Divadlo s opravdovými vraždami

Svoje papírové texty sem nedávám, protože by blog praskal ve švech, je jich kolem tisícovky a je to pokaždé dlouhé na třináct normostran, což na webu asi nikdo číst nebude. Tentokrát dělám výjimku, neboť to je i kvíz, jaký borec můj článek vybrakoval a v klidu otiskl v jiném týdeníku. Ale jsem na to už za ty roky zvyklej, to zas jo.

--

Císař je rozmrzelý. Vyšetřování se táhne a nic nového se měsíce nedozvěděli. Šéf vyšetřovací komise Karel Lichtenštejn je na rebely určitě měkký. Panovník si v horkém poledni počínajícího června otře čelo, namočí brk a podepíše. Posel okamžitě tryskem uhání z Vídně do Prahy s listem, kde se důrazně praví, že je třeba přitvrdit. A nasadit mučidla.

Hned druhý z šesti desítek uvězněných je na řadě právník Martin Fruwein, kterého do vězení na Pražský hrad přijde utěšit manželka. Marně. Advokát pláče a štká náboženské písně. Prožil totiž děsivý půlrok. V jeho domě se ubytoval neotesaný císařský důstojník hrabě ze Sulzu a Fruweina celou dobu šikanoval, aby z něj vyloudil další a další peníze. Nejen že ho ponižoval posměšky a nadávkami, ale občas ho i zmlátil. Tak moc, že se mu snad i trochu ulevilo, když ho uvrhli do vězení mezi další rebely. Čekal, že se obhájí. Jenže teď má být podroben útrpnému právu.

Sedmého června kolem čtvrté odpoledne dveře jeho cely rozrazí sám správce vězení v hradní Bílé věži. Bledý právník váhavě vstane a poprosí, jestli neposečká, že si ještě odskočí. Na chodbě vyběhne do podkroví, vydrápe se průduchem na střechu a za chvíli strážní uslyší výkřik, rachocení uvolněných tašek a tlumené žuchnutí kdesi v hloubi hradního příkopu. Nikdo se už nedopátrá, zda advokát ukončil svůj život dobrovolně, anebo jen uklouzl, když se pokoušel v zoufalství uniknout mučícím nástrojům. Lichtenštejn svolává vyšetřovací komisi, protože Fruwein svým činem unikl jisté popravě čtvrcením. "Došli jsme k závěru, že ortel vyřčený nad ním zaživa bude proveden na jeho mrtvém těle," píše poté císaři.

Teprve dva dny po pravděpodobné sebevraždě vlezl kat s pacholky do příkopu, tělo vytáhli a odvezli na Bílou horu, kde ho rozsekali na čtyři části. Jednu pověsili hned u zdejší silnice, další u cest vedoucích k městským branám na zbývajících třech světových stranách. Advokátovu hlavu přibili k šibenici na Koňském trhu, jak se jmenovalo dnešní Václavské náměstí. Tak byla posmrtně, a přece předčasně popravena první a brzy zapomenutá, osmadvacátá oběť staroměstské exekuce. Praha se začala chystat na nevídaně krvavou podívanou.

Chcete vidět krev?

Časně ráno 21. června 1621 se nad Prahou objeví duha, vzápětí se ozve ohlušující dělová rána a všechny pražské brány zůstanou uzavřeny. Na Staroměstském náměstí se tyčí takřka třímetrové pódium, zvící na délku i na šířku šestnáct metrů. Hned vedle je postavena tribuna pro soudce. Představení, které zatím nejdokonaleji popsal historik Josef Petráň v knize Staroměstská exekuce, může začít.

První přijde na řadu Jáchym Ondřej Šlik. Dva dny před popravou mu byl na Pražském hradě sdělen strašlivý ortel za urážku majestátu a další zločiny: čtvrcení zaživa. Málem omdlel. Po přečtení třiačtyřiceti rozsudků smrti však královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda začal číst ty, které Ferdinand II. omilostnil. A došlo i na Šlika. Když uslyšel sova, že Císařská Milost ráčila jeho "trestání umenšiti", hlava se mu nejspíš zatočila znovu, tentokrát úlevou. Jenže prokurátor pokračoval. Zmírnění trestu spočívalo v tom, že Šlikovi bude nejprve uťata hlava a pak ruka. O Šlika se pokoušely mrákoty potřetí.

Teď sojí na obrovském pódiu obklopeném vojskem pod velením Albrechta z Valdštejna, jehož strýc Adam je mezi těmi, kteří Šlika odsoudili k smrti. A za muži ve zbrani se tísní davy, které chtějí vidět něco, co Praha celá staletí nepamatuje. Divadelní scéna je potažena černým suknem a Šlik na ni vstoupí za doprovodu německých luteránských kněží, kteří ho mají modlitbami posílit při cestě na onen svět. Hrabě se před obecenstvo postaví s modlitební knihou v rukou, pronese cosi, co zanikne v hučení davu, sluha mu pomůže sundat kabát a Šlik poklekne. Kat neváhá, mocně tne mečem a hraběcí krev potřísní dokonce kříž, vztyčený na pódiu. Bezvládné tělo dovlečou Mydlářovi pomocníci ke špalku a mistr popravčí usekne ještě Šlikovu pravici.

Po Šlikovi přitáhnou na scénu takřka sedmdesátiletého zcestovalého učence Václava Budovce z Budova, kterému se o bělohorské porážce zhroutil svět a ve svém staroměstském domě čekal, až si pro něj přijdou a odvedou ho do vězení. Po Budovcovi následuje další vzdělanec Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Tenhle hudebník, spisovatel a cestovatel se dal do služeb stavovského vojska, a dokonce se pokusil s patnáctitisícovým vojskem, ale pouhými deseti děly ostřelovat císařský palác ve Vídni. Neúspěšně. Harant se před smrtí podívá na soudcovskou tribunu, kde sedí jeho někdejší velký přítel a kumpán na cestách Heřman Černín z Chudenic. Teď patří mezi ty, kteří ho odsoudili k smrti. Nebyl jediný, který včas pochopil, kdo bude vítěz.

Harant je třetím a posledním z pánů, pak přijdou na řadu rytíři a měšťané. Například šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který si při čekání na smrt dokonce stihne zdřímnout a byl už tak shrbený, že ho kat prosí, aby co nejvíc narovnal hlavu, jinak se netrefí. Anebo osmdesátiletý Otta z Losu, jemuž jakožto českému bratru nedovolí mít u popravy českobratrského kněze. Doslovně vzato nebylo tedy popraveno sedmadvacet českých pánů, ale dva. Z panského stavu se mezi odsouzenci nacházeli totiž tři mužové, z nichž Češi byli dva. Budovec a Harant. Nic to nemění na skutečnosti, že sedmadvacet, přesněji osmadvacet setnutých a oběšených bylo ohromující číslo.

Divadlo hrůzy, zábava lůzy

Pro evropský středověk byly rozsudky smrti běžné, a zatímco zabití původně trestal celý rod na základě krevní msty, postupně se trestné činy hodnotily spíše dle společenského postavení a záleželo, kdo je spáchal a kdo byl obětí. Krevní msta se nejprve omezovala možností vykoupit se či podstoupit ordál čili boží soud, kdy musel obviněný například vydržet žár žhavého železa v ruce, nebo byl svázaný hozený do vody a čekalo se, zda vyplave, případně o vině rozhodl souboj: kdo zvítězil, měl pravdu. Až postupně přebíral stíhání zločinů stát a jeho úředníci.

Často stínalo mečem či plknem, tedy popravčí sekyrou. Takže mocný politik Záviš z Falkenštejna nebyl v roce 1290 popraven potupně prknem, jak nám tvrdili ještě ve škole, ale normální katovskou sekerou. Popravovaní totiž byli vedle tisíců bezejmenných často i lidé z nejvyšších kruhů, což se nezměnilo ani v raném novověku. Anglický král Jindřich VIII. dal setnout hlavu své manželce Anně Boleynové, anglická královna Marie Tudorovna svou předchůdkyni Jane Greyovou, o hlavu přišel i anglický král Karel I. či francouzský král Ludvík XVI. Stejně jako jeho manželka, francouzská královna a dcera Marie Terezie Marie Antoinetta.

Podle historika Jaroslava Čechury nebylo v českých zemích většinou potřeba někoho exemplárně potrestat, aby se lidi báli páchat přečiny: "Velkou výjimkou je v tomhle ohledu právě staroměstská exekuce roku 1621, což byla naprosto výjimečná záležitost. Původně měli v plánu popravit dokonce sedmdesát lidí. Bylo to barokní divadlo hrůzy, kdy se vyřezávaly jazyky, za ruce či jazyk se přibíjelo na šibenici a podobně. Trvalo to mnoho hodin a kat Mydlář spotřeboval několik mečů. Lidi to děsilo i přitahovalo."

Bylo to hrůzostrašné mnohahodinové divadlo, při němž prim hrála co do krutosti poprava lékaře Jana Jesenia, shodou okolností autora první veřejné pitvy v českých zemích v roce 1600, jemuž kat vyřízl za řvaní davů jazyk, teprve poté mu položil hlavu na špalek a sťal ji, tělo rozčtvrtil a jednotlivé kusy nechal nabodnut pro výstrahu na kůly v pražských ulicích. "To vše se dálo a konalo v přítomnosti vojenského lidu. Při té popravě troubeno a bubnováno, aby mluvení a naříkání těch, kteří brali konec, nebylo slyšáno," líčil děsivou událost současník Mikuláš Dačický z Heslova.

Víra jako politikum

Panovník Ferdinand II. tím chtěl podle profesora Čechury jasně demonstrovat, že doba, kdy se podobné situace stavům promíjely, skončila. "Jejich poměr k Habsburkům byl naprosto nerealistický. Přecenili vlastní síly a představovali si, že to bude jako v roce 1547. Panovník nechá popravit dva tři odbojníky, několika vezmou statky, a tím to skončí. A právě exemplárnost staroměstské exekuce ukázala, kdo je v zemi skutečný pán. Šlo opravdu o exemplární trest bez ohledu na to, kdo konkrétně vlastně bude popraven. Mezi popravenými najdete celou řadu osobností, jež vůbec nebyly hlavními osnovateli stavovského povstání. Kromě dvou tří známých rebelů tam bylo skoro dvacet měšťanů, o nichž víme velice málo. Všichni hlavní vůdci utekli. Tedy kromě Václava Budovce..."

Ještě den po bělohorské bitvě si čeští stavové nepřipouštěli, že by definitivně prohráli. Vyslali k Maxmiliánovi Bavorskému deputaci, kterou vedl Vilém z Lobkovic, s memorandem, v němž si kladli podmínky, za kterých jsou ochotni uznat králem Ferdinanda II. "Ano, psal se 9. listopad roku 1620, stavové ještě nekapitulovali, ale už veřejně žádali zrušení svého příspěvku na panovníkovo vojsko! Ani den stará porážka nedokázala stavy poučit," podivuje se Jaroslav Čechura nad tím, jak moc byli stavové odtrženi od reality.

Možná i proto, že nad českým královstvím nevládl pevnou katolickou rukou nějaký cizák, nýbrž místodržící Karel z Lichtenštejna, který se narodil ve Valticích. Byl původně protestant, jenž ke katolictví konvertoval ve třiceti letech. Lichtenštejnové patřili mezi nejbohatší moravské rody už dávno před Bílou horou, kdy Karel proslul mimo jiné i jako velký protivník habsburského císaře Rudolfa II. Když se postavil během stavovského povstání na Ferdinandovu stranu, jeho obrovské majetky zkonfiskovali stavové. A tak se mu asi nebylo co divit, že přijal kapitulaci stavů tak, že před ním museli všichni potupně klečet.

Velice váhavé zatýkání

Nicméně poté, co se Lichtenštejn stal hlavou soudu, jenž měl exemplárně potrestat "české pány", snažil se téhle nevděčné funkce nejprve zbavit, což mu císař nedovolil. Tak se aspoň snažil za některé rebely přimlouvat a zdá se, že dal později popraveným dostatek prostoru, aby před svým zatčením utekli. Protestantští páni kromě tří popravených při staroměstské exekuci skutečně valné zčásti emigrovali. Například stavovský vůdce Jindřich Matyáš Thurn prchl, stal se generálem švédské armády, působil dokonce v Benátské republice a je pohřbený v Estonsku. Celá řada předbělohorských stavů zůstala a podrobila se Ferdinandovi. A třeba Václav Vilém z Roupova, za stavovského povstání prezident direktoria (tedy něco jako dnešní předseda vlády) sice emigroval ještě v roce 1620, ale na konci dvacátých let se usmířil s císařem a vrátil se do Čech, byť i kvůli duševní chorobě ve veřejném životě skončil.

Lichtenštejn dokonce v prvním seznamu těch, kteří měli být stíháni, vůbec neuvedl Jáchyma Ondřeje Šlika, s jehož manželkou byl příbuzný a Šlik ho naléhavým dopisem prosil o přímluvu. Marně. Vídeňský dvůr vydal vlastní proskripční listinu, kde je Šlik jmenován jako první. Hrabě se dlouhé týdny skrýval, ale nakonec ho dopadli saští špehové a unesli do Drážďan. Šlik věřil, že ho saský vládce Jan Jiří, kterého v mládí vychovával, nevydá. Ale politika byla důležitější, saský kurfiřt Šlika nechal eskortovat na českosaské hranice, kde ho předal císařským, a ještě Lichtenštejnovi naúčtoval náklady, které s dopadením hraběte souvisely.

Ani ostatní Lichtenštejn zprvu nezatýkal a nechal je jen sledovat. Chtěl v zemi klid, což se okolí císaře hrubě nelíbilo. Lichtenštejn se tedy odhodlal k činu, byť vlastně přímo nikoho zatknout nenechal. Obeslal domy těch, kteří byli na listině provinilců uvedeny, ať se sami dostaví na Hrad. A oni skutečně přišli. Všichni, kromě třech, kteří zrovna nepobývali v Praze. Jak píše Josef Petráň, dostavili se zcela dobrovolně "jak stádo jatečných ovcí". Byl jim přečten císařský dekret, pozatýkali je a poslali do několika vězení - do staroměstského, novoměstského, malostranského a do Bílé věže na Pražském hradě. 20. února 1621, čtvrt roku po bělohorské bitvě, tedy Lichtenštejn vykonal vše, co si císař přál. A stal se tím, kdo za staroměstskou exekuci nesl plnou zodpovědnost. Pak už postupoval velmi tvrdě a nekompromisně.

Bratr soudí bratra

Mezi zrádci a vítězi byla často nesmírně tenká hranice. Zmíněný Heřman Černín z Chudenic, který jakožto staroměstský hejtman seděl mezi soudci, měl mezi popravenými nejen přítele Haranta, ale dokonce svého bratra Diviše Černína, který byl mimochodem katolíkem. "Heřman odešel z tribuny, když jeho bratr vešel na lešení, a vrátil se až poté, kdy odnesli tělo odsouzencovo," popisuje děsivý detail Josef Petráň.

Kat Mydlář postínal jediným mečem všechny tři pány a sedm rytířů včetně zmíněného Černína, Kaplíře a Otty z Losu. Teprve když přišli na řadu měšťané, vzal si nový popravčí nástroj. Při mnohahodinovém morbidním představení docházelo k srdceryvným scénám, například když si Valentin Kochan chtěl na pódium přivést svého malého syna, aby viděl, co jeho otci udělali. Přítomný kněz tomu s vypětím všech sil zabránil. Řada odsouzených zase do poslední chvíle věřila, že je komise či sám panovník omilostní, neboť manželky prosily na kolenou a jejich příbuzní nanosili těm, kteří měli vliv, často obrovské sumy peněz či klenotů.

Podařilo se to pouze v případě Theodora Sixta z Ottersdorfu, kdy jeho stětí zastavil ve chvíli, kdy poklekal před kata, sám Lichtenštějn. Josef Petráň soudí, že šlo o dokonale vypočítaný efekt, který měl krvavému představení dodat ještě více napětí. Docházelo i k nečekaným situacím, kdy se třeba Bohuslav z Michalovic rozčiloval, že přijde na řadu až o Fridrichovi z Bílé, třebaže se považoval za důležitějšího. Dav si potom přišel na své při vyřezávání jazyka doktoru Jeseniovi a utínání rukou doktorům Rüppelovi a Hauenschieldovi předtím, než jim byly sťaty hlavy.

Dobře odvedená práce

Jan Mydlář měl toho dne opravdu plné ruce práce, byť mu pomáhalo osm pacholků. Čtyřiadvaceti mužům sám uťal hlavy a tři oběsil. A vyslechl si své. "Bože odpusť nepřátelům, neboť nevědí, co činí," zvolal biblicky těsně před pověšením někdejší radní Jan Kutnauer. Hned těsně vedle něho pověsil Mydlář vzápětí jeho nevlastního otce. Když chodili lidé v 19. století obdivovat hrozivá katův nástroj do Národního muzea, netušili, že jde o padělek. Stejně jako u dalšího Mydlářova meče, koupeného v Edinburghu. Na mečích bylo vedle dalších postínaných vyryto právě i jméno Kutnauera, který byl oběšen, což asi padělatel netušil.

Mydlář si za popravu naúčtoval vskutku štědrou částku 584 kop míšeňských grošů (z toho pouze 24 kop pro čeládku), za což se dal pořídit v Praze slušný dům. Mistr v městech pražských popravní Mydlář, jak se podepisoval, vše důkladně rozepsal a jen za "uklizení" Fruweina si naúčtoval 64 kop. Lichtenštejn mu nechal prokazatelně vyplatit dokonce 634 kop a Mydlář si za to prý na stará kolena pořídil hospodu. To už je ale spíš legenda. Pravdou ale zůstává, že za téměř čtyři hodiny morbidního představení použil čtyři meče.

Jeho práce tím neskončila. Vzal dvanáct hlav největších viníků a naaranžoval je většinou spolu s uťatou rukou na pražskou Mosteckou věž, odkud měly shlížet na Prahu a děsit její obyvatele. Těla popravených předal příbuzným a hlavy pak vydržely na věži celých deset let. Kromě jediné. Šlikově manželce se podařilo prosbami a úplatky dosáhnout jejího snětí. Naopak Jeseniovo tělo hned po popravě rozporcoval a vystavil za Horskou branou. Druhý den ještě vyvedl na pódium někdejšího staroměstského písaře Mikuláše Diviše, přibil ho za jazyk k šibenici a nechal ho tak "vystaveného" dvě hodiny. Jeho pacholci mezitím mrskali další nebožáky, kteří podobně jako Diviš pronesly oslavné projevy po příjezdu Fridricha Falckého do Prahy. Jeviště smrti se konečně mohlo rozebrat a darovat pražskému Klášteru milosrdných bratří, kde si z nich zhotovili schody a vystavili si i zmíněný kříž z pódia.

Češi i Němci, páni i rytíři

Některé příběhy, končící na onom morbidním pódiu, jsou až dojemné. Václav Budovec se vydal zcela svobodně doprovodit rodinu až na hranice, rozloučil se se ženou, synem, vnuky a vrátil se do Prahy, protože byl spolu se stařičkým Ottou z Losu strážcem koruny a nechtěl být považován za zbabělce, který ji opustil. Sám se vrátil domů, ale svůj příbytek hned u Týnského chrámu našel totálně vydrancovaný. Podle Petráně mu zbylo jen to, co měl na sobě, a pokorně čekal na ortel.

Dalším pohnutým příběhem je třeba ten, který před smrtí prožil kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu. Vzal tři sta kop grošů, které naspořil a odjel do Prahy, aby je odevzdal a projevil tak věrnost císaři. Cestou ho zajali vojáci, peníze mu vzali a nejen to. Chtěli ještě tisíc kop jako výkupné. Budiž. Šultys je sehnal. Pak si popůjčoval obrovskou sumu šest tisíc a znovu se je jal odvézt jako výkupné císaři. Když přijel do Prahy, peníze mu vzali a jeho poslali do staroměstské věznice. A pak na popraviště.

Hlavy byly setnuté i měšťanům, kteří v direktoriu vedoucímu stavovské povstání nikdy nebyli. Často stačilo projevit rebelům sympatie či zasedat třeba jen v městské radě. Svou roli nejednou hrála lidská závist, msta či nevraživost. Dva měšťané byli třeba popraveni jen za to, že nezabránili tlupě žoldnéřů rabovat jezuitský klášter. Týkalo se to Čechů i Němců. Devět mužů ze sedmadvaceti popravených bylo ostatně na vlastní přáni vyslýcháno v němčině. Kdekdo se snažil spočítat, jaké kdo byl národnosti, což ale ke komplikovanému původu (a ne vždy zřetelné hranici mezi Čechy a Němci) definitivně zkrátka nelze. Zmiňme třeba jen to, že český rytíř Kašpar Kaplíř mluvil německy. Velice přibližně lze konstatovat, že šlo asi o šest či sedm Němců, z nichž někteří žili předlouho v českých zemích, jednoho Slezana a Jesenia, původem z uherského zemanského rodu usedlého na dnešním Slovensku, kteří též mluvili německy. Ostatní česky.

O majetek jde až v první řadě

Nábožensky šlo o luterány, kalvinisty či členy jednoty bratrské, a dokonce o katolíka. Byl v tom oproti čítankovým líčením vůbec zmatek. Vítězství na Bílé hoře neoslavovali jen katolíci, též pražští luteráni slavili Te Deum, že na Bílé hoře kalvinisté prohráli, neboť vztahy nekatolických konfesí byly podle profesora Čechury tehdy horší než mezi nimi a katolíky. Připomíná též, že na Ferdinanda II. se tu lidé nedívali jako na zloducha: "Pořád tu panovala představa ideálního dobrého vladaře. Panovník byl až kult. I v selských rebeliích brali sedláci vládce tak, že on za nic nemůže, jen ti zlí rádci kolem něj. Panovník stál nad nimi. Ani Ferdinand nebyl brán extrémně negativisticky. Ano, byl bigotní katolík, ale jeho aparát dělal většinu špíny. Třeba právě Karel starší z Lichtenštejna, jehož rod po Bílé hoře získal Kostelec nad Černými lesy a obrovské smiřické majetky..."

Pozdější bělohorskou tragédii dlouho považovali za vítězství i mnozí prostí lidé, což ostatně popsal již před padesáti lety historik Josef Petráň ve zmíněné knize Staroměstská exekuce. "V 17. a prvních třech čtvrtinách 18. století platila samozřejmě tato bitva za projev zázračného božího přispění, které pomohlo porazit kacířství a prosadilo triumf katolické víry," dodává i historik Jiří Rak v knížce Bývali Čechové. I tresty se různily. Jeden z Černínů byl popraven, další seděl mezi soudci. Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl sťat, ale už jeho vnuk byl velitelem habsburského vojska při obraně Vídně před Turky v roce 1683. A tak dále.

Národnost a náboženství byly totiž často jen zástěrky. Podle Jaroslava Čechury je mýtus, že se sem "cizácká" šlechta nahrnula až po Bílé hoře, neboť už od poloviny 16. století do českých zemí prokazatelně přišlo velké množství cizí šlechty jako Thurnové, Šlikové, zkrátka rody, z nichž vzešli nejradikálnější vůdci stavovského povstání. Takže zatímco jednomu stavovskému vojsku během povstání velel innsbrucký rodák Thurn, další stavovskou armádu vedl lucemburský rodák generál Mansfeld a stavovské vojsko na Bílé hoře vedl další Němec Kristián z Anhaltu, oblíbenec krále Fridricha, za jehož vlády ze země uprchli jak významní katolíci, tak luteráni.

Souboj symbolů

Hned vedle křížků v dlažbě Staroměstského náměstí, které dnes upomínají na děsivou exekuci, stojí znovu Mariánský sloup. Historik Zdeněk Hojda mi popisoval situaci po roce 1989, když vsadila Společnost pro obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do dlažby kámen s nápisem, že zde stál a bude stát Mariánský sloup, a vedení města nařídilo druhou část nápisu odstranit: "Už tehdy jsem zažil velmi vášnivé diskuse a bylo pro mě šokující, s jakou vervou mnozí mluvili o znesvěcení památky 27 popravených českých pánů. Protože ten sloup stál blízko místa, kde staroměstská exekuce proběhla."

Je ale Mariánský sloup skutečně symbolem habsburské nadvlády? "Také," říká docent Hojda. "V první řadě ovšem připomíná úspěšnou obranu pražských pravobřežních měst proti Švédům. I tahle část Prahy mohla být jinak důkladně vyplundrována, jak se to stalo na Malé Straně a na Hradčanech. Byť šlo ve skutečnosti hlavně o obranu vlastních majetků, tehdejší elity se to snažily maximálně politicky zúročit jako projev loajality vůči vládnoucímu rodu. A i když se pražská města na jeho výstavbě finančně podílela, sloup byl věnován císařem. Takže odpůrci sloupu namítají, že tím byla symbolicky potvrzena nadvláda Habsburků." Oficiálně šlo o císařův dar, který ale podle Hojdy dokonale zapadl do způsobu uvažování Pražanů, kteří byli na vítěznou obranu svých domovů roku 1648 právem hrdí: "To nebylo nic vnuceného, sloup přijali s velkým povděkem a přicházela k němu pravidelně procesí."

Není Šlik jako Šlik

A napadá mě další paradox: začínali jsme tragédií hraběte Šlika a právě Šlikův do posledního muže se bránící "moravský pluk", naverbovaný z peněz moravských stavů, byl údajně na konci bělohorské bitvy zmasakrován a stal se symbolem hrdinného odporu protestantských vojsk. Skutečně možná padla víc než polovina žoldáků, ovšem ze všech konců Německa, neboť ti valnou část pluku tvořili. Každopádně velitel hrdinů vůbec nebyl náš Jáchym Ondřej Šlik, popravený roku 1621, ale jeho příbuzný Jindřich Šlik, jenž okamžitě otočil a klidně velel pluku císařskému. Věrně pak sloužil Valdštejnovi, dotáhl to na polního maršála, a pak i na prezidenta Dvorské válečné rady.

Šlikové ukazují, že bělohorská porážka byla pro mnohé zdejší aktéry prohrou, ale pro jiné vítězstvím jako pro českého vojáka Albrechta z Valdštejna, jenž už tehdy zasedal v císařské válečné radě a jehož strýc, starý český šlechtic, byl v exekuční komisi zástupcem Lichtenštejna; porážkou naopak pro českého krále Fridricha Falckého, jenž jakožto Němec česky neuměl vůbec. A tak dále. Že by šlo o osudový střet Čechů s Němci, jak se událost poté často líčila, se tedy říct nedá.

Klíčová je ale jiná otázka: zastrašila staroměstská exekuce české stavy? Podle profesora Čechury ano. "Pak máte až 'zradu' v roce 1741 během války o rakouské dědictví, kdy řada českých šlechticů holdovala bavorskému vévodovi Karlu Albrechtovi, ale tehdy už to dělali takticky. V jedné rodině bylo třeba pět urozených potomků, takže šli dva holdovat Bavorům a tři zůstali loajální Habsburkům." Takže krvavé divadlo splnilo účel, byť mu za oběť padli nejednou i ti, kteří k "českým pánům", natož vůdcům povstání vlastně ani nepatřili. 

--

Ortely, kati a oběti léta Páně 1621, Téma 11. 6. 2021