Proč má smysl zelený alarmismus

Je děsná móda předhánět se v tom, jak fanatičtí, hloupí a naivní jsou aktivisti, kteří upozorňují na ekologickou katastrofu, která je ve větší či menší míře nevyhnutelná. Už proto, že se právě děje. Fanatičtí, hloupí a naivní jsou ovšem právě rozšafní bohorovní stejcové, kteří tahle moudra o ekofanaticích, ekoteroristech a Gretině nevyrovnané psychice trousí v nejen hospodách, ale taky na stánkách tisku, všemožných internetech a asociálních sítích.

Velmi hlasité upozorňování na hrozby globálního oteplování, přelidnění, záplavy plastů, kácení lesů, úbytku vody nebo likvidace divočiny je momentálně bohužel stejně nezbytné, jako jejich racionální řešení. Protože jinak pohodlnou společnost z letargie nevytrhnete. Zvlášť když ji dennodenně masírují mudrlanti, kterým je naprosto u prdele, jak bude tahle planeta vypadat za padesát let.

Smutné je, že to nejsou jen přikyvovači kolem makabrózně nevzdělaného ing. Klause a s ním sympatizující protievropské rudohnědé klaky z různých národoveckých & fašistických straniček, ale občas i lidé moudří, jichž si vážím a u nichž mě to proto mrzí. Uhnízdila se tu totiž zcela mylná teze, že ochrana přírody a zelená politika znamená omezení svobody. Neznamená. Naopak.

Jistěže je to problém především technologický a ekonomický, ale bez současného vytrhávání a nakonec vytržení společnosti z letargie a ideologické zabedněnosti jsou tahle řešení jednoduše neprůchodná, protože iluzorní pohodlí se mění v nepohodlí jen pomalu a nenápadně. Jak u té žáby v pomalu se ohřívajícím hrnci. Jistěže jde o kroky, které budou bolestivé, budou nás mnoho stát a přinesou řadu sebeomezení. Kdo je ostatně zodpovědný, snaží se o to aspoň částečně už dnes. Ale z dlouhodobější perspektivy by nás tisíckrát víc omezila totálně zdevastovaná neplodná vybrakovaná Země bez možností volby. Tedy bez svobody.

Samozřejmě není argumentem, že se Země někdy oteplovala a jindy zase ochlazovala. Z jednoho prostého důvodu - na planetě nikdy nežil ani zlomek dnešních obyvatel, takže důsledky nikdy nemohly být ani vzdáleně tak fatální. A abychom nechodili moc daleko, v pozdním středověku tu nebyla zdaleka ani desetina dnešní populace. Ani zdaleka. Bohužel jsou tyhle hloupé a v současnosti už vyloženě nebezpečné myšlenky slyšet stále dokola. Většinou od lidí bez zodpovědnosti. Vůbec nejde o střet levice a pravice. Ani v nejmenším.

A že nejde ani o generační problém, nýbrž o srážku mezi citlivým kulturním a bezohledným barbarským přístupem k životu, dokazuje takřka stoletý hrdina boje za ochranu přírody, o jehož posledním filmu jsem před časem naprosto nadšeně psal. Klade si jednoduchou otázku: 

Co bude se Zemí na konci století?

Kdo? Možná nejuznávanější dokumentarista a přírodovědec světa, britský devadesátník David Attenborough. Jeho film Život na naší planetě je pochmurným varováním někoho, komu by to vlastně už mohlo být úplně jedno. Podstatné je, že kromě temné vize budoucnosti nabízí i řešení, na nichž vydělá člověk i příroda. Máme to ale šanci ještě zvrátit? Přežijeme? Jak?

 Sebevražedné pády stovek mrožů z útesu jsou jen pro otrlé povahy. Čímsi vyplašeni se derou jeden přes druhého po souši, aby se dostali do moře. Jsou zvyklí na sníh a led, ne na ostré skály, po nichž se kutálejí a zkrvavení padají mezi změť polámaných těl. Tyhle záběry šokovaly svět již loni v jinak přenádherném seriálu Naše planeta a objevily se i v Životě na naší planetě, kde je David Attenborough promítá vyděšeným delegátům na půdě OSN.

Kdosi napsal, že jde o nejlepší horor roku. Má vlastně pravdu. Svědectví 95letého přírodovědce a dokumentaristy vzbudilo nevídané emoce. Ovšem hlavně ty pozitivní. Poselství jeho filmu je jasné: éra lidí na naší planetě pomalu končí, tedy pokud s tím nezačneme něco dělat. Teď hned! 

Od hororu k naději
Výzva noblesního anglického gentlemana Attenborougha je naléhavá, to zcela nepochybně. Ale je liché tomu hned říkat alarmismus, jak nazývají bohužel už jakýkoliv sebezáchovný pokus chránit přírodu někteří sveřepí ideologové. David Attenborough má svá tvrzení podložená desítkami let pozorování a tvrdé práce ve všech koutech světa, kde natočil asi nejslavnější přírodovědné dokumenty vůbec, a nemá potřebu si něco dokazovat. Zvlášť ve svém věku.

Celý svůj téměř stoletý život strávil objevováním dosud nepoznaných míst a neznámých forem a způsobů života a svými dokumenty o životech zvířat ohromoval celý svět několik generací. Kráčí ve šlépějích dobrodruhů, přírodovědců či filozofů, jako byli Američan HenryDavid Thoreau, Brit Ernest Thompson Seton, Nor Thor Heyerdahl či pozapomenutý ČechMiloš Seifert, kteří se snažili nejen neúnavně svět poznávat, ale také své poznatky a potřebu zachovávat jeho přírodní rozmanitost popularizovat. A tím, že vystudovaný zoolog a geologAttenborough působil většinu života v britské televizi BBC, měl možnosti jako málokdo další. 

Ovlivnil naše poznání i vztah mnoha obyčejných i mocných lidí k přírodě. Na lodi, v baloně, letadlem, vlakem, na koni i pěšky se dostal do všech myslitelných koutů světa a nejen ve Velké Británii je považován za mimořádnou autoritu v oblasti poznání a ochrany přírody. Je to i díky tomu, že své cesty vždy pečlivě dokumentoval a vytvořil řadu filmů, jež jsou považované za to nejlepší, co ve filmové dokumentární branži kdy vzniklo. Ať už je to třináctidílný seriál Život na Zemi, dvanáctidílná Živá planeta, či Zázraky života, na něž navazuje zmíněná série americké online televize Netflix Naše planeta, kde působí jako poradce a vypravěč a jejíž záběry uvidíme i v Životě na naší planetě.

Mílovými kroky k záhubě
Své svědectví začíná britský dokumentarista v Černobylu, přesněji v děsivém městě duchů Pripjati, kde žilo skoro padesát tisíc lidí. Dnes nula. Zničili jsme zde život, ale příroda si bere paneláky, školy, obchody, kanceláře, náměstí a kina zpět. Veselé malby dětí, maminek a kosmonautů na stěnách oprýskávají, ale okolo se prohánějí lišky, jeleni a vlci. Lidé zmizeli a příroda se znovu ujala vlády. Jen člověk už tu znovu žít nemůže. 

Attenborough si nemohl vybrat lepší místo, na němž by zřetelně ukázal, že v důsledku lidského počínání došlo k ekologické katastrofě, která ho již skoro pětatřicet let činí naprosto neobyvatelným. Když se něco takového mohlo stát na ploše o velikosti ne okresu, ale spíše Jihomoravského či Plzeňského kraje, kdo zaručí, že se to nepřihodí i jinde? A v mnohem větším měřítku? "Ono se to ostatně už dávno děje, třebaže nenápadněji a plíživěji než jaderný výbuch. Přesto lidstvo kráčí mílovými kroky k záhubě," říká autor dokumentu hned v úvodu. 

Zní to drsně, ale je fakt, že z planety mizí divočina a ze světa biodiverzita (tedy rozmanitost), neboť živočišné druhy vymírají rychlostí, jakou ještě nedávno nikdo nečekal. Ano, druhů živočichů a rostlin jsou miliony, ale protože mizí čím dál rychleji a jeden vždy nějak závisí na jiném, tenhle pečlivě vyladěný stoj, jak podotýká britský přírodopisec, se zadrhává. Přinejlepším.

Ten film není jen svědectvím starého muže, který na vlastní oči vidí, jak moc příroda ustupuje zhoubnému lidskému počínání, ale také chmurnou vizí, co by se mohlo zanedlouho stát. A do třetice nadějí, že je v našich silách tenhle vývoj směřující do pekel ještě zvrátit. Je důležité, že nezůstává u popisu neblahé situace, ale snaží se navrhnout, co by se ještě dalo dělat. Snad. Dobře ví, že tu v roce 2050 žít nebude, zatímco my možná ano, takže je namístě potlačit ideové spory a snažit se jeho argumentům přinejmenším naslouchat. 

Jediný život
Když byl v roce 1937 jedenáctiletý kluk, žilo na planetě ani ne dvě a půl miliardy lidí, divočina tvořila dvě třetiny souše a koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší dosahovala 280 částic na milion. Nikdo netušil, jak rychle se začne planeta měnit. Když si člověk představí, že stáří fosilií je třeba 180 milionů let, kdy se příroda již dávno vyvíjela, je pár lidských životů, jež ji naprosto proměnily, méně než mžiknutí oka. 

Odhadem právě jednou za sto až dvě stě milionů let dojde na zemi ke katastrofě, kdy hromadně vymřou dosavadní druhy a nahradí je jiné, které se znovu nesmírně pomalu vyvíjejí. "Za čtyři miliardy let života na Zemi došlo k hromadnému vymírání pětkrát," říká Attenborough s tím, že naposledy taková přelomová událost vyhubila dinosaury a tři čtvrtiny živočišných druhů. Tehdy ovšem šlo o zásah zvenčí, kdy na Zemi dopadl meteorit. Od té doby se život 65 milionů let obnovuje až do dnešní éry zvané holocén, která započala před necelými 12 tisíci lety koncem poslední doby ledové. 

Podle dokumentaristy můžeme být považováni za velké šťastlivce, neboť deset tisíc let nezakolísala průměrná teplota o více než jeden jediný stupeň Celsia. Díky stabilnímu množství fytoplanktonu (jednobuněčné organismy, jež podobně jako rostliny zvládají fotosyntézu) na hladinách oceánů a rozsáhlým lesům nebyl problém odčerpávat oxid uhličitý. Podstatná byla i role deštných pralesů a polárního ledu v tlumení, případně odrážení slunečních paprsků. Tím se udržovala stabilní teplota. Střídala se období sucha a dešťů, léta a zimy, natolik ideální rytmus ročních období, že ho dokumentarista nazývá rájem na Zemi. Lidé se naučili využívat změn ročních období, spoléhali se na přírodu, a každá generace posunula hranice poznání o malý kousek dál, až přišly v nesmírně krátké době převratné změny. 

Začaly to velryby
Když začínala přírodovědcova hvězdná kariéra, psal se rok 1954, na planetě žilo 2,7 miliardy lidí a divočiny ubyla oproti roku 1937 zhruba dvě procenta: "Kamkoliv jsem jel, byla divočina. Čirá pobřežní moře, rozlehlé lesy, nedozírné pastviny a nad zcela panenskou přírodou jsme mohli létat hodiny." Byly to časy optimismu: skončila válka, život ulehčovaly technické vynálezy a všichni doufali, že už to bude jen lepší. Nikdo netušil, co přijde. 

Roku 1960 populace stoupla na tři miliardy a divočiny ubyla zhruba další dvě procenta. Jenže už za šest let. Attenborough se tehdy vydal do východní Afriky a zpočátku ho v té záplavě statisícových stád zeber a gazel nenapadlo, že by jednou mohli lidé tak nekonečnou divočinu ohrozit. Jenže pomalu začalo docházet nejen jemu, že existence civilizace, která chce víc a víc, má své meze. Roku 1978 už bylo obyvatel 4,3 miliardy a divočina pokrývala jen 55 procent souše. V té době pracoval na seriálu Život na Zemi o rozmanitosti druhů, jenž vznikal ve čtyřech desítkách zemí světa a filmaři zachytili téměř sedm stovek druhů zvířat. 

Avšak řadu z nich bylo stále těžší vůbec najít. Už tehdy bylo horských goril v Africe pouhých tři sta. Pytláci je téměř vyhubili. "Jakmile se některý druh stane naším cílem, nemá se teď již na Zemi kde schovat," komentuje přírodovědec krutou realitu 70. let. Ať už jde o lovení mláďat, sbírání trofejí, či masakry velryb v obrovském množství. A právě v případě lovu velryb začali lidé snad poprvé přecházet od vědomí nebezpečnosti takového počínání ke slovům a činům. Konaly se demonstrace na ochranu velryb a postupně se podařilo jejich masakry omezit. Aspoň ve většině zemí.

Tušení stínu
Nedat si velrybí hamburger a sbírat po cestě do lesa odpadky už dnes bohužel nestačí. Střet civilizace s divokou přírodou se posunul mnohem dál. Když se v roce 1979 začal vysílat Život na Zemi, bylo Attenboroughovi padesát a na planetě žilo dvakrát víc lidí, než když se narodil. "Oprostili jsme se od okolního života na Zemi. Naši predátoři byli vymýceni. Nemoci jsme dostali pod kontrolu. Jídlo jsme produkovali dle potřeby. Nic už nás nemohlo zastavit. Zemi jsme spotřebovávali, až jsme ji vyčerpali," tvrdí. 

Nemizely podle něj jen živočišné druhy, ale celé habitaty, tedy oblasti, kde nějaký druh žije. Například na Borneu, které bylo ještě v 50. letech ze tří čtvrtin porostlé deštným pralesem. Ten se za necelých padesát let o polovinu zmenšil. A to v deštných pralesích žije přes polovinu suchozemských živočišných druhů. Polovina deštných pralesů již byla na planetě vymýcena. Lesy raketově ubývají všude po světě, a zmenšuje se tak i území, kde mohou mnozí živočichové nerušeně žít. 

Jen orangutani ubyli podle Attenborougha na Borneu o dvě třetiny. Samice orangutana musí navíc s mladými strávit deset let, aby je naučila, jaké ovoce je jedlé. Když přijedou pytláci nebo těžební stroje, je po výchově. A také po rozsévání milionů semen, k němuž při výuce dochází, čímž se podporuje rozšiřování všemožných rostlinných druhů. Jenže rozmanitost rostlin nahrazují de facto mrtvé monokultury například olejových palem. 

Modrá i zelená planeta
V roce 1997 už bylo lidí 5,9 miliardy a divočina se opět smrskla - pokrývala už jen 46 procent souše. V 90. letech natočil Attenborough seriál Modrá planeta o životě pod vodou. Úchvatný, nádherný, beroucí dech. Jenže rybářské lodě stále loví hejna ryb v obrovském množství, a tak ubývají i všichni tvorové, kteří se jimi živí. "Od 50. let plundrují čím dál lépe vybavené flotily mezinárodní vody a oceány připravily už o devadesát procent velkých ryb. Úlovky byly logicky čím dál menší, a místo aby se polevilo a rybí populaci se dal čas na obnovu, státy rybáře začaly dotovat. Predátoři udržují živiny v prosluněných vodách a pomáhají vytváření planktonu. Bez nich živiny klesají ke dnu a oceán začíná vymírat," vysvětluje přírodovědec s tím, že je to vidět i na korálových útesech, jež v důsledku oteplování začaly hromadně odumírat. 

Oteplování pak způsobuje nepochybně i vysoká přítomnost oxidu uhličitého v atmosféře, což provázelo všechna dosavadní vymírání druhů. Jenže Attenborough podotýká, že to bylo způsobeno například činností sopek, jimž to trvalo statisíce let, zatímco člověk to spalováním uhlí a ropy nyní dokázal za dvě století: "Teplota byla relativně stálá až do 90. let minulého století, ale ukázalo se, že jen díky oceánu, který přebytečné teplo pohlcoval a maskoval náš neblahý vliv." 

Nicméně tehdy se to začalo brutálně promítat na nejjižnějších a nejsevernějších končinách planety, kde David Attenborough také mnohokrát natáčel: "Dorazili jsme na místa, kde jsme očekávali rozlehlé ledovcové plochy, ale nenašli jsme je. Zvládli jsme se lodí dostat k ostrovům, kam to dříve kvůli ledu nešlo," popisuje ve filmu Život na naší planetě dojmy z natáčení Zmrzlé planety v roce 2011, kdy už nebyl oceán schopen pohlcovat přebytečné teplo, jež lidé vyrábějí. V důsledku toho stoupla průměrná teplota o 1 stupeň Celsia, než byla v době, kdy se narodil, což se v posledních deseti tisících letech nikdy nestalo. Ledová pokrývka Arktidy podle Attenborougha klesla o 40 procent za 40 posledních let: "Tenhle nejméně dotčený a nejodlehlejší ekosystém se řítí do záhuby." 

Není to mýtus
Obávám se, že tohle jeho trudné konstatování má opodstatnění. Procestoval jsem kus světa, kde jsem viděl neskutečné tání ledovců, ať v Kanadě, ve Skandinávii, nebo třeba jen v blízké Itálii. V Arktidě jsem pravda nikdy nebyl, ale mluvil jsem s celou řadu polárníků, kteří mi tuhle neblahou a prokazatelnou skutečnost potvrdili. Bez ohledu na politický světonázor. Přitom jen takové odlamování obrovitých ledovců zvíci většího českého města se děje s železnou pravidelností. Řada lidí musela například zrušit cesty na severní pól, protože nešlo na tajícím ledu už ani přistát. Jisté je, že destrukce arktických ledovců má již zcela konkrétní oběť: medvědy lední, jimž se tím zásadně komplikuje lov tuleňů, na němž jsou existenčně závislí. 

Je též prokázáno, že se ledová pokrývka planety čím dál rychleji zmenšuje. Tempo odtávání ledu sice není pravidelné, nicméně úbytek plochy ledovce znamená menší podíl odražené sluneční energie: místo aby se vrátila zpátky do meziplanetárního prostoru, ohřívá mořskou vodu. A zpomaluje takzvané tryskové proudění, což je cosi na způsob obří roury vzduchu ve výšce kolem deseti kilometrů, na hranici mezi polárními a mírnými zeměpisnými šířkami. Ta pohání vzduch ze západu na východ a řídí naše počasí a jeho výkyvy. 

Klimatolog Jan Pretel z Českého hydrometeorologického ústavu mi říkal, že raději nemluví o globálním oteplování, ale o změně klimatu: "Když tomu říkáme oteplování, získáváme pocit, že každý následný rok musí být o něco teplejší než předchozí, což je nesmysl." Důležité jsou průměrné hodnoty, a spíše než o teploty jde o celkový charakter počasí. Mění se hlavně srážkový režim, přičemž nedostatek vody je podstatnější než to, že se teplota za sto let zvýší o necelý stupeň. Klimatolog současně připomíná, že jednotlivá roční období na sebe berou odlišnou podobu, což může mít dopad třeba i na lidskou psychiku. 

Co bude, až tady nebudem
David Attenborough uvádí, že letos nás na planetě žije již 7,8 miliardy, jen 35 procent soušepokrývádivokápřírodaavovzdušílze naměřit 415 částic na milion. Za jeho života se tedy počet obyvatel více než ztrojnásobil, divočina ubyla o polovinu, a naopak skoro o padesát procent přibylo v ovzduší oxidu uhličitého. "Přírodu jsme kriticky zasáhli. Třetinu rybích populací jsme snížili na kritickou mez, každý rok pokácíme 15 miliard stromů, čtyři pětiny sladkovodní populace v důsledku znečišťování, regulací a přehrad zmizelo. Divoké nahrazujeme zkroceným, sedmdesát procent ptactva jsou domácí ptáci, hlavně kuřata, tvoříme přes třetinu váhy savců na Zemi, šedesát procent jsou savci, které chováme na maso, zbytek od myší po velryby tvoří pouhá čtyři procenta." 

A teď ten skutečný horor, kterým je Attenboroughova vize života, kdyby se narodil nyní, ve 21. století: Ve 30. letech bude prales v Amazonii vykácen tak, že jeho vláha nebude stačit, aby zadržel požáry v mezích, a na jeho místě bude savana. Zanikne obrovské množství živočišných druhů, naruší se koloběh vody na celé planetě, Arktida zůstane v létě bez ledu, což bude znamenat méně odraženého slunečního záření. Oteplování tím nabere větší tempo. Ve 40. lech bude na severu ve velkém tát zmrzlá půda, čímž se uvolní do atmosféry metan, ještě nebezpečnější skleníkový plyn než oxid uhličitý, čímž se ještě víc zvýší teploty. V 50. letech se bude oceán víc a víc ohřívat a bude čím dál kyselejší. Korálové útesy následkem toho budou odumírat mnohem rychleji a množství ryb klesne na kritickou hodnotu. V 80. letech bude půda už zcela vyčerpaná, zmizí opylující hmyz a počasí se stane naprosto nepředvídatelným. 

A konečně rok 2100: Země se za tu dobu ohřála o čtyři stupně Celsia, takže jsou její značné plochy neobyvatelné. Obrovské množství lidí opouští své domovy a dochází k šestému vymírání druhů. "Během dalšího lidského života přijdeme o naši rajskou zahradu," říká David Attenborough, který si nechce užívat důchodu ani jako devadesátník a snaží se přesvědčit světovou veřejnost, že stále máme možnost tenhle hororový scénář zvrátit. 

Kudy vede cesta?
Zásadní je podle přírodovědce obnovit biodiverzitu přírody, o kterou jsme ji připravili. Musíme světu vrátit divočinu, což je prý jednodušší, než si myslíte. Každý druh na planetě totiž dosáhne maxima své populace. Roku 2100 by tu podle Attenborougha mělo být 11 miliard lidí. Populační růst se ale může zastavit dříve, a jako příklad dává japonskou společnost, která se v posledních sedmdesáti letech nesmírně zmodernizovala a porodnost zároveň klesla: "V roce 1950 měla běžná japonská rodina tři či více dětí, v polovině 70. let už jen dvě, a od té doby se populace stabilizovala a téměř se nemění. Když se budeme snažit zbavit svět chudoby a poskytnout všem přístup ke zdravotní péči, umožnit dívkám chodit do škol co nejdéle, můžeme se dočkat vrcholu populačního růstu mnohem dříve s tím, že to nebude tak vysoké číslo." 

Druhé nezbytné opatření je snížení emisí uhlíku. Základem je solární, větrná, vodní a geotermální energie. "Rostliny zachytí denně tři biliony kilowatthodin energie, což je dvacetinásobek energie, který potřebujeme," říká Attenborough, jenž jako příklad uvádí Maroko, které celá desetiletí energeticky spoléhalo na dovoz plynu a ropy. Zato dnes téměř polovinu spotřeby energie pokrývá z vlastních slunečních elektráren a počítá se s tím, že během dvou tří desítek let by mohlo zásobovat čistou energií zčásti i evropské země. Na Sahaře je místa pro sluneční elektrárny více než dost, je ovšem potřeba technicky vyřešit přenos energie na velkou dálku... 

David Attenborough optimisticky předpokládá, že již za dvacet let bude většina světové energie pocházet z obnovitelných zdrojů, ale časem by to měla být všechna, neboť je to právě energie z fosilních paliv, jež podle něj ohrožuje budoucnost. Přitom energie z obnovitelných zdrojů má kromě ekologických předností i další výhody - bude čím dál levnější, výroba bude tišší a čistší, a hlavně nikdy nedojde. Leda by zhaslo Slunce, přestal foukat vítr a vyschly řeky a moře. 

Někteří znečišťovatelé si berou tahle varování k srdci a například britský ropný gigant BritishPetroleum slíbil, že do roku 2050 dosáhne uhlíkové neutrality, což znamená rovnováhu mezi emisemi a přirozeným pohlcováním uhlíku. Problém je, kdo k tomu přemluví třeba Čínu, celkově zdaleka největšího znečišťovatele ovzduší emisemi CO2. Zajímavé je, že pokud je přepočteme na jednoho obyvatele, pak vede ropná velmoc Katar, následovaná dalšími blízkovýchodními státy, pak Austrálií, Spojenými státy, Estonskem a Česko bývá pravidelně v první dvacítce, většinou těsně za Ruskem. Nic moc. 

Nizozemský zázrak
Smyslem snížení uhlíku v atmosféře je udržování stabilizovaných teplot. K tomu slouží i moře a oceány, které nás vedle toho zásobují potravinami, pokud se k rybolovu bude přistupovat racionálně. "Čím zdravější bude mořský biotop, tím víc ryb budeme mít," říká Attenborough s tím, že to bude vítězství pro obě strany. Za příklad dává ostrov Palau, který v některých ohrožených oblastech zakázal rybolov, a rybí populace se tam rychle zotavila a rozšířila, takže začaly na ryby bohatnout i blízké oblasti, kde zákaz neplatil. Podle dokumentaristy by stačilo zakázat rybolov pouze ve třetině pobřežních vod, aby nám díky popsanému efektu ryby stačily všude. 

Též je prý potřeba snížit zemědělsky využívanou půdu, aby se otevřel prostor pro návrat divočiny. A tohle bude asi větší problém, neboť by musel začít každý od sebe a změnit způsoby stravování, především omezit maso: "Planeta nemůže uživit miliardy velkých masožravců. Zkrátka na to není místo. Kdyby strava každého z nás byla převážně rostlinná, stačila by polovina zemědělské půdy, kterou dnes využíváme," tvrdí britský přírodovědec s tím, že její výnosnost bychom měli být i přes úbytek rozlohy schopni zvýšit. 

Příkladem je podle něj hustě osídlené Nizozemsko, kde už dávno není prostor pro expanzi a kde zdejší farmáři dovedou z každého kousku půdy vytěžit maximum. Díky mnohapatrovým skleníkům a moderním technologiím během pouhých dvou generací zvýšili výnosnost desetinásobně. A relativně malé Nizozemsko je dnes podle některých kritérií druhým největším vývozcem potravin na světě, hned po USA, což zní už vzhledem k malému počtu pracovních sil v nizozemském zemědělství až neuvěřitelně. 

Je fakt, že půdu potřebujeme, protože k odčerpávání uhlíku jsou nezbytné lesy, a trend odlesňování je tedy podle Attenborougha potřeba urychleně zvrátit. Uvádí, že před sto lety byly tři čtvrtiny Kostariky zalesněné, jenže dřevo se těžilo tak rychle, že koncem 80. let zbyla lesů jen čtvrtina. Stát začal dotovat vysazování původních stromů, a během čtvrt století se lesy dokázaly obnovit tak, že dnes pokrývají polovinu Kostariky. Pokud by se něco podobného podařilo po celém světě, lesy by prý absorbovaly dvě třetiny oxidu uhličitého, který vypouštíme do ovzduší. 

Jak vypadá sci-fi?
Počítačově vymodelované vize Davida Attenborougha o ideálním soužití s přírodou za několik desítek let na konci filmu připomínají sci-fi, ale tahle verze budoucnosti vůbec není špatná. "Po celoživotním zkoumání přírody jsem si jist jednou věcí: nejde o záchranu naší planety, ale o záchranu nás samých. Pravda totiž je, že se svět přírody obnoví, s námi, nebo bez nás," říká při procházení černobylskou oblastí, obývanou vlky, losy a divokými koňmi. 

Objevují se námitky, že se přece oteplovalo a ochlazovalo vždycky. Nejsem si jist, zda tak rychle a zda k tomu přispíval tak brutálně člověk. Navíc tu nikdy nežilo osm miliard lidí, a stačí si představit, kdyby se z nich dal do pohybu jen zlomek. "Ano, někteří lidé tvrdí, že klima se měnilo vždy. Samozřejmě mají pravdu, jenomže rychlost a dopady těch změn jsou významné a stojí za to se jimi seriózně zabývat," vysvětloval mi například klimatolog Jan Pretel s tím, že vědecká komunita se v této věci potýká s výraznými politickými vlivy: "Téma bylo odborníkům ukradeno ideology, kteří si na něm přihřívají svou polívčičku." Měl na mysli přiživující se lobbistické kruhy, jež se snaží zviditelnit nebo získat peníze z veřejných prostředků - ať už na těžbu ropy či plynu, nebo naopak na solární či větrné elektrárny. 

Bohužel manipulace fakty je v době internetu větší než kdy dřív. Když například vyšla v časopise Science zpráva amerických vědců o tom, že v následujících dekádách bude tepleji než v uplynulých 10 000 letech a že je to způsobeno i lidskou činností, objevila se okamžitě řada analýz zpochybňujících pravdivost výzkumu. Dnešní štěpení a atomizace společnosti jsou nepříjemné právě i z tohoto důvodu. Kdo začne mluvit o negativních dopadech klimatických změn, stává se pro mnohé hned podezřelým. 

Nezištný zájem o ekologii a obavy z dopadů změn klimatu přitom ve své podstatě nesouvisejí s tím, jestli je někdo socialista, liberál, nebo konzervativec. Ochrana přirozeného stavu přírody je mimochodem původně konzervativní myšlenka, stejně jako odpovědnost za to, v jakém stavu planetu zdědí další generace. 

Světlo na konci?
V tomhle je potřeba se spojit a snažit se zmírnit to, co ohrožuje nebo s vysokou pravděpodobností brzy může ohrožovat i naše životy. Jak říká David Attenborough, svět přírody přetrvá, o nás lidech se to s jistotou říct nedá. Film Život na naší planetě má dnes jen na Československé filmové databázi hodnocení úchvatných 95 procent, a vzhledem k tomu, že se jedná o verdikt tisíců znalých filmových fanoušků nejrůznějšího přesvědčení a názorů, o lecčems to vypovídá. Do filmu se přirozeně nevešly všechny související problémy, ať jde o plýtvání pitnou vodou, nebo třeba města zamořená automobily, ale podstatu problému se myslím sdělit podařilo. A skvěle. 

Komu například vadí mediální humbuk kolem klimatické aktivistky Grety Thunbergové (já jsem přese všechno přesvědčen, že dělá naprosto správnou věc), nechť zhlédne Attenboroughůvfilm: na nikoho nekřičí, jen žádá o trochu vaší pozornosti a hlavně zamyšlení. Naléhavě, ale přesvědčivě, protože mu věříte, že poselství jeho možná posledního filmu není kalkulem, ale sumou celoživotních zkušeností. Přístup k ochraně přírody je dnes opravdu především záležitostí odpovědnosti k ostatním, ne věku či střetu generací. Stačí ostatně připomenout věk sira Davida.

Takže to shrnu: pokud budeme dál kašlat na přírodu a půjdeme čínskou a ruskou necivilizovanou cestou, sami sebe uvězníme. Protože jen zelená znamená naši svobodu. A hlavně svobodu pro další generace. 

No a Fridays for Future jsou samozřejmě stejně super jako základní myšlenky Green Dealu. Což ostatně sto ze sta Zelených mužů potvrzuje. I když popravdě neočekávám, že stejcové vědí, kdo ti Zelení muži byli. A jsou.