Burn The Witch!
Vždycky zapomenu, protože to roští na chalupě spálíme o něco dřív. Na nebesky vysoké plameny se totiž těšíme celou zimu a ohně nikdy neplanou tak jasně. O filipojakubské noci se ale děly prapodivnější věci. Sabaty s mnohdy děsivými následky. Co k upalování nebohých žen a mužů vedlo? Hledání viníků za katastrofy a vlastní neúspěchy? Strach z magie? Nenávist k jinakosti? Davová psychóza? Radost z pádu těch, kteří vládnou nevšední mocí či vědomostmi? Hony na čarodějnice nejsou jen záležitostí raného novověku, ale děsivou metaforou mstivosti, která v různých podobách přetrvala dodnes.
Přidat!" Davem se ozve šumění. Směs údivu a zděšení. Muž leží na zádech již druhý den. Na prsou má několik obrovských kvádrů. Jeho dech se dávno změnil v děsuplné sípání. Na spáncích mu naběhly modré žíly, z tváře se ale dávno vytratila jakákoliv barva a jeho oči hledí skelně k nebi. Jak dlouho to ještě potrvá? A kdo přijde na řadu pak? Lidé sledují úkosem jeden druhého. Podezřívavě, vystrašeně, nenápadně. Ještě jedno závaží! A další. Než starci konečně praskne hrudník, zašeptá kletbu. Proklíná všechny, kdo zasedají v soudu, udávají a hledají v každém druhém čaroděje.
Jednaosmdesátiletý farmář Giles Corey byl už třetí obětí. Jedna žena již zemřela ve vězení, další za prostořekost a opovrhování puritánskou morálkou oběsili. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Vězení bylo plné těch, na něž dopadlo obvinění soudců či jen podezření nebo udání sousedů. Nikdo si nemohl být jistý. Od chvíle, kdy po tuhé zimě a epidemii neštovic propukla zjara roku 1692 panika: město bombardují kletbami čarodějnice! Když začaly dvě dívky trpět záchvaty a tvrdily, že mají pocit, jako by je propichovaly jehly, obvinili salemští obyvatelé tři ženy, které byly prostě něčím divné - žebračku, svéráznou podivínku a indiánskou služku. Ženy byly nařknuty z čarodějnictví a cely se plnily dalšími udanými...
Nakonec se ve vězení tísnily tři desítky lidí včetně místního pastora. Než řádění soudu podléhajícímu davovému šílenství učinil guvernér přítrž, vyžádal si salemský čarodějnický proces pětadvacet nevinných životů. O čtyři roky později soudci přiznali, že chybovali. Že to všechno byl obrovský omyl a nechali se strhnout lavinou udání. Ale nebylo to z jejich hlavy! Tohle všechno jim našeptal ďábel! Tak to prostě bývá.
Cejchování nevinných
Hony na čarodějnicese pořádaly od nepaměti a zdaleka nešlo jen o stíhání, mučení a upalování lidí údajně vládnoucích nadpřirozenou mocí. Někdy stačilo být nehodným synem církve, jindy netypické chování či politické názory, značné bohatství či vědomosti, pohrdání autoritami nebo závist méně schopných. Často jedna drobnost spustila lavinu, pod níž skončily stovky či tisíce nevinných. Následovaly divadelní procesy, veřejné hanobení a krvavé rozsudky. Ať už šlo o masakrování heretiků, či naopak upalování kněží ve středověku, důkladnou práci inkvizice v raném novověku, děsivé monstrprocesy ve stalinistickém Sovětském svazu, fanatické obviňování z protiamerické činnosti v USA padesátých let či současné hony na kdekoho.
Jakmile na někoho něco praskne, vyrojí se zástup udavačů, kteří se chtějí svézt na vlně nenávisti a práskají všechny, které z nejrůznějších pohnutek nenávidí či jim závidí. Co na tom, že zrovna třeba čarodějniceuměly léčit všeliké neduhy, dávaly rozumné rady, dokázaly porodit dítě, uzdravit kozu, pomoci s nechtěným otěhotněním či namíchat údajný nápoj lásky. Tohle všechno se lidem hodilo, ale běda, když přišly zlé časy. Čarodějnicepak mohly za požár vašeho domu, protože vás určitě uřkly, za morovou nákazu, protože prý proklely vaši ves, za hlad, protože měly moc zničit úrodu. A bojovat proti osamělému a z davu trčícímu člověku je vždycky jednodušší než se složitě dopátrávat objektivních příčin nebo si přiznat vlastní neschopnost. Často stačí pomluva a závist či fanatismus vás dovedou až na hranici. Protože oheň je očistný!
Když potřeboval středověký panovník peníze, začal pronásledovat templáře, kteří byli skvělými bankéři (a které francouzský král Filip IV. Sličný na počátku 14. století zcela zlikvidoval), či Židy, jimž nezakazovalo náboženství půjčovat s úrokem a které stíhal pogrom za pogromem. Morové rány 14. století, kdy umírali lidé i dobytek, znamenaly pro hledání viníků nový impulz. A málokdo se hodil víc než vědmy, kořenářky a čarodějky. S příchodem novověku a vypuknutím náboženských válek se fanatická snaha odhalovat nepřátele pravé víry, bez ohledu na to, zda šlo o katolictví či protestantství, zmnohonásobila a hranice vzplály po celém světě.
Když ohně zaplanou
A něco se dochovalo dodnes. "V Čechách v předvečer prvního máje zapalují mladí lidé ohně na kopcích a na vršcích, na rozcestích a na pastvinách a tančí kolem nich. Přeskakují žhnoucí oharky, nebo dokonce skáčou přes plameny. Obřad se nazývá pálení čarodějnic. Na některých místech bývá zvykem na hranici upalovat loutku představující čarodějnici. Musíme si připomenout, že první máj je proslulá Valpuržina noc a všude v povětří je plno neviditelných čarodějnic na pekelných pochůzkách," psal před sto lety skotský antropolog James Frazer v geniální knize Zlatá ratolest.
Tyhle oslavy plné zapálených košťat, zpěvu a alkoholu navazují na dávný pohanský magický svátek, ale právě i na tragickou etapu křesťanství. Zvyk původně neměl nic společného s potíráním temných čar. Keltský svátek Beltine byl svátek zrození, rašení, pučení, plození, a tedy i lásky a sexu. Pálení ohňů sice patřilo mezi keltské slavnosti, ale pálení čarodějnicvůbec nepatřilo mezi staré české zvyky. Přišlo z německého prostředí, kde měly ohně chránit před zlou mocí čarodějnic, které se tehdy, o Valpuržině noci, měly slétat na sabaty, kde obcovaly s ďáblem a chystaly nejrůznější úklady. Název noci mezi dubnem a květnem je totiž odvozen od svátku Svaté Valpurgy, což byla nikoliv čarodějnice, ale paradoxně anglosaská princezna v 8. století, která se stala díky své misionářské činnosti světicí.
Obcování s ďáblem
Čarodějnicena sabatu omámené kouzelnými bylinami požíraly hady, štíry a pavouky a smilnily s ďáblem. Aspoň tak si je společnost představovala. "Skrze ženu přišel na svět hřích. Žena je hřích. Lůno ženy je brána do pekla... Žena provozuje své kejkle s ďáblem, protože ďábel se zjevuje v mužské podobě," zazní v úvodu vynikajícího filmu Otakara Vávry (ano, i tenhle člověk točil mimořádné filmy) Kladivo na čarodějnice, pojednávajícího o procesech s čarodějnicemina Jesenicku v 17. století. Tady se na Petrových kamenech měly odehrávat čarodějnické sabaty, což vedlo k děsivým procesům s desítkami nevinných žen.
Dnes stovky protřelých čarodějnicvěští klidně i po telefonu za nehorázné peníze, kdysi stačilo přinést pár bylin nemocné krávě a skončili jste na hranici. V českých zemích bylo tehdy upáleno asi dvě stě padesát obětí včetně šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který se za děsivě mučené ženy postavil. Všechno začalo právě tím, že jedné nebožačce přestala dojit kráva, což byla pohroma. Kořenářka jí nakonec poradila, ať ukradne při mši hostii a krávě podá. Jenže v kostele si všimli, že žena hostii nespolkla, ale vyplivla ji a schovala. Že šlo jen o naivní pověru, nikoho nezajímalo.
Na panství dorazil inkvizitor Jindřich Boblig, který nikdy nebyl hospodským z vykřičeného domu U divokého muže, jak se všude traduje, a postupně obvinil tři chudé ženy z čarodějnictví. Zabavil jejich skromné pozemky a začaly hořet první hranice. Bobligovi se moc zalíbila a začal fanaticky stíhat čím dál majetnější a výše postavené, až nakonec došlo i na zmíněného kněze, který vydržel vyhánění duchů a neskutečné tři dny mučení (palečnicí mu rozdrtili prsty, španělskou botou nárty a holeně, a natáhli ho na skřipec) a měl být tedy propuštěn. Jenže Boblig si vymyslel, že na Petrových kamenech prý korunoval čarodějnickou královnu. Celé to na losinském panství a zámku, kde zasedal zprvu tribunál, a později na Šumpersku, trvalo osmnáct let a skončilo až roku 1696. Že bylo všechno možná všechno o dost jinak, si můžete v pátek přečíst v Téma, kde jsme o tom hovořili s fenomenálním znalcem 17. století profesorem Jaroslavem Čechurou. Tady se budeme věnovat knize, která měla na svědomí pohoromy po celém světě.
Kladivo na čarodějnice
Zásadní příručka Kladivo na čarodějnicevyšla roku 1486 ve Štrasburku, který patřil ke Svaté říši římské, a už roku 1349 tu došlo k jednomu z nejděsivějších pogromů středověku, kdy byla vina za morovou nákazu svalena na Židy. Autory Kladiva byli dva dominikánští mniši a inkvizitoři, kteří barvitě popisují nejen schopnosti, zvyky i vzhled čarodějnic, ale i návody, jak proti nim postupovat. Přestože ho katolická církev nikdy neuznala za oficiální návod, zájem o něj byl obrovský a v následujících dvou stoletích vyšlo třicetkrát. V první části se autoři zamýšlejí, co všechno čarodějnicedíky spojení s ďáblem dovedou, a tvrdí, že pokud jen pochybujete o jejich existenci, zavání to kacířstvím.
Ve druhé části se řeší konkrétní způsoby, jakým čarodějniceproměňují lidi ve zvířata, způsobují jim nemoci, utrácejí plod v děloze, používají ke kouzlům církevní svátosti, odnímají mužské údy, přemísťují se z místa na místo, jak dokážou přivolat blesky nebo krupobití nebo posedávat lidi láskou či nenávistí. Dominikáni popisují pozoruhodné případy, kdy zhrzená dívka, jejíž láska nebyla opětována, zaplatí čarodějnicia ta kouzly způsobí dříve milovanému a nyní nenáviděnému muži impotenci nebo jiné neštěstí. A podrobně se dozvíme, jak se lze čarodějníkem stát. Odmítnete v kostele Krista, zaslíbíte se ďáblovi a napijete se z kouzelného měchu, díky čemuž se okamžitě naučíte znalosti okultních umění a čarodějných rituálů. Varují také faráře, kteří v čarodějnice nevěří, že by mohli dopadnout jako jejich kolega z basilejské diecéze, který vrazil na mostě do stařeny, ta ho za to proklela a on v noci od pasu dolů ochrnul.
Závěrečná část pak řeší průběh soudu s čarodějnicemia čaroději. Nutno dodat, že se v mnohasetstránkovém svazku autoři věnují spíš konkrétním případům a dokazování u soudu, než aby se vyžívali v barvitých popisech mučení, které tehdy k inkvizičnímu procesu prostě patřilo. Inkvizitoři tehdy čarodějnicea čarodějníky sami na základě udání vyhledávali, vyšetřovali, nechávali mučit, a sami je i odsuzovali a nechávali popravovat. Jejich pravomoc v oblasti kacířství byla obrovská a těžko kontrolovatelná. Tihle vyšetřovatelé správnosti počínání, myšlení a morálky se ostatně ze řetězu utrhnou občas i dnes, a nemusí jít jen o totalitní režimy. Za zmínku stojí, že hlavní autor Heinrich Kramer vzbuzoval svým zájmem o domnělé sexuální praktiky čarodějnicodpor i u některých církevních hodnostářů a v závěru života se usadil v Olomouci, kde se snažil potírat Jednotu bratrskou.
Byly čarodějnicevšemocné?
Autor řady parodických knih o čarodějkách Terry Pratchett tvrdil, že magie má zvyk ukrývat se nízko při zemi a udeřit v nejneočekávanějším okamžiku - jako hrábě ležící v trávě. "Čarodějky jsou všeobecně velmi opatrné na to, co říkají. Nikdy si nemůžete být dost jistí, co slova udělají, když se vám dostanou z doslechu," píše o nebezpečné moci zaklínadel. Na věštění, uřknutí či zaklínání věřil v dějinách kdekdo, včetně těch nejmocnějších. Stejně jako na to, že čarodějnicemají skutečně nadpřirozenou moc. Stačí si vzít jejich schopnost přemísťovat se, kam zrovna potřebují.
V Kladivu na čarodějniceje popsáno, kterak čarodějnicea čarodějníci cestují a jak dovedou přenášet a unášet i své oběti: "Vezmou si mast, kterou vyrobili podle ďáblova návodu z údu dětí, zvláště těch, které byly zabity před pokřtěním, pomažou s ní židli nebo násadu od koštěte, a ihned poté se zvednou do vzduchu, buď ve dne, nebo v noci, a buď viditelně, anebo neviditelně, neboť ďábel může skrýt tělo tak, že před něj vloží nějakou jinou látku." Někdy se ta neviditelnost docela hodila - v porýnském městě Waldshut žila čarodějnice, kterou lidé tak opovrhovali, že ji nepozvali na svatbu. Poprosila tedy ďábla, aby jí pomohl spustit krupobití. Ten ji odnesl na kopec nad městem a ona zjistila, že nemá vodu, jejímž nalitím do jamky se měla rozpoutat bouře. Tak vyhloubila dolík a naplnila ho vlastní močí, kterou pak zamíchala prstem. Ten potom najednou tu tekutinu vyzdvihl a poslal krutou bouři s kroupami, které padaly jenom na tanečníky a měšťany," píše se v Kladivu s tím, že čarodějnici ovšem zahlédli letět na kopec pastýři, takže si pro ni svatebčané došli a šoupli ji na hranici.
Podle autorů Kladiva cestují čarodějnicei na zvířatech anebo se mohou někde zjevit pouze svou iluzi. Klidně navštíví sabat, pobaví se tam a přitom zůstanou doma. "Ve jménu všech ďáblů ulehnou ke spánku na levou stranu a potom z jejich úst vyjde jakási namodralá pára, přes kterou mohou jasně vidět, co se děje." Nekromanti pak jezdí na ďábelských koních vzduchem a slovanská Baba Jaga samozřejmě řádí v hmoždíři, jak známe zase z Mrazíka.
Legendy a skutečnost
Jedním z nejmocnějších čarodějnických zaklínadel byla schopnost proměny, před kterou autoři Kladiva důrazně varují. Už v antické mytologii proslula jako čarodějka schopná měnit lidi na obludy či zvířata Kirké, která udělala z Odysseových námořníků prasata a z jednoho vyhlášeného krasavce datla. Médeia zase dokázala vyrábět kouzelné nápoje, včetně lektvaru nesmrtelnosti. Všechny antické kouzelnice uctívaly Hekaté, bohyni čarodějnictví a vůbec nejmocnější kouzelnici.
V Thesálii existovala dokonce astronomická škola, kde studovaly dívky, zvané Čarodějnicez Thesálie. A protože byly schopné předpovědět díky výpočtům i zatmění Měsíce, začalo se tvrdit, že dokážou nechat zmizet Měsíc z oblohy. Od té doby se schopnost spolknout Měsíc připisovala mnoha čarodějkám a čarodějům. V Římě došlo k prvnímu známému čarodějnickému procesu ve 2. století po Kristu, kdy Apuleia obvinil z čar a kouzel nevlastní syn. Čarodějnictví se trestalo smrtí, ale plamenná řeč před soudci zachránila slavnému vědci a spisovateli život. Jeho projev se zachoval, a tak víme, že jako důkaz viny mu bylo předhazováno i to, že si moc často čistí zuby. Už ve 4. století ale za čarodějnictví skutečně k smrti odsoudil církevní tribunál ávilského biskupa.
Slavné čarodějnice měl i středověk. V Anglii to byla hlavně Černá Annis, pocházející už z keltských legend. Tohle odporné lidožravé stvoření s modrou tváří a špičatými zuby mělo číhat ve větvích starého dubu na zbloudilé děti a živit se jejich masem. Někdy je ztotožňována se skutečnou středověkou poustevnicí Agnes Scottovou, která žila v jeskyni v kopcích Dane Hills.
Podle legendy ji ovšem vydrápala do skály vlastními pařáty a nahromadila v ní kupu kostí nebožáků, které zkonzumovala. V nedalekém Skotsku zase mají bělovlasou stařenu Cailleach neboli Královnu zimy, která dokázala vytvarovat pohoří tím, že shazovala za letu kameny ze své nůše. Když si začne prát šaty v Corryvreckanu, což je nebezpečný vír u západního pobřeží Skotska, hlásí tím příchod zimy a svou holí pak všechno postříbří jinovatkou. Na jaře se až do podzimu naštěstí mění v kámen. Připomíná trochu slovanskou Moranu.
Nejznámější slovanská čarodějniceje zmíněná Baba Jaga, která v hmoždíři pádluje koštětem a bydlí v chaloupce na kuří nožce. V Polsku je známá jako Jedza, v Chorvatsku jako Baba Roga a u nás jako Ježibaba.
Na dvorech císařů
Nemusíme zůstat jen u legend. Zvlášť v renesanci se to mágy, čaroději a alchymisty v Evropě jen hemžilo. Ať už to byl nejznámější alchymista pozdního středověku Nicolas Flamel, nebo v 16. století astronom a okultista John Dee, který radil anglickému králi Eduardu VI. či královně Alžbětě, a Edward Kelley, působící na pražském dvoře Rudolfa II., kde ho ovšem obvinili z čarodějnictví a musel prchnout na čas ze země.
Už v předešlém 15. století se o čarodějnictví mluvilo i v úplně nejvyšších patrech politiky. Druhou manželkou krále Zikmunda byla totiž Barbora Celjská, o níž se říkalo, že je čarodějnice, praktikuje černou magii a že krále nakonec otrávila. Ten si vzal v osmatřiceti tuhle sotva patnáctiletou vášnivou intrikánku s nevázaným životem a zálibou v alchymii, a brzy se hádali do krve. Je pravda, že císař nedlouho před smrtí odhalil její spiknutí, kdy se plánovala po jeho smrti provdat za mladičkého polského krále, a poslal ji do internace na bratislavský hrad. Že by použila jed, je ale nepravděpodobné, neboť téměř sedmdesátiletý Zikmund skonal v mrazivé zimě roku 1437 ve Znojmě nejspíš na následky dny.
Procesy kolem světa
Čarodějové se pronásledovali už v Babylonské říši, ale od 15. století, kdy bylo vydáno Kladivo na čarodějnicea bylo jasné, že jejich moc pramení ze soulože s démonem, se až do 18. století pořádaly skutečné hony na čarodějnice, jimž padlo za oběť snad sto tisíc, ale možná dokonce tři sta tisíc lidí. Není divu. Moc čarodějnicpatřila vedle vymyšlených magických praktik templářů k prvním konspiračním teoriím vůbec. Lidé se učili, jak se uřknutí čarodějniceubránit. V Kladivu se dočtete o "medicínách určených pro ty, kteří v důsledku čarování ztratili svůj mužský orgán, nebo byli přeměněni do podoby zvířete". Ovšem na jiném místě se praví, že čarodějnice zvládají iluze tak dokonale, že vám pouze připadá, že jste o svou chloubu přišli. A teď, babo raď!
Používala se svěcená voda, různá gesta od tradičního křižování k prostrkování palce mezi ukazováček a prostředníček, fígle jako zamotání se dokola či moc amuletů, škapulířů a různých symbolů. Nejen v Čechách se sypaly byliny jako lopuch a šalvěj či sůl okolo domu a nad vchod se věšel věnec. Skutečnou zbraní na čarodějnice ale měla být inkvizice, potírající kacířství zprvu především ve Španělsku, hlavně v Kastilském a Aragonském království.
Velký inkvizitor Tomás de Torquemada byl dokonce v 15. století považován za spasitele země. Pronásledoval kacíře, židy, muslimy i domnělé kouzelníky. Došlápl si na více než dva tisíce lidí, z nichž mnoho bez mrknutí oka poslal na smrt, a povedlo se mu rozšířit chapadla inkvizice na celou zemi, kterou křižoval s třemi stovkami ozbrojenců a sadou mučicích nástrojů. Biskupská a papežská inkvizice sice fungovala již dříve, ale teprve ta španělská se ukázala být díky svému fanatismu skutečně děsuplným nástrojem.
Ještě v 11. století výslovně zapověděl papež Řehoř VII. dánskému králi Haraldovi stíhat ženy, které byly jakožto čarodějniceviněny z dlouhotrvajícího sucha. Ve 13. století sice neblaze proslul německý inkvizitor Konrád z Marburku, ale papež Alexandr IV. tehdy opakovaně zakazoval inkvizitorům procesy s lidmi, kteří byli podezřelí toliko z čarodějnictví. Museli to být vedle toho jednoznačně kacíři. Teprve koncem 15. století papež Inocenc VIII. vysloveně svou bulou přikázal inkvizitorům jakýmikoliv prostředky potírat všechny uctívače ďábla, čímž dal zelenou hromadnému fanatickému stíhání čarodějnictví.
Začalo šílenství, které se ve vlnách přelévalo nejen přes Evropu, ale s každou takovou vlnou pronásledování a fanatismu se vydal nový náklad Kladiva na čarodějnice. Anglický a skotský král Jakub I. si v něm s oblibou četl za svitu hranic, na nichž hořela těla nebožáků, a výslechy ho prý vyloženě bavily. Nejdrsnější byly vedle Skotska ve Švýcarsku, Savojsku a Lotrinsku. Proces stíhal proces nejen v Evropě, ale i v zámoří.
Čarodějnictví velice často trestala světská moc. Hessenský lovec čarodějnicBalthasar Nuss zdatně konkuroval Bobligovi, neboť měl na svědomí více než 250 životů a jeho řádění bylo natolik bezmezné, že ho nakonec na třináct let zavřeli. Anglický inkvizitor Matthew Hopkins k smrti odsoudil 260 lidí, které k přiznání nutil tím, že jim znemožňoval spát. Účinek byl dokonalý. Lotrinský inkvizitor Nicolas Rémy jej ovšem hravě překonal a koncem 16. století si na vrub připsal devět stovek obětí.
Víra v čarodějnicebyla tehdy tak pevná, že jí podlehl i jeden z nejslavnějších právníků všech dob a slavný humanista Jean Bodin, který jinak prosazoval náboženskou toleranci. Sám jako soudce přesvědčený o zamoření Francie čarodějnicemiodsoudil k smrti množství žen podezřelých z čarodějné moci a propagoval co nejširší udavačství. Soudci měli podle něj sami stíhat kohokoliv podezřelého a každý kostel měl mít udavačskou schránku, kam se měly házet lístečky s tipy na čarodějniceve vašem sousedství. A šlo hlavně o zvědavé, citlivé, mstivé a upovídané ženy. Je otázkou, jestli Bodin nepodporoval právě tu mstivost. Ta ostatně měla za následek i děsivou popravu tří set žen, mužů a dětí v německém Bambergu v 17. století.
Bezuzdné běsnění naštěstí nenechalo chladnými některé vzdělance. Anton Praetorius jako člen tribunálu, který měl odsoudit jednučarodějnici, zjistil, že to je celé jen divadlo a vše je vynucováno děsivým mučením, proto vymohl roku 1597 její propuštění. Jako farář pak napsal knihu, v níž odmítal torturu čarodějnic. Jezuita Friedrich Spee byl zpovědníkem řady odsouzených čarodějek, takže se dozvěděl, jak jsou procesy zmanipulované, a ve své knize pak popsal případy, kdy se vlivem nelidského mučení přiznaly domnělé čarodějnice k jakýmkoliv zločinům.
Konec honů na čarodějnice?
V době osvícenství tohle šílenství ustávalo a Marie Terezie hony na čarodějniceukončila, byť její rádce Gerard van Swieten mluvil hlavně o nesmyslném pronásledování upírů. Uvádí se sice, že poslední čarodějnické procesy se konaly koncem 18. století, ale ještě v roce 1950 řešila čarodějnictví justice v Belgii. Sousedé jisté ženy tvrdili, že se po nocích prohání po střechách v podobě černé kočky. A ona je zažalovala za pomluvu.
Čarodějnické procesy navíc inspirovaly totalitní režimy 20. století. Vzaly si z nich jejich divadelní podobu a manipulativní techniky. Co jiného než hon na čarodějnice byly stalinistické procesy nebo štvavá nacistická propaganda? Bylo třeba nasazovat psí hlavy a vytvářet nepřátele společnosti. Ty, kteří mohou za neúspěchy. Jen to byla místo moru chudoba, ekonomické potíže či frustrace z válečných útrap či porážek.
Ani zdejší komunisté neváhali v padesátých letech vytáhnout to nejhnusnější z tradice čarodějnických procesů, padly tisíce vykonstruovaných obvinění a vyšetřovatelé se neštítili ani mučení. Odnesli to politici všemožných směrů jako Rudolf Slánský či Milada Horáková, církevní hodnostáři, odbojáři, skauti, letci, vojáci anebo prostě ti, kdo byli úspěšní. Či jiní.
Tehdy se novodobým honům na čarodějnicenevyhnuly ani bašty demokracie. Novodobým lovcem čarodějnicse stal soudce a poté senátor Joseph McCarthy, který viděl sovětské špiony snad v úplně všech amerických úřadech. Vždycky přišel s nějakým bombastickým odhalením a pak ho většinou nedovedl prokázat. Jenže veřejné mínění už bylo nažhavené jak polena v ohních inkvizitorů. Obviňování údajných špionů mu přineslo slávu a pět let byl miláčkem Ameriky.
Tedy ne celé. Sněmovní výbor pro neamerickou činnost se jeho vlivem stal kladivem na politiky, umělce a vědce. Už těsně po válce začal vyšetřovat nepohodlné režiséry, herce a scenáristy a od roku 1950 začal hon na komunisty. A nejen ty skutečné. Patnáct lidí spáchalo sebevraždy, 145 jich bylo zatčeno, přes tisíc úředníků, umělců a vědců přišlo o práci. Výbor prověřil neuvěřitelných 13 milionů lidí, z nichž se řada dostala na seznam podezřelých a médii byli vláčeni lidé jako Robert Oppenheimer, Albert Einstein či Charlie Chaplin.
A dnes? Čarodějnictví je trestné v několika asijských a afrických zemích (třeba v Tanzánii upálili za čarodějnictví sedm lidí a podobně i v Ghaně), ale stačí se podívat třeba na dění v dnešním Rusku, na nejrůznějších univerzitách či na některých mediálních platformách. Davová psychóza semele kohokoliv. Stačí ukázat, udat a ušpinit. Efekt sněhové koule je vždycky nesmírně nebezpečný, byť nemusí pokaždé končit zrovna plápolajícími hranicemi.
A jako hrdý potomek Keltů ještě rád zdůrazním, že pálení čarodějnicnavazuje na dávný keltský magický svátek, který neměl nic společného s potíráním temných čar. zapalování ohňů na prahu jara bylo svátkem zrození, rašení, pučení, plození, a tedy i sexu a lásky. Hlavně lásky. Ne náhodou následuje po Čarodějnicích máchovský první máj.