Když si rudí a hnědí padnou kolem krku. A pak si po něm jdou.

Eurovolby jsou z dlouhodobého hlediska mimořádně důležitým voličským aktem. Je to souboj mezi přináležitostí k západní Evropě, kam patříme nepochybně od 10. století, a mezi zastydlým nacionalismem a panslavismem, jehož nebezpečí nedokázali intelektem a rozhledem nepříliš dotčené části společnosti vysvětlit Havlíček, Masaryk, Kundera, ba ani Havel. A to šlo o ty nejlepší z nás.

Od vzniku více než stoleté republiky tu máme normální více či méně demokratické strany, které vládly prvních dvacet let a posledních třicet. Mezitím zemi plundrovala zločinecká kolaborantská komunistická pobočka Sovětského svazu, která se v mnohém poučila od pronacistických aktivistů.

Sto let tu totiž vedle demokratických uskupení fungují i rudé a hnědé extremistické proudy, které mají potřebu se za vyřvávání vlasteneckých hesel klanět před ruským pansovanským dubiskem, anebo před fašistickýmim, nacistickými a diktátorskými režimy.

Od nepaměti proti sobě komunisté a fašisté bojovali a dávalo jim to skoro stejně práce, jako podkopávání demokracie. Zároveň se extrémní pravice vždycky mlela mezi sebou a jako přes kopírák vypadají půtky prvorepublikových a druhorepublikových příslušníků Národní obce fašistické, Národní ligy, Vlajky a desítek dalších bizarních uskupení a dnešních národovců, které spojuje finanční zájem, fascinace autoritářskými režimy a příchylnost k teroristickému Rusku.

Poprvé za sto let se ale stalo, že rudí i hnědí extremisté vystupovali na jednom pódiu ve snaze ovládnout Václavák. Hesla plná míru a vlastenectví jen chabě zakrývala primitivní nenávist k demokracii, kultuře, vzdělání a evropské civilizaci. Konečně se ukazuje, jak blízko mají lidé s bolševickými mozky blízko k fašismu a naopak. Je to prakticky to samé, dnes dokonce se stejnými hesly.

Před volbami je na čas všechno jinak a milovníci Ruska se tahají o svých dvacet dezolátních procent. Soudružka Konečná spoléhá na sentiment milovníků udávání, indoktrinace, nicnedělání a front na banány. Vrabel na zastánce placeté země. Rajchl na jediný skutečně nebezpečný aktivismus, tedy ten proruský. Okamura s Majerovou na to, že přívrženci neposkvrněného vlastenectví budou nadále přehlížet, že jde o Polojaponce a že se chytnou na nepatřičně kultivované podání jeho fašistických xenofobních výlevů salónním Antievropanem Petrem Machem.

To poslední je voda na mlýn dalších milovníků ruského folkloru a hrdého nositele Putinovy medaile inženýra Klause, které zastupuje kombajnér Šlachta, prostinký milovník výfuků, prodejce šarlatánských přístrojů, léčitel savem, milovník nacistických relikvií a hlasatel přikrčeného mnichovanství Turek a trpaslíci z Kikinova institutu šíření dezinformací. Je to názorná ukázka toho, jak těsně kráčí ruku v ruce ezoblouznění, nenávist k vyspělé kultuře, bezohlednost k ostatním, ignorace vědeckých poznatků a zbabělé hrbení se před kýmkoliv silnějším. 

Pročíst si tuhle kandidátku do konce je vůbec poučné, dojde vám pak plno věcí. Traktoristé, motoristé a kombajnisté tvrdí sice úplně to samé jako Okamura, ale v každé druhé větě ujišťují, že vůbec ale vůbec nejsou prokremelští. Je přece v pohodě odstoupit zločinnému totalitnímu státu kus Ukrajiny stejně jako Sudety jistému Hitlerovi. Copak Putin, ten jen zavraždil statisíce lidí, ale co kdyby nám krvežíznivý Brusel vzal naše třicet let staré fabie? Taková malá rada: do Moskvy zlovolný Západ zatím nedosáhne, co se odstěhovat túrovat své plečky tam?

A protože tenhle nový bizár české politiky se zdá bohužel být čím dál blíž něčemu, co by se dalo nazvat Babišovým béčkem, na rozdíl od ANO, kde je jedinou skutečnou vlastností kandidátů bezvýhradná loajalita, ovšem jasně proruským, zbývá mi jako člověku, který má evropskou civilizaci rád, podpora Ukrajiny je pro něj vzhledem k bezpečnosti Česka klíčová, a nechce dávat hlas malým uskupením (v kalkulačce mi vyšli SEN 21, což je hnutí podobné švédským Liberálům a italské Alternativa Popolare, a uskupení Hlas, které prosazuje v rámci svobodného rozhodování i právo na eutanazii), k volbě pouze Spolu, STAN a Piráti.

Každá má víc pro než proti, nicméně ta proti nejsou zas tak banální.

Spolu má výbornou zahraniční politiku a chvályhodný důraz na svobodu spojenou s odpovědností, mínus je naopak směšně mocichtivá skupinka klausovských pohrobků v ODS a taky lidovci, kteří se rozhodli svá dvě procenta udržet nenávistí k různým skupinám obyvatel.

Stanaři prosazují většinu věcí, které jsou člověku, co tvrdě a poctivě pracuje, rád cestuje, cení si vzdělání, kultury, tolerance a naprosté svobody, blízké, nicméně za lídryni mají nepříliš bystrou a příliš ambiciózní přispěvatelku predátorských časáků, která je autentická asi jako český trdelník, a nejhorší marketing ze všech stran.

Piráti mají vynikajícího ministra zahraničí (dokonale slouží jako indikátor zdejších milovníků ruského impéria, kterým se z něj dělá před očima rudohnědá mlha), přijatelné lídry kandidátky, ale taky nevýrazného předsedu a plno podivných kariéristických a úřednických existencí mezi straníky, a nemyslím tím jen Hřib.

Koho jsem si vybral, je moje věc, jisté nicméně je, že chci volit pročesky a proevropsky, ne prorusky.

Myslete na budoucnost.