Pochmurné píár peklo průměrnosti

Jedinou užitečnou informaci, kterou jsem (kromě fantastického semináře Petra Bílka) kdysi při studiu žurnalistiky získal, bylo neustále opakované: "Píáristi jsou vaši nepřátelé. Snaží se protlačit věci, které nebudou zajímat ani čtenáře, ani konkurenci, ani inzerenty. Noviny to nenávratně poškodí. Spolupráce s píáristy je pro novináře konečná." Byla to velká pravda, zvlášť když dnes PR zaplevelilo média a vyučuje se na téže fakultě hned vedle novinařiny. Peklo.

PR je z hlediska novináře lež. Když jsem před dvaceti lety začínal jako reportér v tehdy ještě prestižním Reflexu, varovali nás před nimi. V nejlepším případě to tehdy pro nás byli šizuňkové, jinak lháři. Psal jsem tehdy komickou reportáž o mládežnickém potěru jedné politické strany a zúčastnil jsem se části semináře, kde jeden znýmý píár-šíbr nabádal nadšené politické mládežníky, aby se nebáli novináře očurávat, obelhávat a uplácet. To už jsem nevydržel, ozval jsem se, a jakožto nepřátelský novinářský živel mě vyvedli.

Problém ale vůbec nejsou samotní píáristi, to je práce jako každá jiná, byť já bych ji asi nedělal, nýbrž novináři, kteří se PR agenturami nechávají mazat med kolem huby a tlačí do médií témata o ničem a rozhovory s nulami, které si jen svůj falešný píár obraz zaplatí. Tak si místo setkání s lidmi, kteří něco dokázali, mnohé ovlivnili a něco umí, čtete moudra nýmandů, jejichž díla či produkty dotyční novináři třeba ani neznají, natož jsou schopni jakkoliv reflektovat. V tom rachotu pak zaniká kvalita, originalita a hodnota těch, kteří se píár cirkusu neúčastní. 

Politické PR je ještě pochopitelné (pokud se nezvrhne v nacionalistickou, extremistickou či kolaborantskou propagandu), vynikal v něm ostatně už blahé paměti Karel IV., nicméně likvidační je nepochybně v oblasti kultury, literatury zvláště. Píár agentury a píáristi tlačí několik jmen a nakladatelství všude, kam se dá, a tak mají čtenáři dojem, že se tu čte asi dvacet autorů a autorek (často zcela tragických) a zbytek je jen nějaký obskurní chumel básníků, podivínů a lůzrů, případně artistů pro sedm čtenářů. Rozhovory s vyvolenými dělají většinou novináři bez kulturního rozhledu, vzdělání a znalosti tvorby dotyčné osoby, o kontextu nemluvě. Najdou si otázky a odpovědi z v předchozích rozhovorech a recyklují to, co se už stokrát objevilo jinde.

Proč? Protože normální vzdělaný novinář se nikdy nepropůjčí k vynášení průměrnosti. Tihle vyslanci píáru se ale nechají uplácet nejen balíky naturálí, ale i jinak a hůře. A je jedno, jestli to jsou nekonečné stohy knih, lístky do divadel nebo tašky s "pozornostmi". Za rok to hodí nezřídka i statisíce. Často jde o individua, která jeden den píšou o tenise, další o žrádle a najednou z nich jsou odborníci na literaturu a divadlo. Takhle to bývalo za neblahých bolševických časů, za vlády velkého nivelizátora, kdy horníci dělali soudce a nikdo nesměl vynikat. A jsme zase zpátky.

Jsou to často i nenápadné situace. Třeba v oblasti propagace některých filmů, muzikantů, výtvarníků či spisovatelů. Média jsou pak plná mouder grafomanů, uspavačů hadů a šedi, která je zabíjí. Ale jde i o značky s puncem jisté kvality. Tvrdí se například, že akce zvaná Velký knižní čtvrtek je skvělá reklama pro literaturu, leč je to přesně naopak. Je to čirá píár akce, kde se v záři reflektorů koupe patnáct knih a jejich autorů bez ohledu na kvalitu, a do Vánoc nečteme skoro nic jiného než stovky rozhovorů s týmiž lidmi. Pořád dokola a pořád stejně ubíjejících. Všechny je dělají "novináři", kteří se nechají odměňovat agenturou, která tuhle akcičku zašťiťuje.

Znám dokonce případy, kdy chorobná chamtivost dohnala takového týpka nejenže celé roky tlačit výhradně bizarní píár postavičky z všemožných oblastí nekultury, ale při tom ještě dohazovat píáristům i své kolegy z redakce, kteří - pokud nemají přehled a invenci - na tyhle vějičky skáčou. A tak je balastem zamořené všechno. Škodí to zajímavosti, rozmanitosti, kvalitě, kultuře, úrovni debaty i jazyka, ale hlavně čtenosti a v neposlední řadě i inzerci, protože proč by chtěl platit reklamu někdo, kdo si může vše, co potřebuje, protlačit skrze úplatného žurnalistu?

Za celý rok mě přesvědčí tak dva tři maily od píáristů, že má něco, co mi nabízejí, smysl. Že danou osobu znám, anebo je skutečně zajímavá, že stojí za rozhovor. Umím si představit, že se k tomu některý novinář odhodlá v rámci ušetření času třeba i jednou dvakrát za měsíc, ale že to dělá systematicky den co den, je děsivé. Za zlomek toho, co se děje dnes, se ještě před pár lety vyhazovalo. Dnes je píár norma. A je to ukrutná škoda. Hlavně v oblasti kultury.