Politika jako královna banality

"Moje zásadní životní rozhodování spočívalo v tom, jestli se mám stát pianistou v bordelu, nebo politikem. Po pravdě řečeno - není mezi tím žádný rozdíl," prohlásil Harry Truman.

Kdo zná aspoň trochu historii, politika ho musí šíleně nudit, protože ví, že všechno už tu bylo. V drtivé většině je to jen slabý odvar toho, co se dělo a událo za poslední tři tisíce let. Od diplomacie, intrik, voleb, převratů, kampaní, krizí až po vraždy, násilí, revoluce, války a masakry. Naštěstí slabý odvar.

Proto je to nuda. S převážně nezajímavými lidmi a jen několika málo proměnnými. To se o kultuře, vědě nebo objevování světa říct nedá. Naštěstí nedá. Přesto je fajn, mít nějaké zakotvení, protože i když je otravné současnou (zvlášť tuzemskou) politiku sledovat, natož o ní psát, k volbám je chodit potřeba.

Neexistuje nestrannost a ani novinář takový není, byť by měl dělat všechno proto, aby se jeho psaní nezvrhlo v aktivismus, který vede ke zúžení pohledu a pak hrozí přerůst v něco mnohem horšího. Nicméně určitá hodnotová a světonázorová zakotvenost je nezbytná, jinak se ze žurnalisty stane šmok, ochotný napsat cokoliv o komkoliv. Takže třeba já od strany, kterou preferuji, čekám tohle minimum:

1/ Bude jasně prozápadní.

2/ Bude zásadně podporovat osobní svobodu.

3/ Bude se silně brát za lepší životní prostředí.

4/ Budou v ní lidé, kteří chápou, že vzdělání a kultura je pro naše další smysluplné přežívání zcela nezbytná.

5 Vědí, že extremismus je ohrožením demokracie z obou stran: jak ze zákopů fašismu, tak z bahna komunismu.

6 Vědí, že sociální inženýrství, kádrování a hony na čarodějnice jsou nebezpečným projevem totalitního myšlení.

7 A vědí, že není nic horšího v lidských dějinách i přítomnosti než slepota, tedy fanatismus. Ve víře, ve válce, v boji za "pravdu" i ve výkonu moci.