Největší nářezy a zářezy na Colours 24

Hlavní hvězdou Colours of Ostrava byl samozřejmě Irvine Welsh. Publikum měl jednoznačně nejstarší a říkal zdaleka nejchytřejší a nejvtipnější věci. Jinak mě uchvátili dva lidé - hned na začátku Tom Morello, který je s kytarou geniální, bolševik nebolševik, a na úplném konci James Blake, který naživo dalece překonává svoje nahrávky.

I kdyby na kolorsech hrály samé postnormalizační dechovky, trumpovské countrykapely a sedmkrát za sebou Sean Paul (vystoupil naštěstí jen jednou), kterého považuju za peklo srovnatelné jen s DJ Bobem a Michalem Davidem, pořád to bude díky atmosféře a prostředí zdaleka nejlepší festival ve střední Evropě.

Těžko se to dělá, ale chtěl jsem vybrat desítku toho nejlepšího, co bylo letos k vidění. Neshodl jsem se skoro s nikým, s kým jsme to probírali, takže to bude ryze subjektivní zážitková sestava ovlivněná i tím, že jsem neviděl všechno. Což, jak asi víte, prostě nejde. Zvlášť když je něco tak boží jako Blake, takže to musíte slyšet od začátku do konce a není čas sprintovat přes hornický areál k jiné vysoké peci, byť by tam hrála třeba Kawala (hrála).

Takže deset věcí, které chci vidět znova. Ideálně přesně tam, kde se objevily letos.

James Blake – bomba, bomba, bomba. Člověku při tom proběhne hlavou plno nejpovedenějších koncertů Radiohead, Portishead, Archive anebo i Massive Attack, ale tohle bylo jiný a perfektní. Zvlášť když divácké řady před největší stagí byly prořídlé a bylo možné vidět všechnu tu dokonalost z pár metrů a v naprostém klidu. Jediný letošní koncert, kdy se mi třásla kolena.

Tom Morello – zdaleka největší energie, dech beroucí kytary (všechny), dokonce to bylo tak dobrý a bezprostřední, že nevadil ani zoufale nijaký zpěv (všech). Ale o ten vůbec nešlo.

Mainline Magic Orchestra – ne hudbou, ale vzezřením a projevem mi trochu připomněli WWW v době Neurobeatu. Jestli existuje dobrá a zároveň vtipná hudba, přesněji divadelní performace, tak to je přesně tohle, v prostředí menší Full Moon Stage, zasazené úplně doprostřed důlních zařízení a depkoidního industriálu, to působilo dokonale.

The Ectasy of Saint Theresa – úplně to samé se dá říct o nejlepším pátečním koncertu, který proběhl taky tam. Zvuk tu sice kvůli relativní stísněnosti není dokonalý, ale atmosféra je tam neopakovatelná, škoda jen, že zrovna začínal Lenny Kravitz (mimochodem nečekaně docela nudný), takže našlapané publikum zčásti odešlo. Určitě nejlepší tuzemská kapela na festivalu.

Dennis Lloyd – perfektní zpěv, vlastně nejlepší, který byl k slyšení, a precizní výkon na všech viditelných i slyšitelných úrovních, vůbec jsem nevěděl, že jde o izraelského muzikanta, pořád jsem ho měl za Brita, občas je dobré se dovzdělat.

Emilíana Torrini – drive stage na mě pokaždé působí jako z jiného festivalu, nejspíš z hippísáckého Trutnova, kam chodí poslouchat divnou a ještě divnější hudbu lidi, co si chtějí odpočinout od vítkovického železářství. U Torrini jsem se nejvíc těšil na zpěv Gluma, ale místo toho tu byla paní s vizáží prodavačky ze zeleniny, jedinečnou barvou hlasu a nesmírně sympatickým vystupováním. Výborný.

Bixiga 70 – živelná a hlavně kvalitní dechovka (v tom nenormalizačním smyslu slova) ze Sao Paula, která mi dává další důvod těšit se do Brazílie.

Bat For Lashes – Natasha Khan je vynikající zpěvačka, kterou poslouchám hodně rád, na živo to měla být bomba, ale nebyla, anebo to tak aspoň působilo - před obřím pódiem bylo minimum lidí a očekávání a těšení se tak úplně nenaplnilo. Neznamená to ale, že není výborná. Je. Podobně mě živě trochu zklamaly freekind.

Kwiat Jabloni – pro polské skupiny jako Bokka nebo Coals mám slabost už od festivalů v Krakově, tohle byl sice spíš takový slovanský folk, ale docela nářez.

Sam Smith – nevydržel jsem se dívat na celé superdlouhé představení s příběhem (prý moje velká chyba), nicméně viděl jsem půlhodinový úvod a podobně dlouhý závěr a kromě povedené choreografie byl i zpěv všech přítomných Samů Smithů hodně dobrý a chytlavý, ale že by to byla druhá Adele, jak se pořád tvrdí, to tedy zase není.