Hořký smích Karla Gotta

Mám pocit, že je v poslední době jaksi přegottováno. Tak přiložím. S Karlem Gottem, jehož hlas jsem si spojoval pozitivně hlavně s Limonádovým Joem a negativně s normalizačním vkusem, jsem až do roku 2015 neměl co do činění, ovšem onoho léta se tak stalo hned třikrát. A vždycky to stálo za to, byť mě poprvé důrazně varoval: "Rozhovory se mnou, to si nepřejte zažít, to jsou třikrát vracený texty, autorizace probíhá jako neustálé scházení se, opravování, škrtání. Vždycky něco vyprávím, ale pak to vidím napsaný a úplně se zděsím. A nakonec prostě řeknu: "Tak takhle ne!" ... Měl pravdu.

Poprvé jsme se dlouze telefonicky dohadovali, jak je to s českou povahou a Karel Gott nakonec usoudil, že to zatím - dokud bude aktivní - vyjít nemůže. Prý že by mu to někteří, kteří ho nemají rádi, neodpustili. Podruhé jsme probírali jeho právě vydávanou desku Duety a zabrousili i do jeho počátků jakožto trampa, k tomu, jak rapoval či k ostré kritice Superstar. Rozhovor vyšel s několika škrty. Týkaly se i té Superstar. Škoda. No a třetí, zdaleka nejdelší rozhovor probíhal ten rok na podzim u něj doma po poněkud napjaté autorizaci toho druhého ("Jak jste mohl napsat, že jsem řekl strašně?" - "Vy jste řekl strašně, dokonce asi pětkrát." - "Ale slovo strašně je... strašné!").

Nesmírně zdvořilý Gott mi pak několik hodin nečekaně zapáleně ("Tohle mě tak baví", opakoval pořád nadšeně, vařil kafe a občas poskakoval v zápalu líčení svého pohledu na dějiny po pokoji jak kluk) vyprávěl o svém velice, ale opravdu alternativním pojetí historie a o tom, že revoluce minulého století řídila vždy úzká skupina lidí - ehm - stejného původu. Docela mě zaskočilo, jak moc měl načteno a jak dokonale historická data znal. Jen některé závěry a syntéza byly přinejmenším neortodoxní. Ať se to týkalo VŘSR, Února 1948, vzniku Izraele či Sametové revoluce. 

Karel Gott, který měl doma mimochodem parádní, velkou a vskutku kvalitní kunsthistorickou knihovnu, byl přesvědčený, že historie se neděje náhodou, ale podle plánu mocných zájmových skupin. Spolek skeptiků Sisyfos mu už kdysi jeden Bludný balvan za "velmi vážná varování vyjevená se salonní nonšalancí" udělil a my tento rozhovor publikovat nebudeme, protože v něm by asi škrtal hodně. Na stole měl kupu novin a časopisů a to, co se o něm píše, bedlivě sledoval.

A negativní články si docela bral. Stačí vzpomenout na vyjádření Zdeňka Lukeše před dvaceti lety, že je Gott zombie. To řešil ještě řadu let poté. I první, jarní rozhovor, je ale zajímavým vhledem do duše českého hudebního boha. Nebylo v ní jen veselo, jak by se u na první pohled věčného optimisty mohlo zdát. Karel Gott třeba přiznal, že je v něčem pesimista, že nemá rád Švejka a proč nechce, aby ho někteří lidé označovali za staromilce. Některé věci říkal hodně upřímně a asi by nechtěl, aby se tak objevily v časopise, tak aspoň pár dalších zajímavých postřehů, které zazněly.

Politika? Dneska ne.

Navrhl jsem, abychom se bavili o něčem úplně jiném než o hudbě. Co třeba historie a hlavně politika? "Každé ráno sleduju tisk a dneska bych se nepouštěl do nějakých úvah o politice. To je tak nebezpečný. Dnes se musíte velmi teple obléct. To vám řeknu. V podstatě jsme ve válce. Nedá se nic dělat," odpálkoval mě. Zrovna ostatně probíhala ukrajinská krize. "To bych si dal, kdybych vám řekl, co si myslím. Pojďme to zkusit v klidný době Uvidíme po válce. A komu budeme patřit taky?"

Namítl jsem, že třeba už nebude šance, protože je otázka, jestli nějaká klidná doba ještě bude. "No to už nemůže! Někdy uvažuju, jestli ta doba, jak jsme na ni opravdu nadávali a jak nás všechno trápilo, jestli taky zároveň nebyla obrovským prostorem pro tvorbu," podotkl. Svobody přece ale zrovna moc nebylo? Vysvětloval mi to tak, že tvorba vzniká v klidných dobách. "Když si to vezmete historicky, tak rozkvět kultury následoval vždycky až potom, co začal růst, lidi se uklidnili a začali se mít dobře. A začali na to mít zase náladu. A já se musím navíc taky zamýšlet, jestli mě někdo bude chtít vůbec poslouchat. Na to musí být ve vzduchu nálada."

V čem jsem pesimista

Kovaný pesimista by asi řekl, že už třeba taková nálada nebude, namítám znovu a tehdy mě Karel Gott trochu překvapí. "Já jsem velkej pesimista! To se nemůže vrátit. A přitom se popmusic na všechny valí skrz rádia. Každý, s kým mluvím, říká, že už to neposlouchá, že už to vypíná. Já si pustím rádio Country nebo Classic a jsem v klidu. Protože tohle mě drásá a brnká mě to na nervy - pořád dokola tak zvaný rádiovky. Už i ty firmy jsou tím nakažený a pořád se ptají, jestli to bude, nebo nebude rádiovka. Takže se musíte pořád něčemu přizpůsobovat a už nejste vůbec svobodný. I když si myslíte, že jsme svobodní. Ne, to není pravda!"

Ptám se proč a Karel Gott mi vysvětluje, že chcete-li uspět na trhu, musíte se zaměřit na svoji cílovou skupinu. "Ale aby se dozvěděla, že jste něco nahrál, musíte oběhnout rádia, zjistit situaci, jestli se to hodí. A pak nějaký kluk, co se sotva vylíhnul, řekne: ´Tohle nebude pro naše rádio.´ Celá branže se jim směje, když slyší frázi, že jim to nejde do formátu." A také se prý stále ohánějí průzkumy, v nichž lidé říkají, co chtějí a co všechno nemusí. Ale o jaké průzkumy přesně jde, už zpěvákům podle Gotta neřeknou: "Ale jak můžou posoudit píseň za dvacet vteřin, co jim zahrajou? Píseň měl přece nějaký začátek, pak vrchol a potom doznívá, anebo ten vrchol přijde na konci. Ale co to je třicet vteřin? Jenže šlágr nemůžete udělat bez rádií. Na to zapomeňte. Je mi z toho smutno a jsem rád, že jsem zažil krásnou dobu - i tu, na kterou jsme nadávali a trápili nás různý funkcionáři, ale i tehdy to bylo o lidech."

Pravda trhu

Povídáme si pak dlouho i o počátcích normalizace, které prožíval společně i se svým dvorním fotografem Ottou Dlabolou. S tím jsem dělal před tím velký rozhovor a o úsměvných i dramatičtějších zážitcích se Zlatým slavíkem mi prozradil hodně zajímavého. Karel Gott mi zase vypravuje o svém fotografovi, jemuž paradoxně dělal řidiče, protože z nich dvou měl řidičák jen on. "Nojo, tehdy jsme i dost nadávali, protože začínala normalizace, když jsme se seznámili. Jezdil se mnou a fotil výborně. Trápili nás zvůle funkcionářů, ani ne tak ta doba sama. V podstatě ta česká identita zůstávala. Byli tu dobří herci, takže pokud tam zrovna nebyla ideologie, měli jsme docela dobrou zábavu. Když z písní z té doby udělám na plese svoji galahodinku, tak mají největší úspěch. Tak prosím vás, co teď mám dělat? Nadávat?"

Ale říct to prý teď pořádně nikde nemůže a já se ptám proč by nemohl vyjádřit svůj názor. "Protože bych byl za staromilce." Tohle prý nemůže vyprávět, protože se na něj někteří lidé okamžitě oboří s tím, že se mu stýská po předrevolučních časech. A oni že na rozdíl od něj trpěli. Podotýkám, že někdo trpěl skutečně, ovšem někdo pravda aspoň dodatečně. "Ano. Takoví ti, co najednou hlásali revoluci: ´A teď jim to dáme, teď půjdou od válu!´ Jenže je zaskočila jedna nepříjemná věc - a to je pravda trhu. Protože trh mluví tu nejpřímější a bohužel tvrdou pravdu: ´Neumístil ses kamaráde na trhu? Nenašel jsi tam místo, kde by byl zájem o tvůj produkt? Tak máš smůlu.´ A to je zaskočilo. Hochy, kteří po revoluci neměli úspěch, bylo slyšet nejvíc. Navrhovali parlament kultury. Jen si to představte. Radši ta jména ani nebudu říkat. Byli takoví rozjetí a pořád diskutovali. Takže si dovedu představit, kdo by byl první na odstřel. To by byl jejich byznys, oni by určovali, co je dobrý a co ne. Ti neúspěšní. V parlamentu kultury, jen si to představte!"

Parlament kultury

Tahle orwellovská instituce ležela Karlovi Gottovi v žaludku asi hodně. Popouzelo ho, z čeho by se financoval a kdo by tam byl. Ale nechtěl se víc rozčilovat. Neměl to jinak v povaze. Lepší je prý mlčet a poděkovat za ceny. Nakonec ale přece jen dodal. "A víte, jaká je moje odpověď? Slavíci a vyprodané turné hokejových hal. Žádný házenkářský! Hokejový haly k prasknutí plný. To je moje odpověď. Protože tam je pravda trhu. Musí vás dobrovolně chtít. Žádné ROH, které by organizovalo osvětové autobusové zájezdy. Ne, dobrovolně musí jít shánět vstupenky, dopravit se tam sám a chtít to poslouchat a vidět. To je ta pravda."

Ptal jsem se pak už raději, jestli nemá aspoň náladu malovat. Malování bylo ostatně jeho největší hobby. A v obýváku měl obrovskou knihovnu plnou českých a hlavně zahraničních knih o výtvarném umění. Prý ale vůbec neměl chuť něco vytvářet. "I když se najde hodně lidí, kteří řeknou, že by rádi koupili obraz. Ten ale musíte malovat s pocitem, že teď na to máte v duši klid. Musím se soustředit a vytvořit něco, aby až to někdo bude v budoucnu ukazovat a říkat: ´Tenhle zpěvák měl talent ještě i k malování.´ Musíte o tom taky v klidu přemýšlet, co to dá.

Chlubíme se cizím peřím

Karel Gott sice svůj mediální obraz budoval tak, aby nikoho nepopudil, ale určitě to nebyl člověk bez názorů. Byť by se s velkou řadou z nich dalo polemizovat, pozoruhodné přinejmenším bylo, že nešlo o žádný mainstream. Své obavy z vývoje společnosti ostatně naznačil v v několika málo rozhovorech z přelomu milénia. Takřka legendární bylo interview v páteční příloze Lidových novin s titulkem Vím, kdo vás ovládá. Od té doby se vyjadřoval spíš už jen k hudbě. Navrhl jsem tedy, abychom se bavili spíš o nadčasových věcech. "Nadčasový je třeba Kafka. Najednou se chlubíme Kafkou. Židovská rodina, která se hlásila k německému původu. Jako většina pražských Židů. A nejednou se chlubíme skoro cizím peřím. Mozart řekl: ´Mí Pražané mi rozumějí.´ Ale to přece byli Němci, kteří žili v Praze. S nimi se bavil německy a tady se mluvilo německy zcela běžně. První libreto Prodané nevěsty - nejčeštější opery, bylo německy. Smetana psal dopisy v němčině, když prosil o zálohu."

Ptám se, jestli si nemyslí, že tu protiněmecké nálady dodnes přetrvaly. "Ano. A i to je řízený. Abychom se moc nespojovali. Přitom to je a i za socialismu byl největší obchodní partner. Západní Německo, ne východní. To dokonce řekl někdo v televizi ještě za Husáka. Že si musíme připomínat, že Bundesrepublik Deutschland je náš největší obchodní partner. A taky to museli uznat. Řekl to nějaký kovaný soudruh s tržním myšlením. Soudruzi, to je hezký, že jste splnili na 150 procent, ale někdo to od vás musí taky koupit."

Švejka nemám rád

A Karel Gott se zase vrací k tomu, že nemůžete říct nic, protože oni (tedy ti, co ho nemají rádi) čekají, až řekne jakýkoliv kontroverznější názor. "Aby z toho rozvinuli nějakou kauzu, na které vydělají. A hned se ti chytrolíni ozvou: ´Tobě se to řekne, tys měl privilegia.´ Ne! Neměl! Musel jsem si je vydobýt. Protože jsem přinesl státu tolik deviz, že proč by mě nepustili ven? Pusťte ho. Do toho nemusíme investovat korunu! Má dvě hlasivky a ty přivezou tolik deviz! Ale museli mě tam chtít. Ať to bylo v Berlíně, v Hamburku, v Mnichově - všude si ti lidé dobrovolně kupovali desky a chodili na koncerty. Sám uznáte, že se tohle teď nedá říkat," vysvětluje mi a řeč se stáčí k národní povaze. "Hodně se chlubíme cizím peřím. Jdete po Starém městě a to je samej Kafka! Kavárna Kafka, restaurant Kafka, knihkupectví Kafka..." Ale aspoň Kafkovi prý nikdo nezávidí, protože z toho už nic nemá.

A ještě k té národní povaze: "Strašně nemám rád Švejka. To je figura úplně přesně proti mému přesvědčení, proti mé srsti. Mám zkušenost z venku. V Americe o nás nic nevědí, ale v Německu a Rakousku, když na ně někdo z Čechů udělá nějakej vypočítavej trik, takové to ´chacha chacha´, tak řeknou: ´Das ist eine Schweikiade´. A to mě strašně vadilo. Jo tak za tohle nás mají? Aha! Tak na tohle moc hrdej nejsem. Chlap, co z toho vždycky nějak vybruslí nějakým vtípkem. Když už jsem jednou voják, tak se přece nedá nic dělat. Abych se nestyděl, že jsem se z toho dostal nějakou fiškulínskou cestou. To není pro náš národ nějak chválihodný. ´Naja, das ist tschechischer Schweik,´ se vždycky říkalo v pejorativním smyslu."

Švéd Smetana

Kafka a Švejk. To přece ale nejsou nebezpečná témata, ne? "To se musí všeho nechat a opravdu to vypilovat. Hlídat si autocenzuru a dávat si pozor na to, co nemůžu říkat. Tady jim úplně naběhneš na mušku. Nechtěl bych se třeba soudit s Klubem Bedřicha Smetany. Kdysi jsem nazpíval u Polydoru Vltavu s textem Jirky Šteidla. No ti mně dali! "Jak můžete sahat na svátost národní!?" Prosím vás, nechte si vysvětlit, že to je švédská lidová píseň, tak co blbnete? Víte co? Já vám ji zazpívám: ´Ack, Värmland, du sköna, du härliga land, du krona bland Svea rikes länder!´ A Karel Gott zpívá dlouho švédsky něco jako Vltavu.

"Já jim to takhle vysvětlím a oni čumí. Smetana dva roky působil v Göteborgu. A máte po češství! A každý Švéd vám řekne: ´My jsme hrdí, že má u nás Heinrich Smetana desku a žil tu a dirigoval a učil, ale hodně poslouchal naše lidové písně.´ A hned je máte na krku i s právníky a bude tady demonstrace, co si to dovoluje ten Gott. Tak se hádejte s demagogama! To si pamatujte: Ack, Värmland - taková teplá země. Proto se tak jmenuje úrodný jih Švédska. Přes tyhle podle mého přece jen trochu přehnané obavy se dostaneme ke Gottovým oblíbeným cizím jazykům - měl jich ostatně na repertoáru asi tucet. Švédština je totiž příbuzná s němčinou. No a jsme zase u Smetany. "Tenkrát se přece nešlo do Haagu před soud, že někdo ukradl písničku. A hlavně - proč by Smetana nepoužil lidovou píseň? Janáček také jezdil mezi vinaře a poslouchal jejich lidové písně a vůbec se za to nestyděl. Prostě se inspiroval."

Ruské kořeny

Inspirace je Gottovým dalším oblíbeným tématem. Dlouho mluví o té své i o tom, jak se evropští skladatelé jezdili inspirovat do Ruska (německá a ruská kultura jsou vůbec jeho oblíbené). Jezdili za Musorgským, Čajkovským a dalšími. "Ty dnes nemáme rádi, protože jsme Američani. A koho jsme obdivovali, když ne Rusy? ´Ten Gershwin, ty vole, to je Amerika.´ Ne, z Ruska přišel. Vždyť to jsou všechno východoevropští Židé. Všechny americký fláky napsal Irving Berlin, jak se později jmenoval Israel Isidora Baline. Byl z Ruska. No ano! A George Gershwin se jmenoval Gerschowitz a byl z Ruska. Rodina Stevena Spielberga je z Ruska... Anebo Michael Douglas! Nedávno jsem s ním mluvil, jmenoval se Danielovič. "Nebo ty vole Bob Dylan, ty vole, to je Amerika." Ne, Zimmerman s předky z Oděsy."

Ani to, že staroamerické rodiny byly dobyvatelé - Britové, Francouzi, Španělé, se podle Karla Gotta dnes moc nemůže říkat. "Kulturu tam přinesli Bernsteinové. Bernstein o tom uměl krásně mluvit. Měl televizní přenosy z Carnegie Hall a poutavě vyprávěl, jak ty klasické věci vznikaly: "Víte, naše rodina přišla z Rumunska." Znáte slavný muzikál West Side Story? On melodie z toho typického amerického muzikálu začal hrát na piáno jako na cimbál a mně šel úplně mráz po zádech. No to je Rumunsko a žádná Amerika!"

Proč zatím mlčím

Karel Gott mi několikrát zopakoval, že řadu věcí si nechává, až mu bude úplně jedno, jestli ještě půjde na jeviště, nebo ne. "A pak řeknu všechno i o parlamentu kultury. A viděno dnešní dobou - co by chtěli jako řešit? A přesně to jsou lidi, kteří právě neměli úspěch. Já je radši nebudu jmenovat, třeba ještě budou mít úspěch, co já vím? To se musíte jen smát." A směje se. A zase zopakuje, že teď je nejlepší mlčet. A nechat to na novinářích. "Proto odebírám noviny, protože čekám, že nám řeknou, jak to skutečně vypadá. To je jejich práce, ne zpěvákova. I když vím, že názor zpěváka lidi zajímá, ale ten zpěvák si pak nabíhá, že si nabije nos. Protože to je přesně to, na co čekají."

Ptám se znovu kdo a Karel Gott mluví obecně o tom, že mezi těmi, kdo závidí, a těmi úspěšnými probíhá jakýsi třídní boj. "Třídní boj znamenal, že vám třeba jen vaše minulost zamezila dělat kariéru v oboru, který jste chtěl dělat. A teď jsem měl úspěch v době za Husáka, což je špatný. A to jsem měl za Husáka zpívat schválně špatně z protestu? Že bych pak říkat: ´Ne, to já normálně zpívám dobře a čistě, ale já jsem protestoval proti vládě Husáka.´ Myslíte, že by to ocenili? Hlavně tihle lidé? Kdybych řekl, že jsem to schválně kazil?" A směje se. Trochu hořce. Takhle nějak to viděl. Aspoň ten rok. 

Vlastně moc nevím, co si o té záplavě zdánlivě chytrých, ale spíš bizarních názorů se záchvěvy nostalgie myslet, každopádně škoda, že hodně věcí, které jen nakousl, už mi naplno neřekne.