Fakulta

Jedna z knížek, co píšu. 365 hororových stránek o tom, že když vypijete vazký mazlavý koncentrát malosti až do dna, nenajdete tam žiletky ani špendlíky, ale poznání, že pokud vynikáte, koná se nevyhnutelně dříve či později surrealistický hon na čarodějnice, zapalují hranice a šroubují palečnice.

78. Mnohoobročníci

Byl chmurný den. Pošmourný. Pochmurný. Tohle slovo jako by vymysleli pro všechny patnácté březny 1939 a další dny D, kdy někoho obsadili, zastřelili nebo přepadli. Anebo dokonce ponížili.

A jak to provedeme? zamžoural Kuneš vodnatýma očima z okna. Ne že by bylo něco vidět, jejich mansarda byla ve čtvrtém patře, ale ve filmech to tak bývalo, když dělal někdo těžké rozhodnutí. Jakoby těžké. Takové to Pilátovské podívání se z okna. Já nic, ale ty vrahy na něj pošlu.

Všichni tři spravedliví a mnohonásobní dojiči státních institucí, bohatýrských grantů a odměn (pokud možno s nepatrným úsilím) zažívali orgie důležitosti. Konečně. Byla to schůze vlády, generálního štábu, rady Evropy, zasedání valného shromáždění OSN. Bylo to osudové. 

Ssklapne passt, procedila takřka westernově skrz svůj předkus Bruntáková, až se jí zamlžily brýle. Zaťukala konečky kostnatých prstů o desku ušmudlaného stolu, který jim připadal jako mramorový vatikánský oltář. A počítač na něm jako zlatý obětní nůž aztéckých kněží, na kterém je kunderovsky vyleptáno: Život je jinde. 

79. Net je tvůj druhý život. 

Ano internet! Vynález, který předčí nejen národní pýchu zvanou ruchadlo, ale hlavně všechny pranýře, pochody hanby a tuny shnilých rajčat. Stačí napsat jednu dvě prasárny a jsi vyřízený.

A Bruntáková to Broukovi udělala. Zneuctila ho a vyplodila pod hlavičkou recenze fašounský hanopis, že je hloupý, neschopný, nehodný a taky že jí ukradl dílo, byť na dvou stranách v dvoukilovém špalku jen parafrázoval.zcela nepodstatné informace. Jenže právě tím se Bruntáková zabývala. Ach ano, právě a přesně tím. A odkazoval na ní málo. Na ní!

Položila se do toho tak, že se jí za chvíli nenávist drala ven snad i očními kanálky. Její kostnaté prsty po klávesách lhaly s precizní úsporností. A s fanatickou úporností. A s potměšilou podlostí. S kadencí patnáct lží na stránku. Neuměla sice psát, ale to nevadilo, šlo o spravedlivé rozhořčení. Stejné, s jakým soudružky ze závodních rad odsuzovali odpůrce režimů. S jakým dělníci od lisů oblékali soudcovské taláry. S jakým rudí básníci velebili své rudé bohy. A hnědí kumštýři - herci zvláště - bohy hnědé.

80. Duel v Duende

Chvěla se. Teatrálně. Kostnatými prsty ťukala i do desky ulepeného stolu. Snažil se vypadat jako reklama na poker, ale Brouk viděl, jak se někde venitř svíjí triumfální nenávistí. Očima se jí tlačily ven slzy vítězných orgií, které tepaly v jejím nitru a prožívala je jako nic předtím.

Cítila se na vlně. Přicházela pomsta za ty roky nepozornosti, neslušnosti, ignoranství, přehlížení. A ano nedoceňování. Kdo jiný než ona by pro něj byl lepší? Kdo jiný než Bruntáková? Všichni jsou k ničemu, flundry, čůzy, pavernu, ubožáčci, malí kluci z malých měst, ale ona, Bruntáková ví a zná.

Brouk nevěřil, že je takového úporného výkonu někdo schopný. Otravovala a sledovala ho léta. Ale teď ho tu měla. A znovu s ním prožívala ty klopotné cesty do badatelny, do kopce, za deště, mrazu, přes doupata ledových obrů. Fakt řekla: Víš, jak náročný bylo jen se z autobusu vydrápat do toho kopce až do archivu? Víš vůbec, co to je pracovat? Víš vůbec, co jsi mi udělal? Užívala si chvění svého hlasu. Extázi sebelítosti. Vítězné ovšem.

81. Bruntáková

Tak ho chtěla vidět. Nejistého, zmateného, defenzivního a nakonec poníženého! Ták! Zaplatí za všechny ty roky, kdy byla na druhé koleji, za všechny ty ubožáčky, co se s ní - s ní! - rozešli, za všechny ty smůly a zákeřnosti. Za všechny ty svině. Bruntáková vlhla: Já bych ti to neudělala, kdybys měl jenom tohle, ale ty musíš sedět na několika židlích! Ták!

Ona neví, že nic neví, žasnul Brouk. Její dezorientace a nevzdělanost v tématech, které ze sebe chrlila byla grandiózní, až výstavní. Bože můj, já už chci za Evou, říkal si, když viděl ten uzel chorobné ctižádosti a křečovité pomstychtivosti. Bez sebereflexe. Ssebemenší ssebereflexe, opakoval si Brouk a s pobavením sledoval její půlcentimetrovou diplomku o pár desítkách stran, kterou by nikde neuznali ani jako seminárku. Ale to nevadilo, na lavici obžalovaných seděl on. A mělo být hůř.

To když na něj vybalila, že je nezadaná, nemá děti a co z toho života má. V tu chvíli chtěl sprintem zmizet z vlasti. Z kontinentu. 

82. Skřek

Už nevnímal její litanie, její poslední pokus ho sbalit a všechno mu odpustit, když se podvolí, ale on vypnul všechny smysly a ve spršce nesmyslných výmluv zdrhl do vedlejšího lokálu, kde ho čekala Eva, která nechápala, že něco takového jako Bruntáková neignoroval. Ale Brouk to nedovedl a věnoval svůj čas a ohledy tomu nejzbytečnějšímu stvoření, které ho kdy pronásledovalo. V tom byl jeho stud.

Když zavíral ještě uslyšel melodramatický skřek: Proč sis zničil avou akademickou kariéru? 

Tu mi právě ničíš ty, zavilá esence malosti. A to ještě nevěděl, že Bruntáková bude intrikovat jak zběsilá a jeho práci a myšlenky bude bezostyšně špinit a zároveň vykrádat dalších dvacet let. A nejen jeho. Tak jako to kdysi udělal trpaslík Michl. Tak jako to udělal mazaný a namazaný podvodník Kuneš.

A Eva, místo aby ho podržela, zase číhala. Měla navrch a on měl pocit, že Eva celý život číhá na jeho slabosti, které lapá do svých tenat a na konci, na úplném konci, lapne i jeho a přibije ho na zeď vedle všech jeho pochybností, nářků a citů příliš silných na to, aby...

83. Soud

Probíhalo to přesně podle očekávání. Brouk se nořil do tlumené letargie, takových těch zamlžených polomdlob, které jako dítě zažíval, když ho v nedělním panelákovém dopoledni uspával zvuk automatické pračky, výdobytku socialistického pokroku. Byly v tom slast i strach.

Nevěděl, jak douho si pračku ve vzpomínkách vyvolával, ale najednou ho cosi probralo. Viděl, jak se Bruntáková svíjí, bublá a cuká se jak bělice na udici, Kuneš poulí oči jako uškrcené kotě a Bourek si pro sebe pokrkává. Asi včerejší raut. Je to nádech před finálním útokem. Katův šleh čeká tentokrát Brouka. To teda jo. Co to je vlastně za lidi, že ho soudí?

Lidi, co by si nikde jinde než ve střevech podrazy prolezlé Fakulty neškrtli. Lidi, co celý život omílají několik tezí a faktů, které by časem zvládl opakovat i retardovaný pomocný řezník. A jsou za vzdělance, odborníky, machry… Všichni tihle doktůrci a profesůrci nejsou často víc než vyžírky bez vzdělání a s výbavou pár desítek latinských výrazů. Dexter je pravý. A diskurs znamená stejný blábol jako paradigma. Naučit se to trvá sedm pikosekund.

Ale vypoulenec v manšestrovém saku nebo nedejbože v plášti a motýlku ti bude vykládat o politice, umění, filozofii a samozřejmě taky o husitství a taky vztazích. Nejen za katedrou, ale i do novin a televize budou poskytovat rozhovory novinářským kývačům, co si z akademické hodnosti a bílého pláště ustříkávají do slipáčů. Protože tihle lidi stále ještě nosí slipy. I Bruntáková.