Fascinující Mr. McMahon aneb Wrestling jako foglarovka po americku

Kdo chce poznat Ameriku 80. a 90. let a pochopit tu dnešní, musí to vidět. Wrestling a jeho hrdinové a záporáci nás těsně po revoluci jako kluky fascinovali svou teatrálností, absurdní přehnaností, bizarností a barevností a netušil jsem, že se od seriálu o wrestlerech nebudu moci odtrhnout ani dneska. Bylo a je to tak debilní, že to je vlastně úchvatné.

Jméno Vince McMahona tady asi nikomu nic neřekne. Jedná se o bezskrupulózního pořadatele wrestlingových zápasů, který dokáže s davem pracovat tak, že to musí vzít dech i otrlému znalci propagandy, jako jsem já. McMahon se z kluka z nuzných poměrů stal miliardářem, což je typický americký sen. Vlastně trochu nuda. Ale když se díváte šest hodin na to, jakým způsobem, spadne vám čelist, jako kdyby vám dal loket Cold Stone.

Je to neuvěřitelný příběh. A McMahon vypráví příběhy večer co večer deseti tisícům diváků na stadionech a později i dalším milionům u obrazovek (u nás to tehdy přenášel kanál OK3). Na první pohled to vypadá jako směs nezřízené brutality, debilních kostýmů, steroidových monster, barevných slipů a samoúčelného násilí. Ale ne, wrestlig má poetiku, protože není ani v nejmenším sport, ale čistokrevné divadelní předstsavení a jasně danými rolemi, které ukazují, kdo je hodný a kdo zlý. Kdo bojuje za spravedlnost a kdo za válčí za gangy. Kdo je férovej a kdo svině.

V tomhle ohledu je to čistokrevný americký Foglar, kde máte místo rvaček Vontů s Rychlými šípy boje mezi Undretakerem a Shawnem Michaelsem, mezi Hulkem Hoganem a André the Giantem nebo řežba The Rocka a Steve Austina se samotným McMahonem. Wrestling byl navíc tehdy sledovanější než baseball či americký fotbal a na zápas přišlo třeba i 90 tisíc diváků. Nechtěli sport, chtěli naivní příběh, okořeněný násilím, bizarností a bojem se zlem.

A to je podle mě vrchol celého dramatu. McMahon je gauner, ale naprosto fascinujiící osobnost. Je to mistr populismu a dělá přesně to, co dav chce. Jeho hra s veřejností a s obchodními partnery je strašlivá a geniální. Když je potřeba zatáhnout do víru násilí a nenávisti rodinu, udělá to. A když mu konkurence po mnoha letech budování značky začne přetahovat wrestlery a snižovat sledovanost, nastoupí sám do ringu. Ne jako hrdina, ale jako všemi nenáviděný šéf, po kterém publikum štěká ty nejhnusnější nadávky, bučí, píská a hází kelímky s kolou. Protože lidi často nenávidí boháče či své šéfy a chtějí si to vybít na narvaných stadionech.

Tady nikdy nevíte, co je skutečnost a co jenom jako. McMahon, mimochodem taky napíchaný steroidy, si nechává nakládat hlavně od texaského lidového balíka Cold Stone Steve Austina neustále a brutálně, a on mu za ryku davu každý večer tu hubu opravdu rozbije. Tehdy více než padesátiletý miliardář je nenáviděný čím dál víc, ale užívá si to, protože tvrdí, že potřebuje z lidí dostat všechny emoce a ty negativní jsou ty nejsilnější.

Wrestling přesto nemá s dnešními zápasy MMA vůbec nic společného. To druhé je brutální sport většinou bez sportovního ducha, kde se pár minut chvíli v kleci mlátí dva šílenci, shrábnou prachy a odnesou je domů nebo do špitálu. Tohle mě nikdy ani za mák nezajímalo. Wrestling ano, protože to je šílenství, poezie, bizár, příběh. A neskutečná prdel, protože je to opravdu tak idiotské, že se musíte celou dobu smát. I když chápu, že ne každý to tak vnímá a většina diváků to bere skutečně jako pohádku, do které se ponoří a ty dvě tři hodiny v ní zůstanou. Někdo je uchvácen, někdo stržen, někdo okouzlen, někdo znechucen, někdo otřesen. Výborný je třeba záběr na Andy Warhola, který po návštěvě zápasu není schopen slova.

Není divu, že se jenden z nejvěštších francouzských myslitelů Roland Barthes ve své Mytologii zabývá do velké míry i wrestlingem. Je to pohádková souboj dobra se zlem, jak wrestleři říkají, boj baby face s heelem. A fascinující je, jak se politické, společenské i kulturní události promítají právě do toho, kdo bude na straně dobra a kdo bude záporák. Když nastupuje v osmdesátkách Hulk Hogan s americkou vlajkou proti Iron Sheikovi s praporem iránským, je asi jasné, o co tady jde. A je i zajímavé vidět, jak vypjatý nacionalismus u diváků kolikrát narazí. Oni chtějí zábavu.

Pokud měl Donald Trump někdy nějakého učitele, je to McMahon. Právě Trump totiž bývá v hledišti už od osmdesátek velice často a většina slavných wrestlerů je ne náhodou v republikánské straně. Zásadní problém je, že zatímco McMahon používá všechnu tu bezohlednost, pragmatičnout, teatrálnost vzbuzující fascinaci a extrémní populismus k obchodním účelům, Trump začal wrestlingové počínání a pravidla přenášet i do politiky, což je katastrofa. 

Trump chce být v koutku duše wrestlerem a chová se nejen k obchodním patrnerům a soupeřům, ale i k politikům úplně stejně jako všichni ti drsní přehrávající týpci v elastických slipech, kteří vědí jak protivníka zastrašit, jak ho podrazit a jak ho porazit. Je to jenom jako, ale je to doopravdy.

Seriál Mr. McMahon je na Netflixu a já naivně doufám, že ho neuvidí žádná zdejší politická strana. Kdyby ho skutečně pozorně poslouchala, dosáhla by při volbách minimálně šedesáti procent. Myslím to smrtelně vážně. Jeho strategie je naprosto děsivá, ale naprosto geniální.