, dva tisíce kilometrů pod severním pólem.

Pak se zcela zemdlelý ženu devět kilometrů zpět k silnici, kde začnu stopovat. Jezdit stopem je ale v Norsku ošidné. Bohatí Norové většinou nechápou, proč si někdo nepůjčí auto nebo nezaplatí cestu. Kdysi jsme udělali tu chybu, že jsme se s kamarádkou kdysi snažili prostopovat na sever. Byly z toho nekonečné desítky hodin na krajnici a chytli jsme se pouze tehdy, když jsme schovali bagáž i mě a ona, coby osaměle se tvářící slečna, před auty spínala ruce. A to to bylo ještě k tomu v šíleném lijáku a zimě. Když už vás ale někdo vezme, často s ním strávíte v autě i stovky kilometrů a nakonec vás třeba ubytuje v některém ze svých domů na pobřeží...

Naštěstí hned druhému autu přejde přes cestu stádo sobů, a tak chtě nechtě zastaví. Norští manželé v důchodu mi vyprávějí, že jedou už dva měsíce z Osla, kde bydlí, přes celé Norsko. Fascinuje mě, že v zasněženém parku Jotunheimen, kde jsme se neodvážili přespat ani v létě, chodili už o Velikonocích. Ale úplný sever je zážitek i pro ně. Nic krásnějšího prý neviděli. Líčí mi, že Norové jsou trochu divní už proto, že letiště mají v každé vesnici. A soby prý Sámové každé jaro dovezou auty na sever a před zimou zase pošlou na jih. Nejnebezpečnější zvíře na světě je ale prý los a při srážce s ním nemá řidič šanci.

Všichni komáři Finska

Když Norové uslyší, že jedu na jih Finskem, vnucují mi jakýsi přípravek proti komárům. V tomhle je sever na rozdíl od krajin blíže polárnímu kruhu milosrdný. Je pět ráno a už tradičně lije jako z konve. Na mě čeká smrtící jízda s finským řidičem tisíc kilometrů skrz liduprázdnou norskou Finnmarksviddu a finské Laponsko, kde má každý u domu stádo sobů a skútry jsou rozeseté po krajině tam, kde zrovna roztál sníh. Na jedné samotě přistoupí do prázdného autobusu bělovlasý Nor s vizáží mořského vlka. "Bude pršet dlouho, bylo strašnou dobu vedro." Jo. Hezky bylo přesně dva a půl dne.

Finsko je zemí nekonečných březových lesů, bažinatých planin, nespočetných sobích stád i čistých jezírek a zrádných mokřadů s hejny komárů, kterým stejně tak neutečete na severu Švédska. Říká se, že komáři někdy dovedou k šílenství i otrlé soby, kteří se v krajním případě vrhnou z útesu, aby s tím utrpením skoncovali. A utrpení to je. Zvlášť když si po nekonečném brodění bažinatým terénem konečně najdete nádherné jezero s průzračnou vodou a příjemnou pláží, začnete stavět stan a zjistíte, že tady vám nepomůže ani neprůstřelná moskytiéra. Na druhou stranu nikde nenarazíte na tolik venkovních saun nejroztodivnějších tvarů a velikostí jako tady. Ne zahradě ji má skoro každý, tak jako čeští chataři mívali kadibudky. Někdy jsou i tak malé.

Hlavní město Helsinky jsou architektonicky působivé podobně jako Kodaň, nicméně poněkud jim chybí historické jádro, neboť Finsko bylo velice dlouho minimálně urabanizovanou zemí, které vládl venkov (prvním městem bylo Turku, kde byo ve 13. století zřízeno biskupství). Finská historie je úzce spjata se Sámy, kteří mají v severním Nosku, Švédsku i Finsku parlamenty a do jejich tradičního pasteveckého a rybářského způsobu života dnes dramaticky zasahuje oteplování a také těžba. Tvrdit totiž, že za polárním kruhem je jen a jen panenská příroda, není přesné. Průmyslové jizvy najdete i tam a nemusí jít jen o švédskou Kirunu, která i z dálky působí kvůli těžebním haldám jak z filmu o Marsu.

Na jistou sci-fi událost jsem si vzpomněl i při projíždění městem Raahe ve středním Finsku, kde se před dvaceti lety stala neuvěřitelné události. Dva sedmdesátiletí bratři, jednovaječná dvojčata, přišli o život skoro stejně. Zimy tu bývají dlouhé, a tak místní přejíždějí na kole i v mrazivé slotě. Zledovatělá silnice ale přivedla místního důchodce přímo pod kola nákladního auta. Vpůl desáté dopoledne. A v poledne byl sražen pět minut jízdy odtud náklaďákem další cyklista. Stejně starý bratr oběti první nehody. A také zemřel. Podle policistů o smrti bratra nejspíš nic netušil, protože v té době se teprve rodinu chystali informovat.

Finsko je vůbec zemí podivuhodnou. Místo Ježíška k vám zavítá kozel, našla se tu hrudka z březové smůly s otisky zubů, považovaná za nejstarší žvýkačku, a za svou hymnu prohlásilo v roce 1917 tutéž skladbu jako Estonsko o tři roky později. Přitom jde o přepracování staré německé pijácké písně. A to se i tady vedle restaurací prodává tvrdý alkohol pouze ve specializovaných obchodech, které večer zavírají. Proto nechápu, že někoho pohoršuje, že si mladá finská premiérka chodí sem tam zapařit. Jesympaticky normální. Jako ostatně většina Seveřanů.

A nakonec Dánská marka

Skandinávii tvoří tři monarchie Dánsko, Švédsko a Norsko, které se v průběhu věků různě spojovaly a rozdělovaly. A počítat se k nim s trochou vůle dá i teprve století existující a kulturně poněkud odlišná republika. Finsko patřilo sedm století Švédsku a sto let Rusku. Až do roku 1917, kdy se osamostatnilo, ovšem Sovětský svaz ho bez vyhlášení války roku 1939 napadl a urval mu část území. Mocenské choutky neopustily agresivní Rusko ani dnes a na neutralitě si zakládající Finsko se Švédskem pochopitelněusilují o vstup do NATO, kde jsou Norsko a Dánsko od jeho založení v roce 1949.

Dánsko jsem míjel prostě proto, že jsem si říkal, co tam. Oproti severským sousedům nuda nuda, šeď šeď, tvrdí se. Jenženapříklad na starobylém sídelním městě králů Roskilde či na futuristické Kodani opravdu něco je. Kodaň vás okamžitě ohromí architekturou. Je a není to město budoucnosti. Jaksi dokonalé, ale i jaksi neútulné. Některé stavby jako elektrárna, opera, státní galerie nebo městská knihovna jsou úchvatné. Dánové nemají moc známých lyžařů, ale zato nejpozoruhodnější sjezdovku na světě, je hodně prudká a vede ze střechy dokonale konstrukčně vymyšlené elektrárny na břehu moře. Paradoxně největší zklamání pro mě bylo centrum architektury s předraženým vstupným. Tvrdí se sice, že drahé je hlavně Oslo, ale není to nic proti Kodani. Se vstupenkami, nájmy ani potravinami se s vámi nemažou stejně jako u Seveřanů velice neoblíbený Putin s cenami plynu.

O Kodani se jinak mluví jako o městě mnoha odstínů šedi. Ano, to město je poněkud ponuré a jeden barevný břeh kanálu okupovaný turisty, zvaný Nyhavn, to nevytrhne. Zvlášťkdyž takoý najdete v každé druhé švédské či norské vesnici. Nicméně podél Nyhavenu je záplava restaurací, kde se docela dobře a určitě draze najíte. Dánsko je zemí designu - minimalismus a jednoduchost jsou všudypřítomné, a když vás ty bílošedočerné strohé tvary, nábytky a stavby bez oblosti a měkkosti začanoučasem unavovat, dokonale to kompenzují kavárny s koženými křesly, masivními surově dřevěnými stoly, vikinskými kožešinami a tlustými knihami.

Zrovna v Kodani bych tak obrovitou koncentraci, která dalece převyšuje krčmy, nečekal, byť nejde tolik o rodinné podniky jako u nás, ale o místní řetězce. Ten nejrozšířenější má ovšem natolik útulné pobočky s tak kvalitním kafem, že to ani nevadí. Pořekadlo piješ jak Dán je každopádně mimo, pokud ho tedy nepoužíváte pro vodu a kafe. Každý tu sportuje a Dánsko je hlavně zemí cyklistů. Zatímco v Amsterdamu je až zběsilý cykloprovoz o ústa, v Kodani to je paráda a vlastně nutnost. Už proto, že na chůzi je to daleko a o zabijáckých cenách veřejné dopravy škoda mluvit. Je to klidný a bezpečný způsob, zvlášť když se velice pozvolným a nenásilným omezováním parkovacích míst podařilo vytěsnit značnou část aut z centra. Na Dánsku je skvělé, že tuvšechno funguje, všechno zapadá a i metro mají bez řidiče. Takoví evropští Japonci. Na nás možná až moc dokonalí. Protonejvětší adrenalin, co v Kodani najdete, zvlášť když fouká vítr (skoro pořád), je na vrcholku věže kostela Nejsvětějšího Spasitele, kam vedou točité schody venkem, až nahoru, a jsou pořád užší a užší a užš...

Město svobody

Největší zajímavostí Kodaně a možná celého Andersenova Dánska dle mého není malá socha jeho mořské víly, před kterou se v Kodani tísní davy, ale Kristiánie. Tahle rozlehlá hipísácká kolonie s vlastními pravidly v srdci města vznikla před padesáti lety a narazíte tu na opravdové květinové veterány, které jsem dosud viděl jen v San Franciscu. Najíte a pobavíte se tu parádně, zvlášť když si projdete Christiánii celou. Že je to dnes i past na turisty, je zřejmé. Hlavní pódium je oklopené kantýnami, výčepy a stánky s cetkami většinou vlastní výroby a asi dvacítkou prodavačů nijak drahé (a v Dánsku zakázané) trávy, z nichž většina nemá o flower power ani tucha, ale stačí zabrousit do houštin někdejšího vojenského areálu, kde narazíte na pomalované dílny, squaty a chatky, kde žijí milovníci absolutní svobody někdy měsíc, jindy desetiletí.

Je to zajímavý kontrast už vzhledem k tomu, že Dánsko je starobylá monarchie a všechny památky s královským rodem nějak souvisí. Nejzajímavější je Rosenborg, což býval hlavně v době baroka neskutečně futuristický zámek, jehož některé místnosti připomínají díla předních funkcionalistů. Poněkud bizarní mi naopak přišel Christiansborg, který slouží královně a vládě dodnes a jeho chloubou jsou moderně, až poněkud socrealisticky vyvedené obrovité strakaté tapiserie, které znázorňují epochy dánských dějin a visí v hlavním sále, kde se konají bankety. Ale zase tam mají kladrubské hřebce. Něco českého se najde všude.