O velkoleposti Prstenů moci a zadnici Toma Bombadila

Prsteny moci jsou na sítích tak ukrutně hejtovaný seriál, až si říkám, že někdo vyhlásil Bombadilovu cenu za nejblbější plivanec tupohlavého orka. Přesto tvrdím i po druhé sérii, že jde o jednu z nejlepších televizních produkcí, jaké kdy kdo natočil. Možná už jsem sám, kdo si to myslí, možná se ke mně připojí hrstka nezdolných elfů z Eregionu. 

Jistě, není to v mnoha zásadních ohledech zdaleka něco tak geniálního jako třeba Bílý lotos, a přesto je (a bude) něčím mnohem víc. A já vám řeknu čím (a čím ne).

Tady je pět důvodů, proč by měl být mohylový duch profesora Tolkiena spokojený. A pak uvedu pět věcí, které se tvůrcům nevyvedly a zlatovlasý Sauron se z nich za bránici popadá.

1) Je to čisté shakespearovské drama s hereckými výkony, za které by se nemuseli stydět ani v Globe Theatre. Myslím tím vztah kovářského velmistra Celebrimbora a Pána darů a fejků Annatara. Charles Edwards hraje geniálního elfského důvěřivce úžasně a Charlie Vickers je jako blonďatý Podvodník maximálně uhrančivý. Líp to zahrát prostě nejde a jejich zničující duel je ukrutně smutný, až trýznivý.

2) Trpaslíci a Elrond. Dúrin III. a Dúrin IV. jsou od první repliky až po závěrečný pohled na trpasličí prsten moci absolutně dokonalí. Stejně jako boží Dúrinova manželka Disa a neskutečně vtipný (u televize se nahlas nesměju, tady jsem se smál pořád, často stačil jeden Dúrinův pohled) a dojemný vztah téhož s kamarádem Elrondem. Je to vztah Legolase s Gimlim dovedený k dokonalosti.

3) Skřeti a Adar. Po jacksonovském vydařeném, nicméně stoprocentním skřetím zláctví, jsme se dočkali uvěřitelné psychologie skřetů a jejich melancholického vůdce. Tady není co vytknout. Bavila mě jakákoliv scéna nejen s Adarem, ale i s jeho vrchním podkuřovačem, který dojel na podrazáctví ještě hůř než tuzemský uruk Michal Hašek.

4) Hudba a hobiti. To první je fenomelnální, to druhé je pochopitelné a dobře udělané už vzhledem k nejmladším divákům. Nejde se pořád dívat na vybuchjící kopce a potutelný ksicht Ar-Pharazona.

5) Obrazy Středozemě, o kterých se nám ani nesnilo. A tohle je ten důvod, proč se na seriál podívám rád i za deset, ne-li více let. Hora osudu, Eregion, Valinor, Morie v době slávy, Rhun, Mohylové vrchy, Lindon…. Tahle místa, sle i situace a postavy, na které nebyl čas, prostor, anebo časoprostor, jsou v drtivé větššině do scénáře zakomponované tak, že nejen neruší, ale fungují a kromě přívalu nostalgie vzbuzují i zájem a zvědavost. Jediné, co se mi z toho údajně fan servisu (já tomu prostě říkám Tolkienův svět) příčí, jsou dementní hlášky Toma Bombandila (všechny). 

A o tom se chci zmínit právě teď čili Scenáristický a herecký Mordor

1) Tom Bombadil. Měli jste taky chuť mu ty ne moc žluté boty okamžitě sundat a narvat do řitního otvoru? Já pořád. Pokud existuje někdo, jehož repliky naprosto nereflektují to, co mu právě řekl ten druhý, tak je to tenhle děsivě zahraný ruský mužik s prdelí místo obličeje. On prostě vždycky vytáhne s bohorovným úsměvem budoucí Gandalfovu hlášku a vmete mu ji s rozhovorovou logikou: "Nevíš, jestli venku prší?" - "Já bych to mazal indulonou." Bohužel se jednalo původně o brilantní myšlenky a já růžolícího lidového filozofa nesnáším tisíckrát víc než… Bombadila knižního. A to je co říct.

2) Čarodějové – Dobře míněnou postavu Gandalfa hraje strašně chabý herec, jehož jméno si nepamatuju, a výborný herec Ciarán Hinds ztvárňuje naopak komicky falešný a prázdný mix Sarumana a Strýčka Jedličky. Jestli je to Alatar, Pallando nebo fakt Saruman, je už úplně jedno.

3) Númenor – pokud tvůrci tenhle kontitnent zamýšleli jako zaslíbenou Zemi neherců, pak je vše v naprostém pořádku. Pokud to mysleli vážně, pak vynechám všechny série, dokud tuhle šmíru nespláchne tsunami. Představitel Pharazona by nemohl ani prodávat hrnce důchodcům, jaké je to herecké prkno. Ne, dlouhé obočí nestačí ani k příjmačkám na DAMU.

4) Scénář v částech, která se týká právě Númenoru. Každý díl jsem si říkal, že to přece není možný. Že je to jen nějaká Suronova čertovina. To přece nemůže být pravda, že se věci dějí naprosto nahodile, bez jakékoliv motivace, smyslu pro dramatičnost, napětí, budování atmosféry nebo aspoň malilinko, jen zcela nepatrně logicky. Ne. V poslední jinak (kromě čarodějů) povedené epizodě vše vyvrcholilo zcela libovolným cimrmanovským pobíháním, postáváním a pošilháváním (opět Pharazon) postav.

5) A finále? Obtloustlý strejda stojí skoro sám na bojišti a s hrstkou elfů čelí přívalům skřetů. Narvaný do polyuretanu se nás snaží s jakýmsi postříbřeným bidlem, kterým neohrabaně máchá kolem sebe, přesvědčit, že to je velekrál Gil-Galad. Není.

Ale jinak je to parádní počin. Stačí zabít pár postav, Bombadila poslat místo Saurona do Númenoru, potopit Númenor a bude to počin dokonalý.