Podzim nám mění duše

Kapitola začínajícího podzimu z knihy Duše a dušičky, která se dotýká syrově surových událostí střídaných s impresí, depresí a obsesí. Obsedantně impresivních depresí. 

Neboť:

Je to o smrti matky. O hledání jiné ženy. O tom, že i láska končí v krvavých zvratkách. Může končit, většinou.

V té poslední větě je trochu naděje.

Fakt?

Je o smrti, svobodě a samotě

Samota je bezčasí

Ubíjí tě víc svoboda, nebo samota?

Blbá otázka. Je to totéž.

Dvě věty nemají tečku, víš to?

Tečka ti je u prdele, když nemáš ani na nádech.

Nemáš ani na jinou hladinu studu. A tahle studí. Studená studna studu. Tohle ti jde, ale jinak?

Na nic už nemáš. Protože nejseš. Ne. Už ne. Dusíš se v sobě. Výkopy duše dávno zavalila nová hlína. Těžší, hlušina.

Jak uplyne doba, přivoníš k sobě a pobleješ se. Ze sebe, z nich, co v tobě zůstali. A zůstaly.

Oni jsou nich. Nikdo jinej. Sledujou tě, hodnotěj a souděj. Nikdo nemůže jinak.

Tribunál vypadá pořád stejně: sedí tam muž, pak žena, pak dlouhý lavice přízraků. Syčí souhláskami, šustí sušenou kůží, šepotají sítí snovaných intrik, ševelí jako by byli vzduch... No ne, šikanujou tě jak malý dítě. Protože jsi dítě. Protože jsi rozechvělej. Nejistej. A oni to vidí. Cítí. Chuť strachu je nejprudší z lidských chutí. Nejostřejší, nejjasnější. Nejneobelhatelnější.

A najednou:

Ona jistá je, múza zní divně, ale ona je. Ona to v sobě má. Chceš se k ní připoutat, ale na to nemáš sílu, na to nemáš kuráž. Na to jsi měl moc stejnou matku. Ona je víc než to, ona je země, žena, živel.

Ona to v sobě má, ty jsi umírající shluk vzpomínek. Ty jsi prohrál už v děloze, protože to byla děloha tvý matky, ne její matky. Ale to bys stejně musel být ona. Rozumíš? Rozumíš mi?

Je jedno, kdo jsem. Ale vím. Všechno.

Kam se propadneš? To není otázka. Dno je daný. Nad ním nevydržíš. Pod něj nepronikneš. Takže je všechno daný. Všechno. I to, že na ni narazíš. Že zrychlí tvůj let. K zničení.

Nikdy jsem nedoufal, že vyvěsím jakoukoliv vlajku.

Taky že ne.

Platidla musí být od věků ze zlata, krve a oceli. Minimálně. Za svobodu se totiž platí strašně moc. Mnohem víc. A nejdražší platidlo je samota.

Samota se dá unést nelidsky těžko. Zvlášť když víte, že umíráte. A nezbývá vám moc času. A nechcete ho prožít sám. Ale nezbývá vám nic jiného. Pak už myslíte jen na slovo nezbývá. Nezbývá. Nezbývá. Slyšíte ho? Kdo ho asi tak říká?

Já myslím, že smrt, která ví. Smrt, který sídlí pod platany. Proto vždycky tak uhranou. Vás ne? Mě jo. Popravdě ono nezbývá nikomu moc času, určitě ne mně, ale já to nevím. Teda vím, ale nemyslím na to. I když bych občas chtěl, nějak na to nemám čas. Na smrt zapomínáte, jak to jen jde. A jde to pořád. I v noci. Kolikrát se vám zdálo o smrti? Občas, to si pak pamatuje každej. To se nezapomíná, když se topíte, dusíte, padáte. Strašně dlouho. Mezitím vám někdo buší na dveře, ale vás bolí jen být.

Jenže vy si musíte vybrat, jestli utéct před smrtí nebo před sebou. S tím druhým máte problémů tolik, že na smrt zapomenete jako na smrt. Kdybyste se ale místo sebe věnovali smrti, bylo by to užitečnější a dožili byste se... No úplně stejně, ale tak nějak smysluplněji. Vyhnout se dennodenní brutalitě všednosti. Počítání toho, co schází, přebývá a co není. Co tu hlavně není?

Moře... i když:

Moře se občas zazmítá. Jinak na sítnici promítá nehybnost světa. Se zpožděním, který tě zpomaluje. Jak dlouho po osudové ráně nevnímáš, že zemřeš? Ne, že zemřeš, že se vůbec něco stalo? Jsou to věky, a právě v tomhle mžiku mezičasu, kdy už je rozhodnuto a kdy nic netušíš, máš možnost dotknout se svobody. Ale to většinou nevíš. A proto ti přijde doba, kdy mohou padnout a znovu se zrodit říše (lidé si fakt myslí, že větší symbol není), tak nepatrná, tak nepostřehnutelná.

Chtělas vidět moře, než zemřeš. Za každou cenu. Zavřeš oči, skutečně trochu šumí. Jako z té polámané mušle, kterou ti přivezli od moře.

Víš, že to skonči strašně brzo. V bolesti, v pachu zbytků těla, v křečích snah udržet si taky zbytky důstojnosti. Moře zní v uších a jeho horizont jen pomalu bledne na sítnici. Motá se ti hlava. Víš, že to není tenhle vjem, po kterým jsi léta toužila, ale nádory, co se tlačej všude.

Nejhorší je tušení smrti. Všechno pak děláš za každou cenu.

Jedeš k moři, ne do tišin norských ostrovů a zářezů, jak by sis přála, ale levně. Do upocenýho rezortu přecpanýho polskými dělníky, co si přijeli pod slunečník odfrknout. Kolem smrděj zpocený kníry s odrobinkami řízků, rozvalený paždí, zapařený slipy, fejkový parfémy, ušišlaný bzučení, za kterým moře jen tušíš. Ale mohli to být taky Rusáci, mohlo být mnohem hůř.

Nechceš utrácet, chceš tu něco nechat. A tak ty slzy, co ti tečkou, přebíjíš usilovnou hypnózou obzoru. Jsou i trochu vlny, je to moře. Je.

Sem se chce potom vrátit. Aspoň trochu. Až nebude. 

A bude popel a prach:

Už jste někoho rozptylovali do moře? Vítr vane vždycky proti tobě. To není jen scéna z hodně nebo ne tak hodně vtipných filmů. Ne každý chce do moře.

Rozptyl byl a je v naší rodině nejposvátnější událost. K němu se všechno chystá. Je to asi to jediný, co má smysl.

Tam, kde je ta hromádka kamenů.

Rozptylová loučka. Tísní se na ní tisíce tisíců lupínků popela. Rozmyje je déšť, smíchá je vítr, zapletete se s někým, s kým byste se nikdy nepotkali.

Se smrtí se dají hrát jen šachy. Pokud nemáte problém s tím, že prohrajete. Zákonitě. Ale svobodně.

Je to hra samotářů. Podívejte.

Jsem poměrně výřečnej a i inteligentní člověk, ale s tebou mi všechno selhává.

?

Neměl jsem ti to říkat.

Co?

Ty víš. Vím, že bych stejně prohrál, ale aspoň to mohlo být důstojně.

Maska.

Zase to říkáš.

Tys mi vzal toho bílýho pinčla? Já jsem s ním měl hrozný plány, s tím bílým.

No právě.

Co se stalo mezi tím:

"Vaše maminka si nepřeje, aby ji někdo navštěvoval."

"Jak to?"

"Nechce, aby ji... Někdo takhle viděl."

"Já jsem syn."

"Já vím, ale..."

"Jako mě tam musíte pustit přece. Chci se rozloučit. Ne, to ne, chci tam prostě bejt."

"No když jste ten nejbližší příbuzný... Tak snad."

"Hned jsem tam."

"Ale musím vás varovat, opravdu to není pěkný pohled."

Muselo se to stát, i když ne takhle. Ono je utrpení a utrpení. Tohle utrpení bylo spíš jako utopení. Vážně. Když vám nádor protrhá vnitřnosti jak vetřelec, krvácíte úplně ze všeho, z čeho krvácet jde. A dusíte se, protože nemáte dost krve. Oni vám ji dají, ale jen jednou, dvakrát, pak už vás v tom nechají. Plavat.

A tys seděl vedle a viděl mámu, jak lapá po dechu. Jak se hodiny a hodiny dusí. Chvilinku to bylo dobrý, trochu se posadila, zkoušela zaostřit na fotku vnučky, co jí přišla do mobilu. Ale už ji neviděla, jen se hnula rozbrečela se, pod sebou obrovskou hndědorudej flek. Litry toho všeho.

Nakonec se otevřou okna. Tahle víra v lidskou duši je nezničitelná i v bílých komnatách smrti sterilní jipky. Dává jí lidskost a hlavně nedovolí, aby se staly morbidní pokoje rejdištěm duchů. Nemocných duší, vyjících bolestí, strachem a úlevou. Někdy.

Kavárna s lebkou:

Otevírat okna by se měla všude. I v kavárnách. I v kavárně, ke které dýchají kosti předků. Tak je zatuchlá.

Ptají se na cenu malinovky. Jestli se vyplatí malá za 18 nebo velká za 23. Tohle je život. Chvilku předtím než z překrásné tváře bude lebka. Překrásná. 

A co je ještě život, zeptala se. Hm.

Šli jsme někam, kam jsme mysleli, že dojdeme až za padesát let. Tak. Tak ne.

Jsem průměrný muž. Možná divnější. Ale rozhodně s extrémním estetickým vnímáním. Není jiná možnost, abych se do tebe nezamilovat. Není. Neexistuje alternativa.

Byla sama na Aljašce. Není jiná možnost.

Byla sama. Na.

Sama.

Byla.

Proboha, je to vůbec možný?

Co se to děje?

Odhodit společnost. Jít.

Tam.

Sám.

S.

Ní.

A pak?

Pak nic.

Nebyl to Řím?

Ale to je přece jinej příběh.

Všechno je jeden příběh. Jinej, ale jeden.

Třeba teď. Čtyři holky řešej, jestli nejsou jejich kluci spíš na kluky. Po čtyřhodinové diskusi se usnesou, že holky se jim taky líbí víc než kluci.

Kolik kluků má ta holka v teplákovce a polorozpadlých keckách, co si dá za den jediný kafe, na který schrastila drobný, a je šťastná. Odpověď. Kolik chce.

A zase jsme u svobody, co si říká samota. Jaroslav Hašek přijel na Lipnici umřít. Diktoval Švejka, brečel a upíjel se, aby předběhl smrt.

Strašně brečel. Trpěl jako zvíře. Na pohřeb mu přišli jen Kuděj a Panuška.

My jsme rozptýlili popel pod ořešák. A trochu do studenýho švédskýho moře. Tajně. Pršelo. Na mámu.

A Hrobník říká:

Je počátek listopadu, šest ráno a ten hřbitov je obrovský. Padesát hektarů je sedmdesát fotbalových hřišť. 

Umrlčím vozítkem svištíme ve tmě a dešti a pod námi jsou dva miliony mrtvých. Dvě Prahy popela, uren, kostí a rakví... Na vozítku si připadám trochu jako v domě hrůzy. V temnotě se míhají rudě zářící ostrovy plné svíček a květin.

"Včerejší pohřby?" ptám se. "Ne, hroby světských a Romů. Oni se takhle o ně starají pořád - den co den," říkají hrobníci. Říkají opravdu Romové. Po pohřbu bych hrob přes záplavu květin vůbec neviděl. Úcta je povinná.

Šichtu začínám na rozptylech. Olšanské hřbitovy protíná ulice Želivského, po níž se valí už ráno kolony aut. Překonat ji na vozítku s černou plátěnou pietní stříškou je solidní adrenalin. "A to mám řidičák teprve rok," moc mě neuklidňuje vytáhlý hrobník R., s nímž mám uklidit rozptylovou louku. 

Konečně jsme u ní a včerejšími květinami a svíčkami naplníme dvě kolečka. "Lidi nechápou, že rozptyl znamená splynutí s přírodou, a pořád nosí kytky přesně na místo, kam popel vysypete," zlobí se hrobník. Má pravdu, na louce jako byste šlapali po mrtvých. A proto jsou hromádky popelů u stromů. Jinak by váš dědeček nepietně skončil ve sběrném koši sekačky. Rozptylů je čím dál víc. "Je z toho vidět náš vztah ke smrti, kterou vytěsňujeme. Umírá se na eldéence a o smrti se nemluví," říká. Sám bude chtít rozptýlit, člověk v plastové urně nesplyne se zemí...

Čas se sune:

Rozednívá se a pořád prší. Frčíme zpátky, aby se hrobník stihl připravit na první rozptyl. "Jsme takové modelky, pořád se převlékáme." Čekám v hrobnické šatně, kde mají místo rybiček hada, ale proměna ze zaprášených montérek kopáče v uhlazeného řečníka v černém obleku je blesková. R. je původně knihař, ale tam se prý moc neuchytíte. Jako hrobník se ostatně jeden čas živil i zpěvák Rod Stewart.

Jsem zpátky v hrobnické boudě u rozptylové loučky, kde už jsou připraveny schránky s popely. Mělnické krematorium ho mele hodně jemně a popel pak práší. Kladno nahrubo, lépe se sype, jak mi vysvětluje R. Popel z Mělníka proto musí "načechrat", aby se dobře sypal. Navléká bílé rukavice a zapaluje flambóny - čtyři lampy na kamenných podstavcích. Nejprve přijde muž, pak žena - sourozenci. A to je všechno. R. přednese krátkou řeč a lopatkou vysype pod vybraným stromem obdélník. Příbuzní krátce postojí a odkvapí.

Prohlížím si detailní scénář zpěvů, které jiní pozůstalí zpívali přímo při rozptylu. "Poslední lopatka vyšla s posledním tónem, což bylo ideální," říká hrobník. Jindy ovšem vytáhli mobil a pustili na něm nebožtíkovu oblíbenou Edith Piaf. Inu, pokrok.

Druhá štace je ukládání uren do hrobů, což je děsný frmol. S dvojicí zkušených hrobníků M. a J. vezeme pajsr, klíny, špalíky a dřevěnou kulatinu. Ve dvou dokážou odvalit i dvoutunové desky: "Je to ale hodinářská práce. Bleskově můžete přijít o prsty, anebo kousek desky uštípnout."

Ostatně pořád si prý někdo stěžuje, a tak raději hrobníci otevírají hroby až před pozůstalými. "Lidi jsou fikaný i při pohřbu a klidně to svádí na nás," vysvětluje hlavní hrobník M. Vše dělají ručně, technika mezi hroby nevjede a rypadlo by nebylo moc pietní. Když umí použít správně páku, dovedou hnout s čímkoliv. Vzpomínají, že náhrobní deska Václava Havla na Vinohradském hřbitově vážila snad tři tuny a na pomoc museli přijet právě nejzkušenější hrobníci z Olšan.

Spíš statuji, jejich grify nemám. Příbuzní se blíží, ale příprava zabere minutku. "Tahle deska ani moc neváží, tak 600 kilo," říká M., který v obleku vypadá jako ředitel. J. postává v pozadí a já ještě za ním. M. přednese krátkou řeč, příbuzní pohladí urnu a on ji uloží do hrobu. Hodí na ni pár lopat hlíny a s Jirkou pak desku na kuláčích zasunou na své místo.

Dobrej Hrobník:

"Dobrej hrobník se pozná, když dovede lidi rozplakat," říká M. Sám to nedělá, kdyby prý ale mluvil hodně vážně a pomalu... Komunikace s pozůstalými je na téhle práci vůbec nejtěžší. Kolikrát se stane, že k pohřbu či uložení přijde sto nebo dvě stě lidí. Řečník k nim musí stát čelem a každého přejet pohledem. Hroby jsou navíc často urnami dosti napěchované a příbuzní se dohadují, kdo je kdo. Hledat volné místo pak není legrace. I my narazíme na hrob, do něhož musí M. šťouchat pajsrem, než konečně koutek bez urny najde. Podobné je vyzvednutí uren.

Každou půlhodinu jiní pozůstalí. Překonat vzdálenost, zorientovat se, zaparkovat, připravit desku, otevřít, pronést krátkou řeč, rozloučit se, zavřít hrob a jede se dál. Připomíná to trochu rallye. Hrobníci se musí vyznat mezi 112 000 hroby. Když M. začínal, položil si někam sekačku a pak ji nemohl najít. Ale zmatení podle něj bývají i pozůstalí. "Přišla rodina k ukládání urny, přinesli věnce a pugéty a u hrobu zjistili, že urnu s dědečkem zapomněli doma."
"Co teď?" ptá se M., který řídí. - "Číslo 2388, to je na á sedmičce," naviguje J. podle mapy. - "Tady je jedenáctka." - "A číslo?" - "72." - "Zatáčej! Á, už je to tady. Lahůdka!"

Život jsou jen příběhy o smrti:

Při přejíždění od hrobu ke hrobu si vyslechnu nespočet hrobnických příběhů. "Když jsem poprvé exhumoval, hodinu předtím jsem jedl dvacet deka šunky s rohlíkem a říkal jsem si, že bych se toho nechtěl zbavit. Ale napotřetí se už obrníte," říká M. Najít v rakvi nebožtíka v tesilovém obleku ještě ze socialistických dob není zrovna nejpříjemnější. Párkrát za rok ale exhumace před uplynutím tlecí doby, což je zhruba 10 let, proběhne, zvlášť při stěhování z hrobky do hrobky.

"Při té poslední to bylo asi dva měsíce od pohřbu, rakev držela ještě v celku, takže jsme tělo ani neviděli. Nejhorší je to asi po třech letech, nebo když je rakev zaletovaná, kdy bez přístupu vzduchu tělo přirozeně netleje, ale zmýdelnatí. To je neskutečnej zápach," líčí hrobníci.

Nepříjemný je pro ně i pohřeb dítěte. "I starý chlapi jsou z toho nesví. Bez černého humoru bychom se zbláznili," říká M., který hrobničí pět let. Nejstarší hrobník prý dodnes vypráví, že jednou hrobníky nahnali do prvomájového průvodu. Nesli heslo: "Plníme na sto procent." Už nikdy tam nemuseli.

Hrobník M. vypráví:

Hrobníci se dřív dávali na tahle místa za trest a měli pověst kriminálníků a alkoholiků. "Už to není tak často, ale jako ty poslední nás občas berou i dnes. Lidi jsou často překvapení, že tu dělají mladí upravení kluci. Jednou mi říkali, že si představovali, že přijde starej, opilej a servanej hrobník. A vyloženě vyžadovali umorousanýho opilce." Oba mí průvodci se shodnou, že ta práce není doceněná. Plat je asi dvanáct a půl tisíce hrubého. "Byli tu spíš důchodci, ale přišli mladí kluci. Líbí se jim, že jste v přírodě. Anebo mohou machrovat před kamarády." Mají hrobnický kurs a certifikát hrobníka. Musí znát zákony, mít znalosti o spodní vodě či hloubce výkopu.

"Sám jsem si říkal, kdo tohle může dělat - buď blázen, nebo nějaký pankáč, co chce udělat dojem na holky. Ale kluci jsou šikovní a vzdělaní. Dřív hrobníci hodně pili, ale to neděláme - musíme i dejchnout. Stresy zapíjíme leda o víkendu," říká M. Hřbitovy se mu na procházky líbily vždycky, ale netušil, že tu třeba zůstane až do důchodu. Nejdřív sekal a kopal hroby, pak šel dělat rozptyly. "To jsem myslel, že uteču. Přišlo padesát lidí a byl jsem hodně nejistej. Kdyby to člověk prožíval emotivně, to by se úplně psychicky vyždímal."

Jen zaučení mu trvalo skoro rok, ale stejně ho překvapují nečekané situace: "Rodina je rozhádaná kvůli dědictví a teď se dohadují, kde rozptýlí dědečka. Babička chce k jednomu stromu, vnuk ke druhému. Ale rozhoduje ten, kdo rozptyl zaplatil." 

Olšany vznikly díky morové epidemii a jsou největším českým pohřebištěm. Mají tu ochranku, strážníci je procházejí, ale ohlídat se to prý nedá. Kradou se měděné lampičky, kytky, vázičky, obaly uren z kolumbárií, rámečky z kolumbárních okýnek. Filuta se tváří jako hrobník, má montérky a plnou popelnici kovu. "Za dvacet okýnek dostanou třicet korun a stačí jim to. Minulý rok tu byla škoda z krádeží a ničení asi milion korun. Chytil jsem tu tři Ukrajince, kteří si vzali popelnici a začali krást umělecká kování ze starých hrobek. Nezastaví se před ničím," dí M.

Úcta k mrtvým mizí:

Za rok měli jen 116 rakvových pohřbů, přitom přes tisíc uložení uren a skoro pět set rozptylů. A hlavně - asi dvacet procent ukládání bez účasti pozůstalých. "Jednou nám sem doputovala urna z ciziny. S pánem jsme si volali a já mu říkám, že ji máme připravenou v kanceláři. A on: "To ji máte v kuchyni? - Ne, v kanceláři. - No to je jedno. Už aby tam byla. Šoupněte ji tam... To byla jeho paní."

Nejhorší je, když přijdou na obřad a snaží se ho odbýt. "Šup šup, už aby to bylo, koukají na hodinky nebo se tam hádají. Sešlo se tam třicet lidí, ale objednavatele tak dlouho tepali, že se rozptyl nakonec nekonal." Rodina se nedokázala dohodnout, jaký pohřeb chce. Do kanceláře přišla i paní, které zemřel manžel a v závěti vydědil zlobivého syna. "Syn jí tu urnu ukrad s tím, že dokud mu nedá peníze z dědictví, urnu jí nevrátí. Takže se sem chodila ptát, jestli se v synovi hnulo svědomí a jestli ji sem nepřinesl."

Nejhustější je to v útrobách největší olšanské chlouby - obrovské Lannovy hrobky, kterou vyzdobil Josef Mánes - leží hned naproti a asi kouká, jak mohutně je posprejovaná. Po revoluci tu totiž měli obřady satanisti. Z kopání mě bolí záda během několika minut. "Ani k té lopatě nemůžete postavit jen tak někoho. To není díra někde na zahradě. Musí to být čisté," instruuje mě šéfová. Musel jsem si vzít pohorky neb v hrobě může číhat třeba hřebík z rakve. Délka 220 cm, hloubka dva metry, a pokud rodina čeká úmrtí někoho blízkého, mohou si objednat prohloubený hrob.

Rakve se dávají nad sebe:

Pokud uběhlo deset let, ostatky se pohřbí níž. "Lidi umírají furt, takže pohřbíváme i v zimě. Když je patnáct pod nulou, vykopat hrob do dvou metrů není sranda. Když je tam kamení, můžeme použít sbíječku. Máme na to dva pracovní dny," říkají hrobníci. Nejlepší z nich je veterán, který prý váží asi padesát kilo a má metr šedesát, ale mladí kluci na něj dodnes nemají.

Nejhůře se na Olšanech kope kolem ruské kaple, kde je nejtvrdší půda a skoro zásadně rakvové pohřby. A jakmile je to pravoslavné, musí to být balšóje. To muslimská část hřbitova vypadá naopak nejskromněji. Náhrobky často tvoří jen zelené prkno. Pohřeb prý musí být do čtyřiadvaceti hodin od úmrtí a mrtvého se nesmí dotýkat nikdo jiný - to by bylo znesvěcení. Vše si pod dohledem hrobníka dělá rodina sama.

Podobné handrkování prý hrobníci někdy zažívají i s Romy. Jednou chtěli nebožtíkovi do rakve narvat televizi, jindy přišla romská rodina s tím, že tatínkovi do rakve hodili kdysi nějaké mince a teď je chtějí zpátky.

Před třiceti lety tu prý měli i osmdesát rakvových pohřbů za měsíc. Teď jen kolem deseti. Mám štěstí na výjimečný pohřeb do hrobky. Průvod vede hrobník, za ním farář, pak dlouhý mercedes. Mezi hrobníky v černých oblecích bych nezapadl, netušil jsem, že si mám vzít kvádro. Spouštění navíc vyžaduje cvik a hrobka se pak musí zacementovat. "Frantovi jednou spadli hodinky přímo na rakev, ale někdo z rodiny mu pro ně vlezl," zásobují mě hrobníci dalšími příhodami. Náročný je prý i "mamut". Jedna operní pěvkyně měla 140 kilo a rakev osmdesát. Spouštěli ji v šesti lidech.

Končí se v půl třetí a mě na závěr čeká znovu rozptylová loučka, kde asistuju R. u posledního dnešního rozptylu. Je nejsmutnější. Bez pozůstalých.

Všechno z toho se stalo na podzim.

Pocit z podzimu je vždycky nejintenzivnější.

Listí, co tleje, loučení, co studí, duše, co měkne. Melancholie je černá a krásná. Ne že ne. Rozum nemá smysl, když je tu (po)cit.

Normalita, mozek, rozum jsou smrt. Cit je oddalování smrti. Na chvilku.

Protože stejně umřem. Tak s citem.

Because...