Film roku 2022? Trojúhelník smutku

Film roku je to bez debat. Musel jsem ho ale vidět víckrát, abych měl jasno, o čem všem byl. Poprvé jsem byl trochu zaraženej. Jako dobrý, ale ke konci dlouhý. Podruhý jsem už jenom bil hlavou o sedadlo. Smíchy. Jo, svíjel jsem se smíchy. Jak smutný, jak směšný. Jak průzračný.

První část je vlastně neuvěřitelný psycho, kdy se jenom stydíte. Za hodně lidí, ale nejvíc samozřejmě za toho týpka, co se zdráhá platit v restauraci. Strašně dobrý. Skoro Paolo Sorrentino, ale víc psycho, jak už jsem dvě věty výše poznamenal.

Druhá je vrcholná, orgie luxusu a gejzíry zvratek. Hovna s kaviárem. Doslova a do písmene. Nekonečnej zmar, kterej rámuje filozofická debata dvou primitivních extrémů - ruského kapitalisty a amerického komunisty. Bez zdánlivě stupidního čtení citátů z mobilu do lodního rozhlasu by ale ta šílená nuda a prázdnota nevynikla. A hláška onoho ruského prodavače hnojiv "I sell shit" je stejně obecně existenciální jako naprosto dokonalá i pro realitu Česka.  

Třetí část je oproti předchozí opulenci vlastně šíleně ubíjející, ale je v ní všechno. Tentokrát i o nás, nejen o těch miliardářích. Celý je to vlastně geniálně koncentrovaný do několikrého pojídání tyčinek, za které je kdokoliv ochoten vyměnit cokoliv. Svou důstojnost, své vztahy, své já. Posedlost mamonem je posedlost prázdnotou. A prázdnota je nakažlivá.

Zajímavé je, že mým spoludivačkám se moc první část nelíbila. Asi zažívaly za onoho chamtivého týpka pocity, o kterých nemám ani zdání. Ale i já se fakt styděl.

Každopádně M. cestou z kina řekla: "It was good". A to je velká pochvala.

A díky Trojúhelníku vím, že prodavačům hoven se nedá věřit. 

A taky konečně vím, kde a u koho se ten trojúhlník smutku dá najít. Já ho například mám.

--

Protože jsem línej psát zvlášť o hudebních albech roku, tak ho zmíním tady. Pro mnohé asi nepřekvapivě Skinty Fia od irských Fontaines S. C.