Boží Žena Božena

Aneb Scény (doslova) z Barunčina manželského a milostného života. Jejich osudových vztahů bylo nečekaně hodně a štěstí jí nepřinesly. Ona totiž Božena Němcová žádná Barunka nebyla, naopak - silná, nespoutaná, emancipovaná, nezvladatelná, zkrátka největší individualita obrozenecké Prahy. Její život nejsou jen velká díla, ale také boje s manželem, ukrutná chudoba, smrt syna, neutuchající pomluvy i pozoruhodní milenci. Ne, slavná spisovatelka nežila v idylickém světě Starého bělidla. Zemřela před 1690 lety, 21. ledna 1862. 

Byl to nádherný pohřeb. Honosný, patetický a plný velkých gest, přísah a proslovů. Jako kdyby zemřela kněžna. Kdekdo zapomněl, v jaké bídě tahle umělkyně, múza a femme fatale celé Prahy živořila. Kdekdo zapomněl, že ji ještě před pár dny pomlouvali jako svůdnici, čarodějku a nestoudnici. Kdekdo zapomněl, že o ni bojovali přemnozí muži a pak s děsem prchali, když je začala spalovat její vášeň. Kdekdo zapomněl, jak moc se na ní předsudky, nepřátelství a strádání podepsaly. 

Božena Němcová zemře vyčerpaná, ale stále mladá. Nedožije se ani dvaačtyřiceti let. Rozloučení má podobně velkolepé jako mučedník a její přítel Karel Havlíček, jehož pohřeb v roce 1856 popsala detailně v dopise svému někdejšímu milenci Vilému Dušanu Lamblovi s tím, že si nechala "vázat krásnou korunu na víko, z listů bobkové višně, a půlvěnec na čelo z vavřínu". Žádnou trnovou korunu, jak se dnes traduje. 

Božena Němcová netuší, že Babička se dočká více než tří stovek vydání. Ano, slyšíte dobře, to číslo se dnes pohybuje někde kolem tři sta padesáti za 162 let (kultovní vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara bylo až to padesáté z roku 1903 a mezi ilustrátory patří třeba i Zdeněk Burian). Netuší, že se hned po smrti stane symbolem ctnosti, čistoty a vzorem pro celé generace žáčků. Netuší, že ji vymalují přesně opačně, než ji celý život vnímali. Že její život se přestěhuje na stránky jejích románů a na skutečnost se rychle zapomene. Idealizace přebije syrovost vášní, hladu, závisti i násilí, s nimiž se setkávala víc, než bylo zdrávo. 

UKOJENÍ TUŽEB
Manžela jí vybrala především matka. Sotva ho roku 1837 poznala, hned se brali. Boženě bylo sedmnáct, Josefu Němcovi dvaatřicet. Brzy po svatbě měli syna Hynka, rok po něm Karla, hned poté Theodoru a nakonec dalšího syna Jaroslava. V dvaadvaceti tak měla už čtyři děti. Sama psala, že se vdala z nerozumu a že bylo od počátku jasné, že se povahy manželů k sobě nehodí. Upjatý úředník monarchie a nejsvobodomyslnější žena, jakou si kdo dovedl představit.
"Když sejdu někdy do Valhaly mého srdce, tu se ráda stavím u obrazů mého dívčího věku - to byla ta nejkrásnější doba - já neztratila svůj ideál; nikoho jsem nemilovala, když jsem se vdávala, já oplakávala jen svoji svobodu - naříkala jsem, že zmařené jsou na věky krásné sny a ideály mého života. Já hledala ideál svůj, myslela jsem, že v lásce k muži najdu ukojení všech svých tužeb... Mnohé světlo mi zablesklo na cestě života, já myslila, že je to svit hvězdy, ale byla to jen bludička, která by mne do kalu byla uvedla," napsala Němcová mnohem později, roku 1855, svému příteli a značně mladšímu milenci Hanuši Jurenkovi. 

Byl její poslední vekou láskou a zametl s ní jako všichni její osudoví muži předtím. A nebylo jich málo, přestože spisovatelka byla celý dospělý život vdaná. Není pravda, že by svou rodinu nemilovala, ale její romantická touha po ideální lásce byla přes veškeré rány osudu neutuchající. Měla z čeho vybírat, protože uchazečů a nápadníků kolem sebe měla neustále bezpočet. Byla krásná, talentovaná, uměla až skandálně koketovat a její neortodoxní chování sice společnost oficiálně pohoršovalo, ale ve skutečnosti mnoha mužům imponovalo. 

Obrozenecká společnost byla (kromě výjimečných zjevů jako Karel Hynek Mácha) až pokrytecky puritánská. Což je vidět třeba jen na tom, jak moc nám obrozenečtí dějepravci vsugerovali, že cudné bylo i předchozí období včetně středověku či baroka. A to je holý nesmysl. A teď si představte vdanou matku čtyř dětí, která nechce stát u plotny, dělá něco tak pochybného jako spisovatelku, v salonech říká, co si myslí, a ne, co se od spořádané ženy čeká. Navíc každou chvíli zaplane pro nějakého mládence, s manželem mají italskou domácnost, peníze si půjčuje a pak je hned rozfofruje, a do toho všeho ještě kouří! Klevet a pomluv byla plná Praha a Němcové se věru nežilo dobře. Jednak je šířily dotčené dámy, jimž vadilo, jak moc Němcová přitahovala muže, jednak sami muži, především ti odmítnutí. A vlastně i její manžel.

PRAVÝ ČECH NĚMEC
Ve školní lavici mě nikdy nenapadlo, že jednou dojdu k přesvědčení, že jedinou ženou z předminulého století, s níž bych se chtěl stoprocentně setkat, bude zrovna Božena Němcová. Její Babička mě jakožto povinná četba moc nebavila, ale její pohádky, názory a život... To je něco ohromujícího. Ve školách se čte dnes už pro mnohé její přece jen trochu archaické (byť na tehdejší dobu přelomové) dílo a o životě spisovatelky se většinou učí, že její manžel byl pořád pryč a neměli spolu ideální vztah. Tečka. Oboje je pravda, ten vztah ale někdy připomínal scény z akčního filmu. 

Třeba když se porvali tak moc, až musela Božena Němcová utéci oknem. Anebo ji manžel ohrožoval tolik, že raději prchla na policii. Žádost o rozvod ale napsal paradoxně on. Nakonec si vše rozmyslel a manželství přetrvalo až do hořkého konce, kdy se Josef Němec staral o tuberkulózou a asi i rakovinou zuboženou ženu. 

Josef Němec jakožto komisař finanční stráže a zároveň nepohodlný vlastenec neustále měnil místo působení a rodina musela většinou s ním. Honil se od rána do večera za podvodníky a čekal, že přijde domů a bude uklizeno, navařeno a postaráno o děti. A jeho žena? Psala, tančila a koketovala s místní bohémou. A podporovala děti v zálibách, které odporovaly jeho konzervativnímu přesvědčení. Třeba když se hned dva synové věnovali malování. Jenže Němec chtěl, aby si děti vydělávaly.

Nejednou mu pro jeho údajné Umtriebe (pletichy, patrně vlastenecké "rejdy") neposílali včas mzdu a po manželce dokonce chtěl, aby propustila služku a domácí práce dělala sama. Byl sice hlava rodiny, ale často ji nedokázal uživit. Třeba když mu v roce 1853 snížili plat a poté ho dokonce od finanční stráže vyhodili. A když po dlouhé době získal místo v dalekých Korutanech, obvinili ho ze zpronevěry a nakonec skončil v penzi. A obživa zůstávala čím dál víc na spisovatelce. "Včera týden neměli jsme skoro nic k obědu, v pondělí jsme byli u Palackých a v úterý byla zase bída, ale to jsme už nevěděli, kam se octnout," píše Němcová v únoru 1957 manželovi. Bylo to docela běžné. Pokud nějaké peníze od svých příznivců či z manželovy penze dostala, klidně je prý utratila za hostinu třeba pro návštěvu odkudsi z Balkánu. Jednou dokonce ze sbírky, kterou pro ni a její děti uspořádali přátelé, zaplatila dluhy svého známého. 

POMLUVY A LAMENTACE
Když k tomu přičteme Boženiny neustálé milostné pletky a posedlost psaním, kterou manžel nenáviděl, jsou jeho výbuchy asi pochopitelné, byť to neomlouvá jeho nepochybně prchlivé a násilné chování koncem spisovatelčina života. V jednom dopise Němcová píše o tom, že jí roztrhal štos jejích pohádek. A to jen proto, že si je opisovala z vlastní knihy, protože si ji nemohla dovolit, a tak si ji půjčila. 

"Jak ráno vstal, začal nadávat a nadával a hulákal, dokud neodešel," svěřila se Němcová svému známému Vojtovi Náprstkovi s tím, že manželovi bylo jedno, že u toho byla posluhovačka či ten řev slyšela otevřenými okny na ulici sousedka. "Ani ten nejsprostší pacholek nemohl by si vymyslit takových nadávek, co on nám dal, a když Doru bránila, aby ji nebil, uhodil mě - a to jsem už byla churavá." Němec pak podle ní chodil do hospod a tam ji "pomlouval, že jsem se kurvila s Lamblem, že jsem nehospodyně - že se musí za mě stydět...". A pak se opilý vrátil a začal řvát: "Ty neřáde, ty chcípneš někde za plotem, na tebe nikdo ani nenaplivne..." 

Němcová si stěžuje nejednou, že ji týrá a nutí ji dělat služku a pradlenu. "Z těch tvých tak vychválených studií budeš konečně starýho čerta mít, těch se tak málo najíš, jakos se jich až posud najedla, lepší kdybys byla ďála studie o moudré domácnosti a podle těch se řídila, to by ti i mně lepší prospělo," namítal zase manžel. 

Více si lze přečíst v mnoha edicích jejích dopisů, třeba s názvem Lamentace / Dopisy mužům. Těch psaní jsou stovky, ale zdaleka nejsou všechny. "Němcová sama spálila mnohé roku 1848 ve Všerubech, když čekala prohlídku, jiné krátce před smrtí," píše Zdeněk Záhoř ve svém Výboru z korespondence Boženy Němcové z roku 1922, kde spisovatelku vylíčil jako nesmírnou krasavici: "Mohla krása tato vykvetat na plano? Mohl Eros se nezroditi z Afrodity?" Přesto díky spisovatelčině nevídané otevřenosti vypovídají i zbylé dopisy skvěle o jejích vášních, názorech i vztahu k Josefu Němcovi, který ale dovedl projevit v dopisech i náklonnost ke své ženě a obrovskou starost o osudy rodiny. 

SMRT V PATÁCH
Byly totiž i věci, které je s manželem spojovaly. Třeba vlastenectví. Oba psali do Havlíčkových novin a Němec měl často kvůli svým názorům problémy v práci. A nejen tam. Po pohřbu Karla Havlíčka Borovského ho na osm dní zavřeli. 

Kromě sdílené bídy prožívali manželé i vyloženě tragické chvíle. Hlavně když jim zemřel prvorozený milovaný syn Hynek. V patnácti letech roku 1853 hned poté, kdy se vrátila do Prahy z Horních Uher, kde byla navštívit manžela. Koncem téhož roku, kdy ji "omrzelo žít", začíná psát Babičku. Ústřední postava je inspirovaná Marií Magdalénou Novotnou, její skutečnou babičkou.
Sama Němcová byla poslední dekádu života nevyléčitelně nemocná. A úzce to souvisí i s jejím milostným životem, protože mezi jejími milenci byli hlavně lékaři a medici. Jistě, toužila po svobodě, po vztahu prostého neúcty, sprostoty a zvyku, jak psala, a po neutuchající opětované lásce, ale zdraví je zdraví. Ostatně její milenec Jan Helcelet jí nepěkně přezdíval Slezina. Prostě proto, že mu opakovala slova svého lékaře, že má zvětšenou slezinu. 

Už počátkem 40. let ji začal léčit doktor Čejka, který k ní patrně zaplanul platonickou láskou. Jenže na únorovém plese roku 1843 se objevuje básník Václav Bolemír Nebeský. Propadl jí okamžitě; jako ona jemu. To on ji pak přivede k literatuře a v dubnu vyjde její první báseň Ženám českým. Vdaná Němcová s ním začne jezdit na výlety a čeští vlastenci jsou pohoršeni, což se donese i manželovi. Začnou scény a Němcová je do Nebeského - už to jméno! - naprosto poblázněná. Na podzim téhož roku jí dá zidealizovaný Nebeský košem. Zda se lekl její vášně, jak se traduje, anebo prostě už nechtěl mít mladý muž nic s vdanou matkou čtyř dětí, či podlehl společenskému tlaku, přesně nevíme. Možná všechno dohromady. Každopádně chtěl dostudovat ve Vídni, kam také odjíždí. Němcová se zhroutí, ale nic netrvá věčně. Ani láska ani zklamání. Jen pomluvy. 

ŠVITOŘIVÉ DOPISY
Božena Němcová sice oslňovala muže v pražských salonech, ale ženy scházející se v takzvaných kávových salonech na ní nenechaly nit suchou. Znáte to všichni, když se o nepřítomných mluví dostatečně dlouho záštiplně, nějakou stopu to zanechá. Zvlášť když vynikáte nebo se lišíte. A Němcovou tyhle drby deptaly celý život. Ničili ji profesně, lidsky i existenčně. Málokdo jí pak chtěl půjčovat peníze. Dokonce napsala povídku o jedné takové intrikánské společnosti čpící lží a kydáním špíny. V jednom dopise si zase povzdechla, že kdyby se měla trápit vším, co o ní kde kteří hlupáci roznášejí, už by byla dávno pod drnem. Ztrácela přátele, dobrou pověst a opovržení "dam" si vysloužila lecčím, to největší ale asi opravdu svými zálety. Ovšem pomoci si nemohla. Toužila a hledala svůj ideál. Opravdovou lásku. 

Naštěstí byl stále po ruce doktor Čejka, který s ní jednou protančil celou noc, což pohoršilo místní natolik, že ho pasovali na dalšího spisovatelčina milence. Její manžel odjel roku 1850 do Uher a Němcová se začala stýkat s intelektuály především ř d ší na půdě utopického Českomoravského bratrstva, malého literárního a mimořádně tolerantního spolku plného humanistických a vlasteneckých idejí. Řešili se tu i myšlenky socialismu a komunismu, proti němuž mělo sloužit jako hlavní zbraň poznání. Zakladatel společnosti, kněz František Matouš Klácel, adresoval Němcové dopisy, které pak dokonce vydal pod názvem Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. 

Mladí mužové z bratrstva se do téhle démonicky krásné ženy zamilovávali, byť byli ženatí jako třeba slavista Ignác Hanuš či lékař a pozdější poslanec Říšské rady Jan Helcelet. Dalším oblouzněným mužem byl i sám kněz Klácel, který ovšem sebevědomému profesoru brněnské německé techniky Helceltovi nemohl konkurovat. Jednou se dokonce ocitli na Moravě spolu na jednom letním bytě, a zatímco Němcová zůstala na noc v jedné místnosti s Helceletem, rozmrzelý Klácel musel spát vedle a pak psal, že z toho měl až oči uplakané. Helcelet podle všeho vnímal Němcovou jako erotické zpestření bohémského života, zatímco ona ho asi považovala, jak bylo jejím zvykem, za téměř fatální životní lásku. I Helceletův velký přítel Hanuš na ni žárlil, a tak Helcelet po necelém roce vztah ukončil. Pozoruhodné je, že se Němcová s Helceletem v korespondenci často oslovují bratře a sestro. Právě v korespondenci s Hanušem pak ale o Němcové milenec píše třeba tohle: "Čím jsem Slezině ublížil? Zajisté jen nedbalostí neomluvitelnou, neodpovídaje na švitořivé dopisy její." 

KLEVETY A ÚSTRKY
To už ale na scénu vstupuje další mladý lékař. Boženě Němcové nebylo koncem roku 1851 vůbec dobře, již onemocněla tuberkulózou a o ni i o její děti se staral zmíněný Vilém Dušan Lambl, s jehož předchozí milenkou mu utekl Vojta Náprstek až do Ameriky, aby se pak dle legendy slavně vrátili s dechberoucí novinkou nazývanou šicí stroj (ve skutečnosti ho nechal dovézt až později). Jak intenzivní skoro dvouletý poměr ve vyšší společnosti velice oblíbeného doktora a Němcové byl, těžko říci (asi dost), ale nesporné je, že když manžel objevil jeden Lamblův dopis, udělal ženě ohromnou scénu. Lékař nakonec odjel do zahraničí a vášnivá spisovatelka, jíž mezitím zemřel syn Hynek, se upnula k dalšímu mladíkovi. Manžel byl zase zpět v Uhrách, a tak ji doma často navštěvovali Václav Bendl, který ji učil rusky, a jeho kamarád, třiadvacetiletý medik Hanuš Jurenka. Nezvedení bohémové u známé svůdnice skoro každý den? No v Praze byl zase poprask. Ještěže neexistoval bulvár. Ale i ty klevety stačily. Václav Tille dokonce píše v monografii o Boženě Němcové, že kolovaly zaručené zvěsti o tom, kterak protřelá svůdnice vlákala do tenat přebohatého Rusa, jehož naprosto vysála, až zcela zchudl. Realita? Kdosi zaslechl z okna jejího domu ruštinu, když si s Bendlem opakovala slovíčka. 

Božena Němcová je líčena jako neustále opouštěná milenka trpitelka, ale buďme spravedliví: i ona asi řadě nápadníků dala košem. To už se z vlasteneckých kruhů ozývaly hlasy puritánů, ať spisovatelka činí pokání. Ať podnikne ta zlovolnice kajícnou pouť městem až na Hradčany, zpovídá se a do smrti se věnuje toliko cudné literatuře. Mnozí obcházeli potenciální mecenáše, aby Němcové nic nedávali. 

A Josef Němec soptil. I mladému Jurenkovi láska vydržela kratší dobu než bezhlavě zamilované Němcové a vztah ukončil. A Božena seděla zase nad dopisy a rozepsanými knihami a vylévala si srdcebol. Nikdo z milenců ji nedotlačil k rozvodu. Věděla, že si ji kdysi muž vzal úplně bez věna a že sám vytrpěl kvůli svému vlastenectví hrozně moc. A ty děti byly přece jen jejich. 

Syn Hynek mohl být nadaným malířem, Dora chtěla být učitelkou, Karel, jehož kárala, aby se vyvaroval pití a cigaret, zahradníkem a Jaroslav přes otcův odpor odjel studovat výtvarnou školu do Mnichova, naprosto bez prostředků, takže ho odtamtud brzy vyexpedovali. Pracoval pak u fotografa a jeho svobodný duch zděděný po matce ho později zavedl do Ruska i do Ameriky. 

TAJEMSTVÍ PŮVODU
Po kom ale zdědila ohnivou povahu sama Božena Němcová? Původně Barbora Novotná, později Panklová, se narodila 4. února 1820 rakouskému panskému kočímu Johannu Pankelovi a pradleně a služce Terezii Novotné, kteří se vzali půl roku po Barunčině narození. Tolik oficiální údaje. Dlouho se i v životopisech tradovalo, že Terezie měla Barborku už ve čtrnácti letech. Jenže došlo k záměně sester, skutečnou matkou by měla být ta, které bylo v únoru 1820 již dvaadvacet.

Mezi lidmi navíc začala kolovat pověst, že Němcová je nemanželskou dcerou vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské (či její mladší sestry) a že ji Terezie pouze vychovávala. O tom ale není v dopisech Němcové (ale ani o Němcové) zmínky, takže je to nepravděpodobné. Stejně jako velice časté teorie o dalších aristokratech, kteří mohli být jejími rodiči (třeba dokonce kníže Metternich, rakouský ministr zahraničí a pak i státní kancléř). Tvrzení, že byla dcerou Kateřiny Vilemíny Zaháňské, vychází se skutečnosti, že se dcera rodičům nepodobala fyzicky a že kněžna hradila Barunčinu výchovu. Navíc se mluví o údajně špatném vztahu s matkou. Je tedy fakt, že jí matka nabyla ani na svatbě, ani na pohřbu. Sama kněžna měla pouze jedno vlastní dítě, nemanželskou dceru Gustavu, kterou si odvezl otec, švédský generál, do Skandinávie.

Jenže to bylo devatenáct let před narozením Barbory. Všechny tyhle konspirační teorie přiživily ještě zápisy o křtu, kde je Barbora označena jednou za nemanželské, podruhé za manželské dítě. To bylo ale způsobeno prostě tím, že se rodiče vzali až několik měsíců po jejím narození. Například Tereza Šotolová ve své diplomové práci Druhý život Boženy Němcové vysvětluje proč: "Pankl se dříve oženit nemohl. Byl odveden na vojnu, kde měl strávit čtrnáct let." Nakonec se podle ní o jeho propuštění ze služby zasloužil jeho zaměstnavatel a manžel Kateřiny Zaháňské, hrabě Schulenburg, který nesouhlasil s okamžitou svatbou, a radil chvíli počkat, než bude Panklovi 26 let a nebude moci být znovu povoláván k vojenské službě, protože rekrutský věk končil právě touhle hranicí. Svatba pak proběhla v době příjezdu Zaháňské a Schulenburga do Ratibořic, kde dívka Barunka vyrůstala. 

MÝTUS Z ČÍTANEK
A vyrostla v nevídaně statečnou ženu ve všech ohledech toho slova. Nezměnila své chování ani názory a přes naléhání i opovržení se je nebála pronášet zcela otevřeně. Vysvítá to i z jejích dopisů, kdy třeba stejně jako Havlíček kritizuje přepjaté české vlastenčení: "Je to samá mašlička červenomodrá, bíločervená, bez které kdyby na ulici se ukázali, mysleli by, že česká zem zkázu utrpí, a když to blíže poznáš, vidíš holou prázdnotu, nic než přetvářku." Sama vlastenectví vnímala úplně jinak. Přispívala k němu svými díly, články, ale i moderním a tehdy věru neortodoxním pohledem na společenské postavení žen. 

I Božena Němcová má přebohatý druhý život, který vlastenecká společnost začala psát už na jejím pohřbu. Podobně jako se z ironika Havlíčka, který se celý život vysmíval sentimentu a "prázdnému vlastenčení", stal procítěně oplakávaný mučedník, z Němcové začala dějeprava a literatura dělat "naší paní Boženu Němcovou" či "vzornou Barunku". 

Ne, opravdu nebyla čítankovým obrázkem plným cudnosti a uvědomělosti, stejně jako nebyla neřestnou ďáblicí. Šlo o vitální, nevídaně nadanou, emotivní ženou. Ani vzornou, ani prokletou. "Byla to ale naprosto úžasná ženská. Velice liberální," říkal mi historik Jiří Rak, podle něhož by ale u starovlastenců tahle pravda narazila, protože chtějí dodnes vidět jen tu krásnou paní BoženuNěmcovou. "Ale ona přece byla živá žena, která měla smůlu na chlapy. A ti s ní ošklivě zametali." Bál by se ale prý vyloženě i toho, že by z ní mohl leckdo naopak udělat kurtizánu, což je také nesmysl. "Její význam je přece v něčem naprosto jiném, než s kým chodila. V jejím díle," dodává Rak. 

Má nepochybně pravdu. Ať šlo o její brilantně napsané povídky, na svou dobu moderně převyprávěné pohádky, sesbírané báchorky a pověsti, cestopis z Uher a především zásadní díla romány Babička, Pohorská vesnice a V zámku a podzámčí. I ti milenci ji mimochodem při psaní inspirovali: "Jako Helcelet i Vítek je vysoký, snědý a černovlasý, krásný muž," píše třeba o tom, jak psala postavy nešťastné Viktorky a jejího přítele z mládí Vítka. 

Ale i celý umělecký a osobní život slavné spisovatelky je fascinující. V době vrcholné upjatosti chtěla se svobodně rozhodovat o svém životě - osobním, profesním i sexuálním (občas si prý "zauličníkovala"). "Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ni pozbyla záhy. Kde ji vidět? Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost - zkrátka sprosťáctví. Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí, jako květině rosy - ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila. Já chtěla muže mít, před nímž bych se kořit mohla, jenž by vysoko nade mnou stál, já bych život proň byla obětovala, ale viděla jsem v mužích jen hrubé despoty, jen pána. To zchladlo všechnu vroucnost - úcta se ztratila a hořkost a vzdor v srdci se umístily," napsala pět let před smrtí manželovi, jemuž se pak i přiznala, že ji vlastně všechny její vášnivé lásky nakonec zklamaly. Ať už kvůli povaze nebo společenským konvencím. 

Přesto si prý ani jednou nepočínala vypočítavě a musela proto bojovat neustále s bídou. Protože - dle vlastních slov - vždycky poslouchala své srdce. A jinak moc neposlouchala.v Byla boží.