V. Nebezpečí (n)ostalgie

Nostalgie. Zasněné slovo. Vzdálené a trochu smutné. Jako podzim. Naplňuje nás radostí, anebo steskem. Někdo se v ní rochní, jiný ji nemůže vystát. Je to dobro, či zlo? Pravda, či lež? Pomáhá nám pochopit přítomnost, nebo nás vzpomínky odvlečou do přikrášlené a zfalšované minulosti? Je to mnohem závažnější otázka, než se na první pohled zdá.

Kapitola V o tom, proč si přibarvujeme minulost, byť třeba totalitní

Pionýrské tábory a ešusy s lančmítem. Školní výtvarka a šeříky s tanky. Mávátka s holubicemi a průvody s alegorickými vozy na 1. máje. A s lampiony na výročí VŘSR. Černobílá zrnitá televize a kotoučový magneťák.

Umělohmotné oranžové talíře a stejně oranžová tatra. Sportovní boty značky Prestige, krepsilonky a lacláče. A tričko se Sandokanem. A céčka. Jednoduše dětství. Fantastické představy a hrdinové z knih. Timur a Vinnetou. Čuk a Gek. Milovali jsme cirkus, blyštěl se, seč mu síly stačily... 

Pak se v něm ale nedopatřením octnete o dvacet let později a zjistíte, jak ukrutná to může být šmíra. Bubliny zidealizované minulosti praskají jedna za druhou. Jako cesta vlakem na chatu na Sázavě. Z nekonečné dramatické jízdy dřevěnými vagóny, taženými parní lokomotivou plné scenérií z Divokého západu, je dnes sotva hodinka cesty motorákem nudným krajem.

Příliš vzduté retrovlny

Idealizace minulých časů dnes běsní všude. Zdaleka nejde jen o starší ročníky, z nichž někteří možná mají pocit, že jim svoboda vzala jistoty, ale i o mladé, skvěle zabezpečené hipstery. Týká se módy, jídla, filmů, hudby, v podstatě všeho. Zase letí kalhoty do zvonu, stejně jako mrkváče. Někdo se opájí filmy s Oldřichem Novým a swingem, další hity Michala Davida či Karla Gotta, mně zase spolehlivě evokuje dospívání skupina Lucie. Proč? Přesně to vystihl právě její frontman David Koller v našem loňském rozhovoru o tom, že vám text písničky musí vlézt pod kůži: "Aby sis to chtěl znovu najít a znovu tehdejší náladu vytvořit. Lidi poslouchají hudbu do sedmnácti osmnácti let, pak u většiny z nich hudba právě z tohohle období zůstává po zbytek života. Jako teenager jsi nejotevřenější, máš s tím spojeno spoustu zážitků, seznamuješ se, tančíš, prožíváš první pitky s partou a zamilováváš se. Ta hudba pak evokuje mládí celej život."

A není to jen hudba, ale třeba i jen znělky Večerníčku či Magionu, kde každý čtvrtek odpoledne seděl Honza Rosák s trendy knírem a pouštěl seriály jako Čáryfuk. Nostalgie ale útočí na všechny smysly. Na zrak - ať už to je modrobílý vzor igelitového pytlíku s mlékem a strhující grafikou, design embéček či normalizační seriály. Na čich - zápach školní jídelny, dušené mrkve a koprovky či zpocených žíněnek v tělocvičně. Na chuť - v podvědomí permanentně přítomný škraloup v kakau či žluté chemické limonády (doopravdy hrozné, ale ve vzpomínkách...). 

Byla to prostě doba, kdy lidé prožili nejlepší léta života, hráli si, milovali, studovali, nic je nebolelo, měli spoustu energie a žádné starosti. Prarodičům tuhle dobu možná evokuje Pepíček Zíma, rodičům veteš na chalupách a hledání venkovských kořenů, jak to činil Smoljakův pan otec, vnukům vousy a dřevorubecké košile, vnučkám šaty po babičce či vinylové gramofonové desky. Nostalgie vzdouvá nejrůznější módní vlny lásky k věcem dávno vyšlým z módy. Ke starým autům, gramofonům, plakátům, písním, šatům, účesům, brýlím, hračkám. Nejsou to jen tklivé vzpomínky na opékání buřtů s dědečkem, ale vše zaplavující retrovlna, strhávající i davy, které ještě včera netušily, že Sova není jen pták, ale i primář z Dietlovy Nemocnice na kraji města, či jakou barvu mělo Pedro. 

Jde o dobu předrevoluční, ale i o rakouskouherskou monarchii s vynálezy Járy Cimrmana, o první republiku, kde panoval spravedlivý tatíček, o zlatá šedesátá nabitá kulturními událostmi, ale třeba i o protektorát, na kterém nebylo hezkého nic. Přesto se chrlí tuny nepatřičně nostalgických knih o božských hercích a tak nevinných herečkách 30. a 40. let. Někdy je té banalizace zla a idealizace nesvobody pod nánosy nostalgie až trochu moc. Nejde vidět všechno růžově, stejně jako černočerně. 

"Šťastní lidé mají mizernou paměť a přebohaté vzpomínky," praví se v kultovní knize Thomase Brussiga Na kratším konci ulice o socialistické NDR. Typická ostalgie, čili sentimentální ohlédnutí do časů šedivého socialismu. Vlna zájmu o tohle období vypukla nejprve právě ve východní části Německa. Výraz ostalgie se objevil již v roce 1992, kdy se nadšení z pádu Berlínské zdi začalo měnit v rozčarování, že nic nejde tak rychle, jak si lidé v euforii představovali. Muzea trabantů v Berlíně, kde seženete i plechovky plněné benzinovým pachem bakelitových krasavců, dnes nenavštěvují marxisté, ale všichni, které ta doba zajímá. Třeba jako cosi pozoruhodně neskutečného, bezpečně vzdáleného i designově zajímavého. Historici upozorňují, že s tímhle zájmem o staré věci jde často ruku v ruce i vytěsnění negativních vzpomínek. Jako když přes zatuchlý starý prádelník přehodíte čistý růžový ubrus. 

Krátká paměť znamená štěstí
Právě ostalgie úzce souvisí s retrostylem. Jen těch písniček a filmů, co vzniká. Třeba Renčovi Rebelové, Báječná léta pod psa podle Michala Viewegha či díla krále ostalgických retrofilmů Jana Hřebejka: Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo... Je to k popukání, ale nejde naštěstí o žádnou oslavu té doby. Z podobných pocitů těží seriál Vyprávěj. Nebo Retro, jak se jmenoval šest let trvající dokumentární seriál České televize, věnující se módním trendům a designu v socialistickém Československu. 

Zatímco v Německu měli záplavu estrád v ostalgickém duchu jako DDR-Show, u nás ještě v roce 1999 vypuklo po odvysílání šíleného propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana pozdvižení. Dnes se ale vysílá téměř nonstop, stejně jako Žena za pultem. Jsem zvědav, zda vznikne i reality show s plynovými maskami a igelitovými pytlíky na rukou.
Hračky našeho dětství se znovu vyrábí. 

Ale je to asi pochopitelné. Miluji moment z francouzské komedie Amélie z Montmartru, kdy vrátí hrdinka stárnoucímu muži krabičku s hračkami jeho mládí a on se rozpláče. Je to dojemné, protože hračky jsou bránou do našeho dětství a s některými se pojí úžasné vzpomínky na dobu, která nás formovala. A toho se chytili i zdatní obchodníci. Vyrábějí se znovu "naše" hračky a hry jako Kamionem po Evropě či Dostihy a sázky. Hitem je opět oranžová plastová Tatra, opět se pořádají výstavy stavebnice Merkur, pije se Kofola a sem tam žvýká i to Pedro plné růžových vzpomínek. 

Za socialismu bylo hraček méně a každý měl ty samé. I proto z nich nostalgievyloženě kape. Z angličáků, mončičáků i nafukovacích skvostů z Fatry Napajedla, jejichž autorkou byla Libuše Niklová a její červený buvol okupoval snad každý dětský pokoj. Stvořila i harmonikového kocoura, kultovní hračku 60. let. Její syn, výtvarník Petr Nikl, mi popisoval, že miloval nejen hračky, které navrhovali rodiče, ale i brnkací fotbálek na pružinách s ocelovou kuličkou. Adolf Born zbožňoval zase vojáky vyrobené v bojových pozicích. Ze sádry, takže se rozbíjeli. Mnohem později se z NDR, hračkářského ráje východního bloku, dovážela dřevěná westernová městečka a nerozbitní gumoví indiáni, jejichž dramatické výměny přivedly nejednoho malého Vinnetoua (včetně mě) málem k šílenství. Všichni jsme pak měli i letadélko Komár s vrtulí na gumičku, umělohmotné parašutisty, kteří se vystřelovali prakem, a jejich papírové padáky se skoro vždycky zamotaly a paragán spadl jako šutr. 

Hračkami se režim dokonce pokoušel ovlivnitvolbupovoláníafirmaIgrakoncem 70. let začala vyrábět igráčky, představující i režimem preferované profese - zedníka následoval příslušník VB (i s pendrekem), voják, cestář či stavbař. Až nakonec se zjevil i kovboj či zdravotník. A vida, igráček se dnes zase vyrábí. Zase nostalgie... 

Nostalgie není nemoc
Co to vlastně je, ta nostalgie? Milan Kundera se jí zaobírá ve svém předposledním francouzském románu L´ignorance, tedy Nevědomost. Nostalgie je podle něj utrpení pramenící právě z nevědomosti. Není sám, kdo nostalgii nemiluje.

Minulou dobu si nepochybně idealizujeme - jako by kdysi všechno bylo jasné, vládla slušnost, jistoty a spravedlnost. Znalci lidské duše připomínají, že důležitá je vždycky současná situace a člověk si do minulosti promítá, co mu právě chybí. Ať už je nespokojený, nejistý, osamělý či touží po milovaném člověku. Ovšem nostalgicky může vzpomínat i šťastný člověk a podle psychologa Dalibora Špoka se určitě nejedná o něco nepatřičného: "Naopak, ve svém životě neustále potřebujeme své vzpomínky znovu přehrávat, hledat a objevovat v nich nový význam. Převyprávět je tak, aby sloužily naší současnosti. Nikoli aby jí škodily." 

Přesto jsem se mnohokrát setkal s tvrzením, že nostalgie je chorobný stav. Už lékař Johannes Hofer vydal koncem 17. století práci, kde poprvé tohle slovo použil. Nostalgii definoval jako bolestnou touhu po domově a zkoumal ji proto, že si všiml smutku vojáků sloužících daleko od rodné hroudy. Časem se stala nostalgie obecně steskem po něčem dávném, minulém, co už zmizelo v nenávratnu. 

"Řadit nostalgii rovnou mezi choroby? To rozhodně ne," říká psychiatr Radkin Honzák. "Bráním se psychiatrizaci běžných sociálních jevů. Dělat z každé věci nemoc, kterou bude řešit medicína, je tu bohužel trend. Jenže nostalgie přece patří do běžného života. Ten pojem pochází ze stesku po domově a každý jsme někde zakotvený. A vůbec - smutek, stesk i lítost patří do běžné emoční výbavy. Pokud tedy někdo emigroval a trápí ho stesk po domově, tak to není choroba." 

Co je tedy na nostalgii podle Honzáka pozitivní? "Dominantní emocí u nostalgie je asi smutek a ten my nemáme rádi, ačkoliv do života patří. Pozitivní na něm je, že se člověk zastaví. Emoce můžete zmapovat na třech osách: nabuzení-útlum, přiblížení-oddálení a spolupráce-soupeření. Smutek je jednoznačně útlumový a přibližuje nás ke ztracené věci, době, myšlence či události. A umožňuje usebrat se. Uspořádat si myšlenky jinak než v běhu a v permanentním zaměření na budoucnost a na nalhávaný věčný pokrok. Samotná nostalgie tedy umožňuje urovnat si některé věci," vysvětluje doktor Honzák. 

I výzkumy na univerzitě v Southamptonu nedávno prokázaly, že vzpomínání prospívá zdraví. Seniorům, kteří ve skupině řízeně vzpomínali na mládí (včetně válečných let), se zlepšila paměť za šestihodinové sezení o dvanáct procent. Nostalgie z nás podle vědců spíš než melancholiky může udělat lidi veselejší, bez obav z budoucnosti. 

Příliš mnoho smutku
Psycholog Dalibor Špok upozorňuje, že pokud si vybíráte ze své minulosti spíš to dobré, prospěje to vám i vašemu okolí: "Pak jste optimista a bude se vám dobře žít. Když si ale vybíráte jen to dobré i přesto, že ve vaší minulosti je mnoho špatného, s čím byste měl něco udělat - ale vy to neuděláte, protože si vybíráte jen to dobré - pak začínáte mít v životě dost velký problém. Začínáte si lhát nebo před sebou něco skrývat. A pokud si převyprávíte
svou minulost zcela nepřiměřeně tomu, jaká byla, pak se ocitáte na hranici duševní poruchy. Když si navíc vykládáme veškeré vzpomínky jako 'dobře už bylo', pak to našemu každodennímu prožívání, rozhodování, radosti a chuti dělat něco prospěšného moc nepomůže, protože dobře přece už bylo."

A možná negativa z pohledu psychiatra Radkina Honzáka? "Pokud se ten smutek překlopí do tak velké intenzity, že vás začne polykat. Třeba když vám zemře někdo blízký. Když budete podle amerického klasifikačního systému brečet déle než čtrnáct dní, už vás označí jako depresivního a dají vám pilulky. Tak ty nakopat do zadku, opravdu." Tady je to jinak? "Naštěstí ano, takže když po úmrtí blízké osoby někdo truchlí třeba rok, tak to ještě není patologie. Když s někým žijete intenzivně a dlouho, tak na tu dobu logicky intenzivně i vzpomínáte. Ale pokud takový stesk pohltí všechnu ostatní aktivitu, může se překlopit do deprese. Ale pozor - deprese není smutná nálada, nýbrž rozvrat řídicích systémů. Takže pokud se to zvrhne tak, že se vám otočí biorytmy, v noci nespíte, přestanete jíst a podobně, jde už o depresi. A takový zvrat smutku do deprese se může přihodit každému šestému, protože depresivní vlohu v sobě má zhruba 16 procent lidí," vysvětluje psychiatr Honzák. 

Růžové brýle mámení
Brýle mámení neboli růžové brýle se objevují už v díle Jana Ámose Komenského Labyrint světa a ráj srdce napsaném před téměř čtyřmi stoletími. Mámení nasadí naštěstí poutníkovi brýle křivě, takže vidí svět jak v růžových barvách, tak skutečně, když se podívá úkosem. A to je právě i rozdíl mezi vzpomínkami a skutečným prožitkem. Vytváření vzpomínek je složitý proces a podle neuropatologa Františka Koukolíka si informace ukládáme tím snáze, čím citově nabitější jsou. Ukládání do paměti a vyvolávání vzpomínek z ní probíhá ve třech krocích nazývaných kódování, konsolidace a vybavování. A paměť je převelice nejistá. 

Prý se toho ale dá i využít. Dalibor Špok například své klienty vybídne, aby si představili šťastnou etapu života. Pak si mají vybavit všechny starosti, které tehdy měli, byť konflikty a problémy se vybavují těžko kvůli omezené kapacitě paměti i kvůli tzv. vzpomínkovému optimismu, díky němuž si minulost lakujeme narůžovo. Pokud se ho ale jeho klientům povede překonat, často se diví, že nepříjemné události i negativní pocity zažívali úplně stejně jako v jiných obdobích. "Využíváme skutečnosti, že vzpomínky se mění - že se nejedná o něco fixního a pevně daného, ale o něco, co si můžeme vždy znovu a jinak převyprávět, v čem najednou můžeme nalézt odlišný akcent či význam. To neznamená, že vzpomínky falšujeme - prostě si uvědomujeme odlišné stránky stejných situací, které jsou stejně pravdivé jako ty předchozí," vysvětluje psycholog. 

Dalibor Špok považuje zmíněný vzpomínkový optimismus za prastarý psychologický jev. "Že starší generace nadává na tu mladou a tvrdí, že doba je dnes mimořádně zkažená? O tom jsou zmínky už v antice a souvisí to i se starými mýty, které najdeme takřka ve všech kulturách - s mýty o ideálním zlatém věku, který skončil, či s mýty o vyhnání z ráje." Vědci podle něj potvrdili, že si starší lidé zapamatují víc lidí s pozitivním výrazem ve tváři než těch, kteří se tváří negativně či neutrálně, a soustředí se víc na podněty s pozitivním významem než na ty negativní. "Starší lidé si uvědomují aspekty stáří: kratší dobu života, méně perspektiv, zdravotní problémy, horší finanční situaci, méně energie a elánu. Proto mnozí přirozeně vnímají dobu svého mládí jako lepší. A proto z ní vybírají to pozitivní, co v té době bylo, a dávají to do kontrastu s tím, co prožívají jako negativa vyššího věku. Tuto osobní zkušenost pak zobecňují na celou společnost, celý svůj život, časy a mravy," vysvětluje psycholog.

Starší lidé jsou podle Dalibora Špoka i zkušenější, proto dokážou lépe kontrolovat své emoce. "I jejich životní zkušenost jim ukazuje, že mnohé, nad čím se dříve stresovali, není tak podstatné. Proto si lépe a snáze vybavují pozitivní vzpomínky než ty negativní. Paměť je ovšem nestálá, a zatímco nové vzpomínky se permanentně ukládají, staré se stále mění." Špok podotýká, že zhoršené zvládání stresu, případná nemohoucnost, úbytek fyzických sil, samota či snížení intelektových schopností mohou vést k vyššímu pocitu ohrožení a strachu. "A zase - tyto pocity pak starší lidé dávají vnitřně do kontrastu s dobou, kdy takové prožitky neměli, tedy se svým mládím. U některých lidí navíc autobiografická paměť uchovávající vzpomínky na události vlastního života ve stáří slábne, takže starší vzpomínky zůstávají lépe zachovány než novější. Proto starší lidé nemají silnější pozitivní vzpomínku na vzdálenou minulost s čím srovnat a tyto vzpomínky tak dostávají ještě větší pozitivní emoční náboj. A tak se postupně mění, až často zdaleka neodpovídají prožité skutečnosti." 

Mýtus o levném másle
Na retru není vůbec nic špatného, nebezpečná je ale nekritická adorace minulosti se vším všudy. Často slyším, že lidé měli tehdy společného nepřítele, a tak se víc scházeli, sportovali, vysedávali v hospoA že všichni měli práci, lidé k sobě měli blíž, nebyly propastné rozdíly mezi boháči a chudými. Ano, ale za minulého režimu nebylo líp. 

V roce 1989 byla průměrná mzda třicetkrát menší než v USA, dnes je to třikrát. A že bylo za komunistů levně? Pokud vezmeme přepočty cenové kalkulačky na webu www.zakomunistu.cz, kde jsou ceny zboží přepočítány podle průměrného platu v dané době, vyjde nám při srovnání s rokem 1989 (kdy byla průměrná mzda 3 170 Kč), že by dnes cukr, rýže i litr benzinu měly stát 62 korun, máslo 77 Kč, čokoláda stovku, pražená káva 185 Kč, jedenapůllitrová pepsi či párky 192 Kč, kilo šunky či litr tuzemáku 770 korun, vepřová pečeně 462 Kč. Nestačí? A co lednice za 27 tisíc, týden v Bulharsku za třicet tisíc, televize za sto tisíc a škodovka za víc než půl milionu? Pravda, energie i nájmy v bytech byly levnější. Ale stálo to za to? Za pocit naprosté nesvobody? 

Tehdy téměř devadesátiletá herečka a signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová mi líčila jako období strachu a vydírání: "Každý měl někoho, kdo utekl do ciziny, chtěl nějaké místo nebo třeba vystudovat. Bohužel se neumíme vyrovnat s minulostí, a pokud se člověk nevypořádá svlastní minulostí a neodpustí sám sobě své omyly, nemůže pochopit ty druhé. Zvlášť když nabere rozum a zjistí, že byl úplnej blbec." Když herečka slyší, že dřív bylo líp, naštve ji to. "To může říct jen někdo, kdo to neprožil. Tuhle jsme s manželem nadávali na poměry, jenže pak jsme si řekli: 'Ale co, můžu hrát, kdy budu chtít, psát, co budu chtít, jezdit, kam chci.' To jsou naprosto nesrovnatelné poměry. Nám se relativně vede opravdu skvěle." 

Aspoň zatím. Zvlášť když si připomínáme nejrůznější (nejen) žertovné příhody, které jsme zažili třeba s našimi již zemřelými prarodiči. Díky těm vzpomínkám tu s námi pořád jsou. A že si ty příběhy trochu přibarvujeme? No, v tomhle případě to přece nevadí. V tomhle ne.

(Jak nás šálí vzpomínky, Téma 6. 1. 2017)

P. S. Zkrocení nostalgie určitě neznamená kreslení tlusté čáry za minulostí. Minulost vylézá v nestřežených okamžicích z těch nejsmrdutějších koutů přítomnosti, aby se s až děsivou urputností opakovala, a proto je potřeba si ji pořád dokola připomínat. A o tom bude další pokračování...