Příběh zbytečného člověka

Dívejte se dobře...  Občas narazíte na člověka, který vám vyrazí zbraně z rukou i slova z úst. Který vám svou kuráží setře machrování z čela. Který vás uhrane přímostí a jehož charisma vás semele jak nečekaná přílivová vlna. Dodnes jsem se z ní tak úplně nezvedl. 

Ne, nemluvím o tom sebevědmím přetékajícím pantátovi, pupkujícím se uprostřed fotografie, ale o té nenápadné dívce v pozadí. On přišel do jedné kavárny, aby si vylil hektolitry nenávisti, která v něm léta zrála. Byl to šílený a bizarní výstup. Už vzhledem k místu určenému pro literaturu. Výhřez komplexů, malosti a výhrůžek. A dívka usadila netvora tak, jak by to nedovedl nikdo, koho znám. 

Tehdy v létě... Ale to už je jiný příběh, ten patří jinam. Tenhle příběh bude o něm, o samozvaném venezuelském velvyslanci, jehož kamrlík zřídila na Vinohradech junta, která ten stát ovládla a uznávají ji jen diktatury jako Čína, KLDR a Rusko... Začněme snem každého malého člověka.

Přichází. Dav šumí. Pokyne. Dav řve. Zdvihá ruce. Dav šílí. Vůdce rozevře dlaně a jediným gestem masu umlčí. Ticho jako v hrobě. V masovém hrobě. Slyšet je každé odkašlání. Každé zašoupání podrážkou. Napětí by se dalo krájet jak mlha Rákosníčkova rybníčku. A vůdce promluví. Vemlouvavě, kategoricky, otcovsky, káravě, blahovolně, prorocky. Jeho dramatický výkon je strhující. Velká slova vyzývají k velkým činům. Ano, velikost je to slovo. Velikost davu. Velikost poslání. Velikost doby. Velikost vůdce. Vida eterna!

Koukne na hodinky. Teprve deset. Kurva. Ponořil se tak vehementně do své budoucnosti a teprve hodina v prachu. Ještě pět.

Rodrigo Gutiérréz sedí a hledí. Znovu do budoucnosti samozřejmě. Minulost neexistuje. Minulost byla bída, špína ve zpocený mansardě na předměstí Caracasu. Vyskakovací nože, ztupený žiletky, falešný značkový tepláky. Facky, jizvy, vředy. Deka. Dusivá štípavá deka. Řetězy. Zlatý i ocelový. Škrtící lanka, rány do krku, bodnutí jehlou. Do míchy. Ušní bubínky rozsekaný, zjizvený a znova roztrhaný práskáním střelby. Nejdřív do vzduchu. Potom...

Barevný boty. Ty měl tehdy i dneska. Jenže dneska lepší. Samozřejmě. A hodinky. A košili. Teď má novou na každej den. Pěknou. Vyžehlenou. V pátek večer je hodí do schránky a v neděli je má zpátky. Perfektní. Jo, jo, život pána.

Jedenáct. Lokne si. Ech, diplomatico, národní poklad. Ech, žije si jak grand. Koukne na stůl. Nic. Notebook ani neotevřel. Koukne před sebe. Bílá stěna, sněhobílá, jen s podobiznou pana prezidenta Madura. Velkej čověk. Makal pro něj. Koukne z okna, tam nic. Está jodido.

Ozve se zvuk, jako když rozmáčknete slimáka. Hodně slimáků. Auto chlapa přimáčkne ke stěně. Rodrigo ještě šlápne na plyn. Ne, to nejde. Zacouvá a znova. Mrd ho! No kurva, ta kára má grády. Ještě že to nebude mejt. Ani opravovat, prohlíží si nárazník. Carajo! No tohle asi už neopraví vůbec nikdo. Omrkne sračky, co z chlapa zbyly, shrábne je do igelitky. Spotřebuje jich šest. Zítra z toho pošle něco poštou rodině. Malá výhrůžka. Nepatrná. Ne hlavu ne, ruka stačí. Tak to říká padre Maduro, pro jehož lidi léta pracuje.

Dvanáct. Lokne si, pampero, už mu leze krkem. Lidi chodí na oběd. Konečně něco, Šafaříkova ulice (nedá se to vyslovit, zase nějakej českej kokot) se trochu zaplní. Je na co koukat, je na koho koukat. Třeba támhle ta. Que te follen...

Když přijel do týhle ustrašený zemičky, za zásluhy, čekal, že mu ženy gringů popadají k nohám jak kokosy. Byl někdo. Diplomat, macho, venezuelská excelence. Skoro. Když teda přijel, nakráčel na recepci, jenže ho okamžitě vyvedli. A pak letěl znova. A znova. Nikdo s ním neprohodil slovo, nikde, jako by Venezuela neexistovala. Ta pravá, revoluční. Kapitalisti zrušili ambasády po celý Evropě, místo malostranského paláce dřepěl ve dvacetimetrovým krcálku a čekal, až zazvoní telefon. Stávalo se to tak dvakrát do týdne.

Půl jedné. Lokne si. Ještě. Ta je dobrá, ta v těch černejch šatech. A támhleta s tím kočárkem. A... vlastně všechny. Nejdřív mu to občas vyšlo. Obrážel bary, vydával se za velvyslance a oslňoval svou světáckou češtinou. Na rum, co se dá pít, neměl, kupoval bechera. Taková bylinková sračka, ale když se zředila vodou...

Jedna. Hypnotizuje telefon. Telefon zazvoní. Přesně. Cлу́шаю! Da! Da! Dadadada...

Ruská a čínská ambasáda jsou jediný, kam ho zvou. Severokorejská by možná taky zvala, kdyby ti dva trotlové nebydleli ve špeluňce na Petřinách a neměli za úkol každej den někoho sledovat. Nebožáky, co se v tom koncentráku zvaným KLDR i jen nepatrně omočili. To Venezuela, pravá bolívarská republika, je jiný kafe. Padre Maduro zná svůj lid, svou pracující třídu. Však ji jako autobusák vozil do rachoty. Den co den, rok co rok. Pak začal s odbory. A s kšefty. Ty k tomu patří. A zavolal si i Rodriga, opraváře autobusů (jednou spravoval převodovku i panu Madurovi) a řekl: Ty pro mě budeš makat. Budeš soužit naší revoluční věci. Bez řečí, bez ptaní, a vyděláš třikrát víc. Rodrigo kývl. A zachrchlal. Na víc se nezmoh.

Půl druhé. Rodrigo přemýšlí, co mu ten Rus chtěl. Češi říkají Rusáci, on ne, on ví, kdo tuhle miniaturní zem ovládal. A kdo ji zase ovládne. Pomáhá, co to jde. Tak, jako pomohl zvolit padreho Madrua prezidentem. Zařídil toho hodně. Několik lidí se ztratilo, několik rodin roznesl vítr, pár vesnic shořelo, ale padre byl spokojený. A i Rodrigo byl spokojený. A uspokojený. Byla to léta hojnosti. Bral si, co chtěl. Koho chtěl.

Dům doutná. Kouř zacpal hrdla všem okolo. Je ticho jako v hrobě. Rodrigo drží v levačce matku, v pravačce dceru. Za hustý černý vlasy. Taky míval vlasy, jenže mít vlasy je nebezpečný. Zvlášť v týhle době. Zvlášť když je ve vaší blízkosti pan Rodrigo Gutiérréz. Ozbrojený, naspídovaný, nadržený. A nesmrtelný, to především.

Dvě hodiny. Koukne do stolu. Je tam. Bolsa de último rescate. Pytlík poslední záchrany. Nalajnuje. Jak na fotbale. A nasaje mír. Chtěl by říct věčný mír, ale to by nebyla pravda. Ten mír se v něm začíná vařit. Pomalu. Ale jistě. A s každým dalším diplomaticem jistěji. Tyhle dvě věci má zadarmo, všechno ostatní tu zdarma není. Zatím. Nezbývá než si to vzít.

Půl třetí. Rodrigo Guriérréz zařve jako král, jemuž se gringové budou klanět.

Tři hodiny. Rodrigo Gutierréz je býk, jemuž se ženy gringů vrhnou k nohám.

Bůh, kterému končí směna.

Půl čtvrté. Rodrigo Gutierréz je král, býk, bůh a lamač dívčích srdcí, který nakráčí do baru, loket opře o pult, poručí si becherovku s vodou a upře své neodolatelné orlí oko na barmanku. Kalně šedé, ledově chladné, zocelené boji indiánských předků... a kokainových gangů.

Jenže neví, že tajné indiánské jméno té dívky, je sice pro přátele Ta, která umí stvořit Lásku, leč pro nepřátele Studená sprcha.

     .

    ...

   ......

  .........

 .............

..................

A lev salónů se utopí v rumu.

--

(pro Tu, která umí stvořit Lásku)