Proč je Duna boží. Doslova

Myslím tím stejnojmennou knihu, poslední dva dokonalé filmy i seriál, který je velmi dobrý, a ne že ne. Frank Herbert vydal Dunu před šedesáti lety, nezastarala a je překvapivě pořád tím nejlepším, co kdy v žánru sci-fi vyšlo. Jak je to možné? A jak je možné, že se román, na kterém si vylámali zuby ti největší borci, konečně někdo skvěle natočil? Určitě to nebude jen tím, že v tom hraje Zendaya, která se nepřetržitě mračí a stejně je úžasná.

Srovnávat seriál Duna: Proroctví s oběma (zatím) omračujícími filmy Denise Villeneuvea nejde už proto, že byly natočeny opulentně pro kinosály, kde uslyšíte dopad každého zrnka písku. Je to pořád ještě jiný sport. Villeneuve je ještě víc malíř než režisér a jeho obrazy berou dech znatelně silněji než jiné filmy i v době, která z dechberoucnosti učinila normu. 

Oba jeho filmy jsou perfektně obsazené a až na výjimky (jako je Momoa) i dokonale zahrané. Aristokratický Chalamet je standardně perfektní už od historického eposu Král, nekompromisní Zendaya má charisma, z něhož by se rozklepala kolena i Clintu Eastwoodovi, beduín Bardem tu má svou nejvtipnější roli, veterán Brolin se v podstatě projevem vyrovná Jeffu Bridgesovi a Walken s Bautistou a Skarsgaardem jsou ultimátním ztělesněním zla v všech jeho odstínech.

Geniální předloha má jedinou mouchu - žádá si neskutečnou výpravu a to se ve filmech povedlo. (stylizace planety Harkonnenů je čirý výtvarný orgasmus). A povedlo se to i v seriálu, kde jsou exteriéry sice o řád skromnější, ale jednoznačně působivé (znovu planeta Harkonnenů). Obsazení je taky parádní – Watsonová a Strong nemůžou hrát špatně a co viking Fimmel nedožene herecky, to vyváží podobně jako Zendaya drtivým charismatem. 

Ovšem řada mně neznámých hereček (sestry Harkonnenovy zamlada) by strčili do kapsy i většinu představitelek ze Hry o trůny (sestry Starkovy). Zatím mě to baví mimořádně a zvlášť třetí díl, kde to drobně mezi Harkonneny a Atreidy zajiskří (jasně že jde o Martinovský masakr), je boží. G. R. R. Martin je mimochodem jediný, jehož sci-fi věci (poněkud schované za opulentní Písní ledu a ohně) mě baví srovnatelně s těmi Herbertovými.

A co je na Duně boží nejvíc, je nápady napěchovaná předloha plná intrik, chytlavých a proměnlivých charakterů a varování, kam až vede touha po moci, bezuzdné drancování planety, bezohlednost k tradicícm a naivita těch, kteří to chtějí napravit. 

Bibli, Pána prstenů a Dunu by si měl přečíst každý, který se jen trochu zamýšlí nad minulostí, současností a budoucností tohoto světa. Dobře, z Bible stačí něco, ale ta další díla fakt zkuste. Svět Duny má myslím pět knih, Pán prstenů s Hobitem a Silmarillionem taky tak.

A co mě na zahraničních diskusích o autoru Duny Franku Herbertovi baví nejvíc? Výtky, že se autor, který líčí jako největší klaďáky poměrně kruté fremeny, kteří žijí v poušti, používají arabské výrazy i vlastně i oděvy, v Boha věří fatálně a hlavní hrdina se stane jejich Mahdím, tedy spasitelem, nějak podezřele moc inspiroval v islámu. To bude určitě nějaký levičák! 

A pak si přečtou, že Herbert byl celoživotní příznivec republikánů a nějak nevědí, co s tím. Tohle tady naštěstí nikdo neřeší. Snad. On totiž Herbert taky píše, že pokud jdou politika a náboženství ruku v ruce, může se z toho stát vlna, která sice smete všechny překážky, ale pak už nikdo v té rychlosti nevidí, jak moc je slepý. 

Každopádně nezapomeňte, že strach je malá smrt.