O nočních můrách, děsech, běsech a morousech

Noční můra je kouzelné slovo. Ponurým zvukem i svou neuspěchanou trýznivostí. Temnotou i zdánlivou neškodností. Stačí se vzbudit... nebo ne? Pán snů Sandman uděloval jako největší trest věčné probouzení. Z jedné noční můry se probudíte, ale nikoliv do reality, ale jen do dalšího snu. A tak dál. Do nekonečna. I když je to tak možná někdy lepší.

Slovo můra pochází prý ze starogermánského mar, což je označení pro létající přízrak, který vám může během spánku unést duši. A vy zemřete. S tímhle slovem se pojí i staroanglické výrazy pro nočního oře či skřeta, který lidi dokáže trápit hrůznými sny. S můrou souvisí též slovanská Morana, synonymum pro zimu, smrt, temnotu, depresi, zkrátka noční můru. Něco, co vám vysává sílu, vůli a životní mízu. Anebo krev jako upír, kterému se ostatně říkalo morous. No a Morana Tove Janssonové je metaforou samoty. Nechtěné, dusivé, melancholické a mrazivé.

Každý máme jiné můry a stojí za to je sbírat. Jako brouky. Tak tady zase kousek z knihy...

Měl tři noční můry. Němčinářku Müllerovou, která je dusila na gymplu. V miniaturní jazykové učebně si připadali jak v gasszimmru. Zatímco na ně německy řvala jako dozorkyně v lágru, pot jí jako omastek stékal z čela přes brýle nos a bradu až kamsi, kam se nikdo neopovážil pohlédnout. Někam, kde se topořila ruka s kovovým hákem, blýskaly se skalpely a ve váčku zlaté zuby, povyrážené všem, kteří neposlouchali. A když se náhodou někomu, ovšem pouze klukovi, podařilo správně trefit der, die nebo das, plácla ho po zadku. To bylo nejhorší. 

Potom Bruntákovou, která ho léta pronásledovala jak zběsilá chrtyně. Nejdřív po dobrém, potom po zlém. Z jeho pohledu to bylo vždycky po zlém. Pokaždé, když mu nadběhla, pokusila se o nekompromisní pronikavý pohled, nebo co to bylo. Jenže to byla pořád jenom Bruntáková. Měl štěstí, že o ní se mu v životě nezdálo, zato o třetí, vskutku noční můře, řečené prostě Bába, často. Ono to mělo hluboké kořeny.

Bába, v domě spíš zvaná Ropucha, byla sousedka, která celá život vysedávala na stavebním úřadě, hrabala úplatky, chovala se k smrtelníkům jako dobytek a její humor spočíval v tom, že když týž týden přišel pan Strnad a pan Kočka, řvala celá upocená na normalizační zaplivaný kancl: Máme tady celej zvěřinec, chachá. Chachá! A opakovala to až do doby, dokud nepřišel pan Píč.

Bába dřepěla v tom kanclu od rané normalizace, přes normalizaci šedou, perestrojku, revoluci, kterou neschalovala a potají kroutila hlavou, když se na obrazovce objevil Havel, velice rychle se zorientovala během výnosných devadesátek a setvačnost ji umožnila hrabat až do odchodu do důchodu po čtyřicetileté údernické rachotě, kdy musela občas domů táhnout i dvě igelitky těžké bankovkami a mincemi. Byla šetná a shrábla pokaždé i drobné.

Bohužel neznala pojem hygiena a bydlela na patře s Broukem. A terorizovala ho svým uchcaným psem, kterého naučila chodit na Broukovy dveře. A když ji nepozdravil, a on ji ignoroval, zasypala ho jakýmisi spostými skřeky, které se patrně naučila na úřadě. Vybírala mu schránku, klidně pětkrát denně, chrchlala mu na práh, slídila za dveřmi, když měl návštěvu a hromadila na chodbě tuny odpadků, kterými se časem musela prohazovat jako závějemi. 

A chodila do společnosti, jak hrdě říkala, což spočívalo v tom, že sestoupila do přízemí, kde byl nejzaflusanější pajzl ve městě, a s rumem za dvanáct v tlusté hrabivé ruce s okousanými nehty se družila s lůzou, jejíž hlavoun, který kdysi jednou chodil do práce, dokázal v záchvatu intelektuální erupce vydat i zvuk, ne nepodobný slovu Nietzsche. Ale vzhledem k tomu, že se tak stávalo zpravidla při fotbale, myslel asi spíš meruny.

Nicméně - měl rád tohle havlovské slovo - právě on byl mezi těmi, které si ožralá Bába vodila domů. No a jednou mu přikázala, aby vzal i štafle, přistavil je na chodbě ke střešnímu oknu a bábu vypustil. Podstatné je, že Brouk bydlel skutečně až nahoře v podkroví, v pátém patře. A po tomhle zážitku si do deníku zapsal:

"Dneska takhle píšu doma článek o počasí a politice. Zvednu se od kompu a jdu se do obýváku napít. Přijdu k lince a koukám skrz prosklený dveře, jak se do lodžie drápe tlustá osoba. Otevřu balkonový dveře a v totál šoku vidím asi šedesátiletou bábu, co je moje sousedka. Normálně přelezla z chodby, kde ji u střešního okna držel nějakej chlap štafle, asi šest metrů po okapu třicet metrů nad zemí, aby mi omrkla bejvák. Ptám se, co tady jako dělá, v mám bytě. A ona, že hledá kočku. A že zvonila a asi jsem to přeslech. Asi. Byl jsem tak v šoku, že jsem ji to chvíli věřil. Odlezla zpátky po tom okapu a teprv pak mi došlo, že nemá kočku, ale psa..."

No a tak byl Brouk zásobován sny o tom, že má s Ropuchou společnou kuchyň, že má průchozí byt, kterým se bába libovolně promenáduje a vodí si do jeho obýváku společnost z dolejšího pajzlu, že nemůže ráno otevřít dveře na chodbu a jít do práce, protože mu bába močí na rohožku anebo se prostě prohání po střeše a ohýbá mu anténu zrovna ve chvíli, kdy se Tonda Panenka chystá proměnit po osmisté padesáté třetí vršovický dloubák, byť ho ta monotónnost už lehce sere.