Přestřelka vetchých kovbojů A.D. 2024

Je to jen pár let, co dnes už regulérně šílený Donald Trump odmítl uznat výsledky voleb a dokonce vybízel k nepokojům, které vyústily k útoku na americký parlament. A už to pojede nanovo. Tenhle volební rok bude ale ostřejší. Atentáty, aféry a podobné anabáze amerických prezidentů nejsou nic neobvyklého. Volební výsledky už bývaly mnohem těsnější a boj o moc byl nejednou brutální. K odvolání prezidenta nicméně ještě nikdy nedošlo.

Aktualně nejznámější pašerák hodinek Arnold Schwarzenegger se do toho po minulých volbách opřel: "Patriotismus znamená stát za svou zemí. Ne za svým prezidentem," citoval tenhle bývalý republikánský guvernér bohaté Kalifornie s mečem v ruce velkého amerického prezidenta Theodora Roosevelta. Ten jako nejmladší americký prezident všech dob nastoupil do úřadu po atentátu na svého předchůdce McKinleyho. Dobře věděl, co říká, aniž znal Donalda Trumpa, na něhož Arnold narážel.

Kačer Donald Trump je tu stále a i díky Bidenově křečovité nemohoucnosti zamaskovat svou věchýtkovitost a zcela debilním vystoupením představitelek a představitelů některých nejprestižnějších amerických univerzit, kde je mnohem důležitější držet ideologickou linii než něco umět nebo nedejbože být dokonce chytrý, schopný či vzdělaný (ostatně obdobnou zkušenost mám i z některých českých humanitních vysokých škol) hrozí, že tentokrát půjde zase do tuhého. Do mnohem tužšího než minule. Nebylo by to nicméně poprvé.

Rezignací proti odvolání

Americké dějiny neznají jen velké a moudré prezidenty, ale také řadu skandálů, násilností a excesů, k nimž se nedávno přiřadil i pokus fanatických Trumpových příznivců obsadit Kapitol - sídlo Kongresu USA a tedy i symbol americké demokracie. Životem za něj zaplatilo pět lidí a Amerika je na jakékoliv narušování ústavních pořádků mimořádně citlivá. Pokud prezident vybízí k nerespektování demokratických procesů a zpochybňuje volby, je něco hodně špatně. Trump neprohrál o sto hlasů, ale o čtyři miliony. Co by musel říkat pozdější prezident Nixon, jehož v roce 1960 porazil J. F. Kennedy o necelých 120 tisíc hlasů?

S umíněným Richardem Nixonem, který ještě pár dní před volbami, cestoval až na Aljašku, jen aby dodržel svůj slib a projel úplně všechny státy federace, je mimochodem spojen též obrovský prezidentský skandál. Sice nenechal nikoho zaútočit na své protivníky, ale jakožto republikánský prezident věděl, že v sídle demokratů jsou štěnice, aby jeho spolustraníci slyšeli, o čem se sokové radí. A protože se onen washingtonský komplex budov nazývá Watergate, stejné jméno dostala i aféra, která otřásla Amerikou a měla za následek přípravu odvolacího řízení, zvaného impeachment. Dříve, než se o Nixonově osudu definitivně rozhodlo, raději v srpnu 1974 rezignoval. Jako jediný americký prezident.

Nejzáhadnější atentát

A Kennedy? Ten byl už dávno po smrti. Byl sice prvním zvoleným katolíkem, ale co se milostných aférek týkalo, neměl mezi předešlými prezidenty moc konkurentů, a nejrůznějšími celebritami se to v jeho okolí jen hemžilo. Vzhledem ke značnému charisma a dokonalé komunikaci s veřejností mu ale bylo promíjeno i to, co by nějakému sucharovi asi neprošlo. Nicméně během kampaně při druhé kandidatuře na prezidentský úřad navštívil v listopadu 1963 i Dallas. A to se mu stalo osudným. Byl zastřelen, když projížděli s texaským guvernérem a manželkami ulicemi města, nejspíše Lee Harvey Oswaldem, jehož bolševické přesvědčení přimělo žít nějaký čas dokonce v Sovětském svazu. Rok před atentátem se vrátil a díky své někdejší zkušenosti armádního ostřelovače čin provedl. A to nebyl konec.

Jeho výslechy zmařil Jacob Rubinstein, který zase zastřelil Oswalda. Proslul slovy, že se svět nikdy nedozví pravdu o atentátu. A protože Warrenova komise, která se případem vraždy prezidenta zabývala, pouze konstatovala, že Oswald byl součástí rozsáhlého spiknutí, dodnes nad vraždou visí otazníky. Měl v ní prsty Sovětský svaz, který se s USA nedávno střetl v Karibské krizi? Nebo Kuba, kde se Američané, přesněji kubánští emigranti s podporou americké armády, pokusili neúspěšně vylodit? Nebo dokonce tito zklamaní emigranti? Anebo mafie, s níž měla rodina Kennedyů nemalé zkušenosti?

Herec v hlavní roli

Tolik otazníků kolem žádné jiné vraždy amerického prezidenta nekrouží, byť atentátů nebylo zrovna málo a některé z nich podobně spektakulární. Abrahama Lincolna zastřelil přímo při představení ve washingtonském Fordově divadle herec John Wilkes Booth, tehdy opravdu slavný umělec, žádný kandrdas. Vyhlédl si okamžik, kdy jeho kolega komickým monologem rozesmával narvané divadlo, vtrhl do prezidentovy lóže a vystřelil. O jeho motivacích se též spekuluje, ale je jasné, že byl horlivým zastáncem jižanské Konfederace, která nedlouho před atentátem v dubnu 1865 prohrála válku severu proti jihu. Lincoln ostatně Boothe velice obdivoval a neúspěšně ho zval k návštěvě Bílého domu.

Boothovi kumpání podnikli ještě několik atentátů na nejvyšší představitele státu, ale další prezidentskou obětí se stal až v roce 1881 James Garfield, jemuž nepomohla ani jeho patrná genialita - dokázal psát zároveň oběma rukama, jednou latinský text, druhou řecký. Na washingtonském nádraží ho dvakrát zasáhl Charles Guiteau, druhým jménem příhodně Julius, a prezident umíral na infekci skoro čtvrt roku, což byla polovina doby, kterou strávil v úřadě. Infekci podle všeho nezpůsobila kulka, ale lékaři, kteří se ji pokoušeli neúspěšně vyjmout. Ani Guiteau nebyl jen tak někdo, ale právník a spisovatel, byť nepříliš úspěšný. Měl falešný pocit, že měl velkou zásluhu na Garfieldově volebním vítězství a očekával za to konzulství ve Vídni nebo v Paříži. Nic nedostal. V tomhle případě stála za smrtí hlavy státu především zhrzenost jednoho příliš ambiciózního chlapa.

Zabitý Kladeňák

To již zmíněného Williama McKinleyho v Buffalu roku 1901 zastřelil Leon Czolgosz, anarchista, kteří měli v popisu práce podobné činy po celém světě. Ať už šlo o útoky na ruského cara, italského krále či rakouskou císařovnu Sissi. Naopak neúspěšné byly atentáty na prezidenty Theodora Roosevelta roku 1912, kdy už nebyl v úřadě, a jeho vzdáleného bratrance Franka Delana Roosevelta roku 1933, který vyhrál volby a čekal na prezidentskou inauguraci. Na dovolené v Miami se sešel se starostou Chicaga, kladenským rodákem Antonínem Čermákem.

Tenhle bojovník proti šéfovi podsvětí Al Caponemu prohlašoval, že vzhledem k počtu českých imigrantů je Chicago druhým největším československým městem. Když po projevu k lidem na miamské ulici Roosevelt usedl do auta a začal se bavit s Čermákem, začal do nich i okolostojících zběsile pálit zedník Giuseppe Zangara, plný nenávisti k bohatým a mocným. Místo Roosevelta ale trefil Čermáka, který zraněním zanedlouho podlehl. A Roosevelt byl nakonec jako jediný americký prezident díky válečnému stavu zvolen čtyřikrát, byť zvykem byla maximálně dvě volební období, což bylo v roce 1951 zakotveno i dodatkem ústavy.

Atentátům ale nebyl konec. Po Nixonově skandálu převzal úřad Gerald Ford, který záhy sám skandálně udělil svému předchůdci milost a zabránil tak jeho případnému stíhání. I proto už nebyl roku 1976 zvolen. Přesto bylo jeho několik let v úřadu hodně divokých. Zvlášť září 1975, kdy se ho v kalifornském Sacramentu nejprve pokusila zastřelit Lynette Frommeová, ale pistole se jí zasekla, a za pár týdnů další atentátnice Sara Mooreová v San Franciscu ze zbraně dokonce dvakrát vypálila. Vedle.

Pisklavá Lynette, jak se jí přezdívalo, byla členkou komunity šíleného vraha a hudebníka Charlese Mansona a za pokus o atentát byla odsouzena na doživotí. Tvrdila, že se bála o úbytek obrovských sekvojí v národním parku Redwood, a tak na problém chtěla trochu upozornit. Dokonce se jí podařilo z vězení na chvíli utéct. Nyní už v něm přes doživotní trest nesedí, stejně jako devadesátiletá Mooreová, kdysi posedlá činy levicových extremistů.

A zase ti herci

Neuplynulo mnoho vody v řece Mississippi a prezidentem se stal filmový herec. Jmenoval se Ronald Reagan a kromě devadesátky rolí se zapsal do dějin i jako jeden z nejúspěšnějších prezidentů USA. Často hrál i kovboje a pistolníky, kteří nešetří náboji... A vrah John Hinckley na něj vystřelil šestkrát. Tentokrát trefil. Stalo se to roku 1981 ve Washingtonu, když šel prezident ze schůzky v hotelu k přistavenému vozu. Atentátník zasáhl čtyři lidi, mezi nimi Reagana, jemuž odražená kulka provrtala plíci a srdce minula o dva centimetry. Prezident na tom byl opravdu zle, ale ani na operačním sále neztratil humor: "Pánové, doufám, že jste tu všichni republikáni," oslovil přítomné lékaře a manželce se omlouval, že se zapomněl skrčit.

Hickney proti Reaganovi nic neměl. Byl posedlý herečkou Jodie Fosterovou, a aby přilákal její pozornost, což se mu dlouho nedařilo, rozhodl se pro nějaký zoufalý čin. Únos letadla zavrhl, ale vražda prezidenta mu přišla už dostatečně hodná publicity. Stejně jako fanatickým trumpistům útok na Kapitol.

Často se divíme, že se tyhle útoky leckdy aspoň částečně zdaří. Jenže prezident ani nejvvyšší představitelé státu nemohou být zavřeni ve skleněných věžích, tak prostě americká politika nefunguje. Přes přísná bezpečnostní opatření související i s terorismem, mají američtí politici na paměti skutečně moudrá slova jednoho z otců Spojených států Benjamina Franklina: "Ten, kdo se ve jménu dočasné bezpečnosti vzdávají svobody, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečnost." Amerika je totiž pořád především svoboda. I když to tak někdy nevypadá...

Otroci a indiáni

A propos otcové zakladatelé. Velikáni a odvážní mužové. Leč z dnešního pohledu by to často byli skandální prezidenti. George Washington byl mimo jiné i otrokář, neboť černošské otroky nepochybně měl, Thomas Jefferson vlastnil dokonce stovky otroků atd. Je to také skandál, nebo prostě kolorit doby? Horší to pravda bylo s Andrewem Jacksonem, který neměl černošské obyvatelstvo vyloženě rád a naprosto nenáviděl indiány. Byl neohrožený válečník, který nejprve porazil Brity a pak několik indiánských kmenů. Stejně drsně vystupoval jako politik. Těžce nesl, když ho volitelé nevybrali za hlavu státu, byť získal nejvíc hlasů voličů, napřel všechny síly na špinění prezidenta Adamse a v dalších dvou prezidentských kláních zvítězil. Rozhodl se vystěhovat indiány z jejich území, a třebaže například Čerokíové si soudně vymohli neplatnost takového rozhodnutí, nechal je vyhnat vojskem a tisíce jich zahynuly.

Prezident s podobným jménem Andrew Johnson pak ustál první impeachment, tedy obžalobu Senátem, vedoucí k odvolání z funkce. Nešlo o alkohol, kterému nemírně holdoval, ale o odvolání ministra války proti vůli Kongresu. Bylo to tehdy hodně vypjaté, obžalobu už začal projednávat roku 1868 Senát a zdálo se, že se podaří dvoutřetinovou většinou Johnsona sesadit. Zvlášť, když jediný chybějící hlas získali díky tomu, že jeden ze senátorských příznivců prezidenta nevydržel tlak veřejnosti a zabil se. Na jeho místo nastoupil Johnsonův nepřítel Edmund Ross, který se ale k šoku všech v rozhodující chvíli vyslovil pro prezidentovu nevinu s tím, že prezidenta z hloubi srdce nemá rád, ale odvolání ministra není důvod k sesazení.

Za vším hledej ženu

Druhý na řadu přišel až o století později zmíněný republikán Richard Nixon, který se procesu impeachmentu vyhnul rezignací. Další byl demokrat Bill Clinton, který si nechal dělat dobře od mladé stážistky přímo v Bílém domě, přitom impeachment byl zahájen paradoxně úplně z jiných důvodů, které se týkaly převodů nemovitostí. Během slyšení se stal větším problémem právě sex s podřízenou, což puritánská Amerika nenesla dobře tehdy, natož dnes. Zásadní ale bylo, že Clinton lhal pod přísahou a měl bránit průchodu spravedlnosti. Dvě třetiny v Senátu se přesto Clintonovým odpůrcům sehnat nepodařilo ani náhodou. Předloni čelil podobné hrozbě obžaloby kvůli zneužívání moci a obstrukcím Donald Trump, sněmovna reprezentantů proces zahájila, ale před Senátem Trump hlasování ustál. Nyní po útoku na Kapitol se ovšem situace opakuje v mnohem dramatičtějších kulisách.

Se skandály kvůli milenkám či úplatkům se potýkala řada prezidentů, ale většinou to již nezašlo až k atentátům či odvolávání. Hrdina války severu proti jihu, republikánský prezident Ulysses Grant byl velice tolerantní a oblíbený, ale jeho úřadování je spojeno obrovským množstvím úplatkářských afér, které Amerika nikdy předtím ani potom nepoznala. Obrovská korupční aféra Teapot Dome se odehrála za ve 20 letech minulého století za úřadování Warrena Hardinga, jehož ministr vnitra si odnesl za pronájem ropných ložisek plnou tašku peněz. Zda v tom byl namočen i prezident, který si vydržoval vedle manželky i milenku, která ho občas vydírala prozrazením jejich vztahu, se nevyšetřilo, neboť Harding brzy po skandálu zemřel. Mnoho milenek měl již zmíněný Kennedy, ale největší mazák byl vynikající prezident Grover Cleveland, který si roku 1886 během úřadování ve 49 letech vzal 21letou studentku, dceru svého kamaráda. Byli spolu prý velice šťastní.

Co se skrývá pod kápí?

To prezident William Harrison byl naopak největší smolař a stal prezidentem na pouhý měsíc. Přednesl sice nejdelší inaugurační projev v historii, ale dle legendy při něm nachladl a zemřel na zápal plic (možná to ale byl tyfus), takže se stal zároveň prezidentem na nejkratší dobu v historii. Za zmínku stojí i fámy o údajných opletačkách některých prezidentů s rasistickým a protikatolickým Ku Klux Klanem. Objevují se jména prezidentů Hardinga a Coolidge, což je ale jen důsledek toho, že oba proti klanu vystupovali, a tak se je jeho členové snažili očernit tvrzením, že jsou jeho tajnými podporovateli.

Kdo si ale s organizací zadal, byl pozdější demokratický prezident Harry Truman, neboť Ku Klux Klan měl v mississipském okrese, kde jako volený soudce v roce 1924 působil, velký vliv a on kvůli úspěchu své kandidatury vyjednával o podpoře s tamějšími vůdci, jimž zaplatil deset dolarů zápisného. Navíc měl na počátku kariéry silné rasové předsudky. "Myslím, že každý člověk je stejně dobrý jako kterýkoli jiný, pokud je čestný a slušný a pokud to není negr nebo Číňan," napsal třeba své budoucí manželce v roce 1911. Na druhou stranu se z něj později stal uznávaný prezident. Úřadoval po celou dobu, kdy se západní svět formoval do podoby, v níž přetrval další půlstoletí. Díky němu vzniklo NATO a zasadil se také o zadržení rozpínavosti komunistického bloku. A i on přežil roku 1950 pokus o atentát, když se k němu do vily, kde kvůli opravám Bílého domu bydlel, nepodařilo prostřílet dvěma portorickým nacionalitům.

Dnes nám sice mnohdy oprávněně připadá, že proroky tolerance jsou demokraté, nicméně to je až otázka posledních pěti šesti dekád. Právě tahle strana byla dříve plná předsudečných politiků či dokonce rasistů. To republikáni jako Lincoln se zasadili o zrušení otroctví a postupné podlomení jižanských demokratických bašt.

Kovbojský stát?

Na první pohled by to mohlo vypadat, že se Američané s ničím nepářou a politika je tam stejně nebezpečný job jako ve starověkém Římě. Stačí si ale připomenout střílečky do československých politiků Rašína a Kramáře, atentát na následníka trůnu Ferdinanda d´Este, švédského premiéra Olofa Palmeho o čistkách ve východním komunistickém bloku ani nemluvě... Ani loňské prezidentské volby nebyly s ohledem na historii nijak zvlášť těsné, jak tvrdí Trump, který na volitele prohrál 232:306. Rutherford Hayes vyhrál o jediný hlas volitelů, J. F. Kennendy porazil co do hlasů voličů Nixona třictkrát menším rozdílem než Biden jeho, Trump získal minule o celé miliony méně voličů než poražená Hillary Clintonová a klání George Bush mladší vs. Al Gore rozhodlo až přepočítání výsledků na Floridě. I proto je Trumpovo rozeštvávání veřejnosti a neuznání výsledků ostudné a v americké demokracii netypické.

A proto republikán Arnold Schwarzenegger před třemi lety Trumpa varoval, že tohle nikdy nemůže vyhrát. Podle mnohých byl jeho projev nejen emotivní, ale i státnický, a velepopulární Terminátor by měl mít našlápnuto k prezidentskému úřadu. Pro řadu Američanů je stejný jako Reagan: herec, republikán, kalifornský guvernér... Je tu ale háček v tom, že Arnie nemá americkou národnost, takže ho ústava z voleb vylučuje. Třebaže takový prezident Martin Van Buren mluvil místo angličtiny holandsky, ale stihl se narodit nizozemským imigrantům už v USA.

Nicméně bych se nedivil, kdyby si to Donald radší pojistil a Arnieho práskl mnichovským celníkům on. Přece jen představitele Conana by asi v primárkách nesmetl jako umělohmotného panáka De Santise. A je navíc otázka, jestli je vlastně o co stát. Harry Truman ostatně prohlásil: "Moje zásadní životní rozhodování spočívalo v tom, jestli se mám stát pianistou v bordelu, nebo politikem. Po pravdě řečeno - není mezi tím žádný rozdíl."