Namaluj mi teroristu

Je to dvacet let, co jsem se měl možnost poprvé seznámit s tím, jak uvažují Palestinci na hranici s Izraelem. Bylo to na jihu Libanonu, na území, které pevně drží v rukou Hizballáh a je dodnes útočištěm statisíců palestinských uprchlíků. Libanon se vzpamatovával z šestnáct let trvající občanské války a v Bejrútu jsem zažil naprosto bizarní pařby tehdejší politické a kulturní smetánky, kdy se premiér nerozpakoval na jeden náš večírek dopravit letadlo z Francie plným jediného konkrétního ročníku šíleně drahého vína. Pár dní ta to jsme se ocitli nejdřív v superchudých palestinských slumech a potom na hranici přímo v palbě. Fotek jsme už moc nenašel, analog měl i své stinné stránky, nicméně text jedné z reportáží jo. Pamatuju se, že mě tehdy nejvíc vyděsila výtvarná výchova palestinských dětí ve školách. Je to vlastně všechno šíleně podobné tomu, co se teď děje v Rusku, které si počíná stejně děsivě jako dnes Hamás.

"Jakmile to bude možné, za dvě minuty odejdu" odpoví mi rezolutně Safa, když se ho zeptám, zda by chtěl ještě opustit Libanon a vrátit se do rodné Palestiny. V největším uprchlickém táboře v libanonském Sidonu žije už pětapadesát let, od svých deseti. Jsme v místnosti nuzného baráku, jejíž stěny zdobí jen několik plakátů, na nichž je smějící se hodný strýček Arafat, zamračený politik Arafat a mírumilovný Arafat s květinami.

Okolo nás sedí asi deset mužů, patrně táborová rada starších. Zvenku nakukuje pár mladíků se samopaly a v čele stolu trůní v triku s anglickým reklamním nápisem šéf tábora Abú Alvalíd Alashí. Nabídne nám horký přeslazený čaj a uvažuje o tom, zda nás pustit na prohlídku. Před třemi měsíci se tu Palestinci mezi sebou postříleli, proto teď neradi mezi sebe berou kohokoliv cizího. Nečekali nás, teprve ráno jsme se rozhodli, že dřív než si prohlédneme bohatý Bejrút a chudý libanonský venkov, budeme chtít vidět i jedno z nejzbědovanějších míst země. Probili jsme sem přes několik vojenských kanceláří, kde jsem musel nemaje jiných dokladů mávat svým řidičákem. Asi to zapůsobilo.

Provizorní život

Šéf kempu nepatří mezi optimisty: "Nikdo neví, zda je návrat možný, podstatný je mír, a pak můžeme zpět, teď na to ještě není doba." Každý Palestinec chce ale podle něj Libanon opustit, jenže on nevěří, že v Izraeli mohou žít Palestinci s Izraelci v míru. Za půl hodiny nás rada propustí my vyrazíme na prohlídku kempu v doprovodu brutálně tlustého chlapa ve vytahaném tričku, který je neuniformovaným důstojníkem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Kývá se ze strany na stranu, u zadku pistoli, každý Palestinec jdoucí okolo ho uctivě zdraví. Okolo něj poskakuje taxikář Naim, který nás do tábora zavezl a tlumočí nám z arabštiny. Následujeme je s chumlem malých dětí za zády.

Kemp funguje od roku 1967, je to uzavřená městská čtvrť, plná velmi chatrných omlácených betonových domků, prašných uliček a stovek natahaných drátů z domu do domu. Na rozloze půldruhého kilometru čtverečního žije sedmdesát tisíc lidí. Palestinci buď opravují auta, nebo nedělají nic. Přesněji – sedí u stolu, popíjejí čaj a diskutují. Sem tam se po ulici projde ozbrojenec od OOP, aby bylo vidět, kdože tady velí a na kohože si mají obyvatelé tábora dávat pozor. Naim o posedávajících uprchlících tvrdí, že pro ně není těžké sehnat práci, potřebují jen povolení libanonské vlády. Realita je jiná – stačí se zeptat Palestinců samotných, jichž je v Libanonu asi 350 tisíc. Nemohou třeba pronajímat či kupovat byty a zakládat jakékoliv spolky. Libanonská vláda nemá zájem na jejich včlenění do libanonské společnosti, protože mohou kromě chudoby přinášet i politické konflikty, takže kvůli tomu žije přes padesát procent Palestinců stále v táborech, kam jim často přicházejí peníze od příbuzných emigrantů z bohatších zemí.

Náš boj

Dorazíme k místní škole. Je tu klid, výuka už skončila. Procházíme chodbami zdobenými dětskými kresbami, mezi nimiž nechybí obligátní Arafat ve všech možných pozicích ani ženy v černém, jež jsou opásány náložemi. Bojovnice hamásu patrně. Ředitelka školy má podobnými výjevy vyzdobenou celou kancelář. Takovýchto škol, zřízených OOP, je v táboře devět. Sto dvacet dětí se tu kromě arabštiny učí i angličtinu a francouzštinu. "Nejdůležitější je věřit tomu, co říká pan Arafat," nabádá nás politicky zapálená žena, když odcházíme zpět na ulici.

Kam oko dohlédne, opravují Palestinci staré mercedesy a prodávají ojeté gumy od mercedesů. Před jedním z obchůdků sedí bělovousý stařík. Tvrdí mi, že dokončil diplomatickou školu v Casablance, v táborech žije skoro šedesát let a je prý velmi ale velmi vzdělaný. Ihned nás obklopí dav minimálně dvaceti Palestinců, stařík si pokynutím ruky zjedná ticho a začne mluvit o životě, který je tu vlastně dobrý. Jeden z mladších přihlížejících se mu odváží skočit do řeči. "Politická situace je teď dobrá, ale život tady je na nic. Všichni jsme dost chudí, je tu pár obchodů a to je vše," vysvětluje mi plynulou angličtinou, než ho stařec zarazí: "My víme, že se vrátíme, ale to nezáleží jen na nás, protože celou válku kontrolují Židé."

Dozorující důstojník nás žene dál, a když chceme proniknout do nitra kempu, určí nekompromisně další trasu. Procházíme podél obvodových zdí, které lemují ostnaté dráty. Těžko se sem dostává jinak než přes bránu střeženou libanonskými vojáky. Průvodce nelibě nese především fotografování a Naim se mě celý bez sebe strachy pokouší přesvědčit, že pro lidi z kempu opravdu není dobré objevit se v novinách. "OOP je něco jako Hizballáh," šeptá mi, "jsou to velice věřící lidé, musíme být opatrní, kontrolují celý tábor." Brzy nervově nevydrží, že prý s fatáhem nechce nic mít a že počká venku.

U lednice s kolou se dáme do řeči se skupinkou mladých Palestinců. Patnáctiletý Ahmed má naštěstí jiné zájmy než politiku. "Miluju basket, ale lidi tady to nemůžou hrát, protože nemáme žádné hřiště a navíc jsou tu všichni příliš malí," směje se. Jinak má rád fotbal a auta. "Z fotbalistů znám jenom Tysona, ten je fakt dobrej." Auto nemá, ale umí prý řídit. Líbí se mu mercedesy, co jiného. Nejradši ze všeho má Arafata: "To je můj big boss."

Lid politický

Tlusťoch vypadá unaveně a pošle s námi místo sebe mladého muže s plnovousem. Jmenuje se Josef a na důstojníka OOP je velice přátelský. Pořád žertuje a plácá si s námi do dlaní. Za pasem má pistoli jako každý správný Palestinec. Cestou míjíme ozbrojené i děti. Libanonci tolerují, aby tu samopal nosil téměř kdokoliv. Prý je to domobrana, aby se předcházelo konfliktům uvnitř tábora. I Josef nám po cestě uštědří politickou přednášku. Nemá rád ani Sharona, ani Saddáma. Bin Ládin je prý nejhorší člověk na světě, ještě horší než Bush. Klaďasové na nás shlížejí z plakátů, jimiž jsou hustě polepené zdi všech domů: Jásir Arafat a palestinští mučedníci, tedy ti, kteří podnikli sebevražedné atentáty v Izraeli. Josef mi sděluje jejich jména a nechává se s nimi hrdě fotit. Dovede nás až na dvorek, kde je o poznání chladněji než v ulicích, protože sem nějaký místní kutil nainstaloval obří větrák. Na stole horký čaj a nahnilé třešně. Okolo stolu několik mužů, ženy v šátcích nakukují do dvora okny.

Čtyřicetiletý Ahmed mluví německy. Vypadá na šedesát, má decentní brýle a košili západního střihu. Chce vypadat moudře a tak mluví velice tiše a rozvážně. Studoval počátkem osmdesátých let elektroinženýrství v Rostocku. "V DDR rozuměli lidé našim problémům naprosto správně," vzpomíná. I dnešní Němci podle něj rozumí jejich boji. A co dělají zdejší lidé? "Čekáme, až se změní situace. Já dostal po návratu příležitost pracovat, ale nenastoupil jsem. Stal jsem se členem OOP a pracuji s lidmi jako ideologický pracovník. Tady lidé nemají širší rozhled. Jsou radikální, nerozumí všem problémům, musí se jim to vysvětlovat. Podívejte se tady na Mehmeda, ten není příliš dobře orientován v problematice," ukazuje na staršího muže v bílé tunice, který přisedl ke stolu, probral, jaké karetní hry umí, a pustil se do rozboru politické situace. "Proč Amerika nezastaví válečné štvaní? Kolik prezidentů slibuje, že vyřeší palestinskou otázku a nic!" rozčiluje se. Jediná šance, jak se dohodnout s Izraelci, je podle něj porazit je v boji a vydobýt si zpět to, co jim zabrali. Arafat je prý příliš ústupný. Ahmed mi naznačí, abych ho neposlouchal: "Staří lidé zažili válku a těžko můžete chtít, aby se na věci dívali jinak." Podle něj je už všechno podstatné vyřešené. Zbývá jen rok dva.

Když všechny poslouchám, napadá mě, že politika je kromě mercedesů asi jediná věc, která uprchlíky skutečně zajímá. Čekají a diskutují. Libanonci je nechtějí a do Izraele se vrátit nemohou. Všichni doufají, že zbývá jen pár let a Libanon opustí. Co s nimi bude pak? Optimismus vzbuzují snad slova, která pronesl hned po našem příchodu Safa: "S Židy se žít dá. Před rokem 1948 to také šlo, tak možná i teď."

Libanonský New York

Naim nás veze z tábora na sever do Bejrútu. O politice se na rozdíl od Palestinců moc bavit nechce. "Hizballáh je strana, která pracuje pro mír, chrání naši zemi před agresivním Izraelem, všechny naše strany chtějí pro Libanon mír, nic jiného," odpoví mi na dotaz, co říká tomu, že má Hizballáh v parlamentu dvanáct poslanců. Obdivuje premiéra Haríriho, který je nejbohatším mužem země, staví domy a paláce ze svých peněz a lidé ho za to prý milují. Právě přijíždíme do výstavního hlavního města, necháme se zavést do centra. Po ničivé občanské válce, zuřící šestnáct let především v jeho ulicích, zbyly jen ruiny. Po dalších třinácti letech je zde téměř všechno "rebuilded", přesto narazíte na stovky zničených domů, jejichž trosky stojí těsně vedle nejmodernějších staveb. Díry po kulkách jsou všude. Centrum je úplně nové - stejný styl, stejný kámen, stejná okrová barva. Hezké, ale sterilní. Jako kulisy v divadle. Procházím se ulicemi a nejednou stojím na okraji pusté planiny. Tudy vedla Zelená linie, dějiště nejurputnějších bojů, oddělující dvě části znesvářeného města. Nezůstal tu kámen na kameni. Vše bylo rozbombardováno.

V Libanonu si nemůžete si nevšimnout, že nejste v typické arabské zemi. Libanonci říkají, ať se v Evropě objeví jakákoliv móda, druhý den ji v Bejrútu budete mít taky. Všude jsou billboardy, z nichž se dívají více či méně spoře oděné krasavice, všude anglické nápisy, v restauracích se podává místní pivo Almaza a na ulicích potkáte vyzývavě oblečené usmívající se Libanonky. Od středověku tu totiž vládnoucí vrstvu tvořili v tomto ohledu svobodomyslnější křesťané a doposud jich v zemi žije třetina. Prezidentem může být jedině křesťan a stejně tak polovina poslanců. Baštou křesťanských maronitů je právě Bejrút, v němž naleznete night cluby i diskotéky. Večer jsme vyrazili jsme na jednu z nich. Stařičký taxikář nás zavezl k vyhlášenému klubu, který zel prázdnotou, a gorily u vchodu si šeptali, že jsme asi nějaká mafie a že jako nearabové stejně nemáme šanci projít. Nevěřili jsme. Další diskotéka byla údajně plně obsazená. Ve třetím klubu nám řekli, že nemáme rezervaci, přitom Araby pouštěli bez problémů. Nevím, zda to byla forma místního rasismu nebo si tak jen hlídají holky před dotěrnými cizinci. Každopádně mi to poněkud pokazilo domněnku o liberálnosti země.

Za humny Bejrútu

Venkov je o poznání chudší a nábožensky mnohem ortodoxnější. Křesťanů je tu málo, zato narazíte na Syřany, kteří jsou pro Libanonce nejbližšími spojenci. Společným poutem je nenávist k Izraeli. Když jsme vyrazili z Bejrútu na východ země do Baalbeku, viděli jsme cestou na několik syrských hlídek. Přátelství je totiž tak blízké, že se na území Libanonu pohybuje dvacet tisíc syrských vojáků. Nenosí uniformy, ale syrská vlajka je na sudech s pytli písku kolem jejich stanovišť vždy zřetelně vymalovaná.

V Baalbeku má radikální hnutí Hizballáh šedesát procent příznivců. Silnice lemují žluté pruhy látky s červenými hesly a stovky portrétů islámských duchovních vůdců, hlavně prezidenta Hizballáhu Hassana Nasrallaha, jak mi vysvětlil u jednoho z nich místní policista. Okolo se shromáždilo několik mužů a začali mě přesvědčovat, že to je a "opravdu velmi dobrý muž". Jeden brýlatý stařík mě slibem plakátu jejich vůdce nalákal do svého obchodu s látkami. Chvíli jsme se bavili o politice, o Syřanech mi tak jako ostatní neřekl nic a překvapil mě snad jen přiznáním, že Palestince moc nemusí. Po marném hledání Nasralláhovy podobizny mi začal alespoň strkat ručník za deset dolarů. Nekupte to. Když jsem prchal, zahlédl jsem prodejnu s originálními obrazy, na nichž byli černě odění muži s granáty a se samopaly. Největším dílem byla dvoumetrová alegorie, znázorňující blesk drtící židovskou hvězdu.

Hizballáh

Následující den zjišťujeme, že jižní část země se nápadně podobá té východní. Šedivé paneláky olepené tapetou imitující kamenné zdi uprostřed sutin a pneumatik. Na každém domě, i tom nejchudším, je vymalován buď nějaký politický představitel nebo bojovník Hizballáhu. Toto hnutí používá nelítostné formy boje jako jsou sebevražedné útoky. Alláhovi válečníci si mohli ponechat zbraně i po skončení občanské války, aby osvobodili jih obsazený Izraelem. Po stažení jeho vojsk chtějí dobýt farmy Shaba, jež jsou součástí Golanských výšin, a jejich dlouhodobým cílem je přeměna Libanonu na islámský stát. Čím více se blížíme k hranicím s Izraelem (na oficiálních libanonských mapách s Palestinou), tím masivnější je agitace. Bělozelené mešity, zahalené ženy, obří billboardy, černé vlajky, bojová hesla a fotografie atentátníků.

Na hranicích panuje momentálně klid, který pomáhá udržovat dva tisíce vojáků OSN. Střetům bojovníků Hizballáhu s Izraelci ale zabránit nemohou. Hlavní tábor obývá čtyři sta mužů, šéfem je Polák Ryszard Morczynski. "Není tu oficiální hranice, na té se obě strany odmítají dohodnout, je to vlastně fronta. Tu a tam podnikne Hizballáh nějaký vzdušný útok, často i na civilní domy, a Izrael ho opětuje pozemní operací podél celých hranic," líčí stávající situaci. Větší boj tu podle něj zuřil naposledy před čtrnácti dny. Když vyjedeme na nedaleký kopec a přiblížíme se až ke stanovištím Hizballáhu, jejich vousatí bojovníci s černými maskami nám postaví do cesty dodávku, a že prý nás dál nepustí. Sdělují nám, že izraelské pozice jsou odsud pár stovek metrů. Vrátíme se dolů, kde jsou chudé domky Libanonců a obchody s cédéčky. Boj neboj.

Nikdo tu neví, kdy skončí nejistá doba, v níž je třeba stále proti někomu válčit. Je těžké žít v zemi poničené a zadlužené a vypořádat se s tím, že už nejste chloubou Blízkého východu. Nikdo neví, jaká je budoucnost státu, který s jedním sousedem stále bojuje a druhým se nechává dobrovolně okupovat. V každém případě už je mír. Skoro.