Ohryzek Amélie Poulain

A ta vaše knížka... Je o lásce? - Ne, je o člověku, který si píše deník. Nepíše, co se mu stalo, ale katastrofickou vizi toho, co se mohlo stát. To ho děsí, a proto radši nedělá nic.

Máloco ulpí na duši tak jako škraloup v kakau. Navěky. Daleko za smrt... Za život to budou dvě tři lásky, dvě tři místa, dvě tři knihy, dva tři songy a dva tři filmy. Tohle je jeden z nich. Ani dva, ani tři, jeden.

Šel jsem včera po Letný, a bylo to jako rána z děla. Ten plakát mám doma, přivezl jsem si kdysi z z dálky pravej francouzskej. Před dvaceti lety. Visí mi dodnes v pracovně. Je nevídaně velkej a hezkej. A uhrančivej. Je uhrančivá.

Znali jsme se tehdy rok. Myslím. Zrovna jsme spolu chodili, mám pocit. Snad. 

V kině Illusion na Vihohradský vrzaly dřevěné sedačky. Jako vždycky. To je to kino z Knoflíkářů mám dojem. Miloval jsem ho. Co jsem vlastně tehdy nemiloval? Nešlo něco nemilovat... 

Anebo to bylo jiný kino. Taky jsme chodili do Lucerny. Ta pořád trochu existuje. Ji jsem ale myslím miloval tak moc, že jsem z toho nesvůj dodnes. Anebo naopak jedině svůj.

Ten film byl taky rána. Byl o ní. Jedli jsme při něm jedno velký červený jabko. Dohromady. Chtěl jsem, aby bylo nekonečný, abychom si ho podávali celý ten těžko uvěřitelný Le fabuleux destin d'Amélie Poulain. Měla vždycky trochu studený prsty, to k ní patřilo. Jako ke mně stud. 

Pak odjela devítkou na Žižkov a já musel někam vlakem. Nevím proč. Nevím kam. Byl to ještě pantograf. Jarní noc byla taky studená, vlak čpěl zatuchlinou, já touhou. Díval jsem se na světla v polích, užíval si tenkou červenou linii mezi nadějí a smutkem a najednou v mým legračním telefonu pípla esemeska: "Kam jsi dal ten ohryzek?"

Nevěděl jsem. Zůstal tam po nás? To kino už dávno zavřeli. Ale od té doby vím, že když prst ukazuje k nebi, jen hlupák se dívá na prst.