Albánie se stíny tmavých očí a krvavých jar

Na co nejde zapomenout? Na slanou vůni a šumění moře přervávané rykem zběsilých skútrů. Na její velké temné oči a sáhodlouhé vlasy, které nikdy do moře neponořila. Na absolutní přítomnost kýče, za který se nikdo nestyděl. Na prapodivně dokonalou čistotu uvnitř v kontrastu se špínou a divokostí venku. Na neustálý pocit podivnosti a nepatřičnosti. Na opuštěnost toho, co nám připadá fascinující.

Viděl jsem docela dost bizáru. Ať na Blízkém či Dálném Východě anebo na severu Afriky. Někde se střílelo, jinde vás okrádaly opice a ještě jinde byli nejžádanější muži ti zdaleka nejtlustší. V Albánii žádné podobné překvapení nečekalo, neboť ta země byla překvapivá tak nějak celá, zvlášť vzhledem k tomu, že leží v Evropě. Navzdory pověstem nebyla hrůzyplná, ale spíš podivně intenzivní a zábavná. Spíš tedy až s odstupem, z klidu našeho hobitína.

No fumáre, no cigáre! Není to albánsky, ale rozkaz zní jasně. Zvlášť když ho pronáší kulatý albánský převozník s cigaretou (zatím nezapálenou) v ruce. A tuhle informaci sděluje nám, kteří se štosujeme na zadní venkovní palubě, zatímco on bude v kajutě. No nic. Chceme si vychutnat jízdu po průzračném moři z Korfu do Albánie, pro mnohé z přítomných nejtajemnější země Evropy.

Raketa z pravěku

Naše loď má zdálky kosmický tvar, zblízka je už značně věkovitá. Taková popelnice z budoucnosti, která má vyrazit na cestu v přesně daný čas. Bez kompromisů. Nástup byl proto hektický a do oné plovoucí podivnosti se vmáčklo nečekaně mnoho lidí. Po uplynutí avizované minuty odplutí následuje asi hodina dramatických výkřiků, zvuků a povelů onoho bojovníka proti kouření a pěti téměř stejných mořských vlků. Takže se potíme na slunci a já zjišťuju, že většina cestujících jsou Němci, kteří v Albánii nikdy nebyli a tak si tuhle divokou a neprobádanou zemi chtějí odškrtnout. Všechno berou zpočátku s humorem, postupem času ovšem s čím dál menším. Albánských pasažérů na lodi není moc, jízdné je pěkně drahé na to, že jde o půlhodinovou plavbu.

Chvíle startu po nekonečném čekání je věru spektakulární záležitost. Nejde totiž o loď, ale o vznášedlo, jehož trup se po raketovém startu zdvihne a na vodě sedí jen záď. Řev motorů a mohutný čoud a smrad z komínů nás ujišťují v tom, že stroj má za sebou pohnutou a hlavně dlouhou minulost. Plavba se užít moc nedá, ale zato je skutečně rychlá. Možná až příliš na to, aby se člověk ze starodávné řecké civilizace aklimatizoval na svět se zcela nesrozumitelným a čemukoliv nepodobným jazykem, s úplně jinými zvyklostmi a odlišným životním standardem. Člověk tohle všechno ví, ale stejně je překvapený.

Panelstory

Retrofuturistický stroj se nezadržitelně přibližuje, moře je stále čisté a k mému uspokojení průzračným zůstane i u albánského pobřeží. Čím blíž se ale vznášedlo dostává k Albánii, tím méně půvabně pobřeží vypadá. Panelák. Pak další. Malý, větší, často nedostavěný. Tak nějak vyhlíží nejvyhlášenější letovisko Saranda, posazené v nádherné krajině. Takový albánský Mácháč, akorát u moře, což by měla být výhoda. Měla by.

Vylodění probíhá podobně dramaticky jako nalodění, protože albánská pohraniční stráž je nad jiné bdělá. Připadám si jako na imigračním ve Spojených státech. S tím rozdílem, že tady se mě policista nevyptává, protože parně umí nejspíš jen albánsky, zato si mě nekonečně dlouho měří zkušeným a čím dál zachmuřenějším pohledem. Pár minut to lhostejně vydržím a pak mi dojde, že mě trápí záměrně. Podívá se na mě, pak na můj pas, pak na mě, pak do počítače, zase na mě, zase na pas, zaťuká do počítače a tak asi pětadvacetkrát. Nehnu brvou a on mi nakonec zklamaně hodí pas jako psovi kost. Faleminderit, řeknu způsobně. To znamená dík. Mou ironii nepostřehne. Naštěstí. A zatímco on si asi říká, co tady ten člověk z Česka chce, já si začínám říkat, kdo ti Albánci vlastně jsou.

Zemí Škipetarů

Jejich původ je zastřený tajemstvím, ale nejspíše jsou to potomci Illyrů, starověkého národa, který obýval západní Balkán už před skoro třemi tisíci lety a několik desítek let před naším letopočtem se dostal pod nadvládu Římanů. Zatímco většina kmenů byla převrstvena jinými národy a převzala jejich slovanské jazyky, albánština z illyrského jazyka patrně vychází, proto je tak odlišná od všeho, co známe. Albánci se jako jediní asimilaci ubránili, proto se i jejich dějiny charakterizované značným osloučením od světa ubíraly jinými cestami. Zemi po Římanech ovládli Byzantinci, potom Bulhaři a po ani ne dvousetleté existenci Albánského království se dostala pod nadvládu Osmanské říše. Nezávislost země získala roku 1912 a stala se na monarchií, po druhé světové válce pak socialistickou republikou s velice tvrdou diktaturou Albánské strany práce. Její šéf Enver Hodža nenáviděl nejen Západ, ale rozhádal se i se Sovětským svazem, Čínou, zkrátka s každým.

Drsná izolace byla prolomena až počátkem 90. let, kdy se obrovské množství Albánců vydalo hledat lepší život na režimem kdysi nenáviděný Západ. Albánie zůstala pro zbytek Evropy tajemná a občas bývá líčená i jako nebezpečná, což je dané zprávami o albánské mafii, obchodující s drogami, orgány či bezradnými albánskými utečenci. Není to poprvé a ani ta záhadnost není nic nového, což je dobře vidět třeba na mnoha českými generacemi oblíbeném románu Karla Maye Zemí Škipetarů, kde jsou Albánci (kterým se u nás dřív říkalo Škipetaři, neboť svou zemi nazývají Shqipëria) popisovánijako nekompromisní válečníci z konce světa. Ostatně i nejslavnější albánský spisovatel Ismail Kadare popisuje albánskéhoraly v románu Krvavý duben jako heroické postavy z jiných časů, řídících se tvrdými zákony středověkého zvykového práva, zvaného Kanun, k němuž patří i krevní msta. Ale o tom později.

Tyhle pověsti ožily, když byl před osmi lety v albánských horách zavražděn mladý český pár. Ukázalo se, že pachatelem nebyl mstitel, nýbrž primitivní dvacetiletý kriminálník, kterého vzali stopem. Tajemství ovšem obestírá zmizení tří českých studentů v roce 2001, kteří se z výpravy do albánských Alp na severu země nikdy nevrátili. Možná i proto hledí kde kdo na tuhle zemi s nedůvěrou. Na rozdíl od dobrodruhů, kteří vyrážejí nadšeně rok co rok do nepochybně krásných albánských hor, což neznamená, že by tam nebezpečí třeba v podobě hadů či takřka nesjízdných cest nečíhalo. Jezdí se k takřka kanadskému jezeru Komani, do národních parků jako Theth v Prokletých horách nebo na průzračné řeky Valbone, Osum a čím dál populárnější divokou Vjosu, která se stala letos národním parkem. Nechci ale psát o podivuhodném duchu albánských hor, nýbrž o Albánii přímořské, která, ač moře nemáme, je nám přece jen blíž. Měla by.

Tahle země není pro chudý

U moře máte několik možností: zkusit to po kempech či na divoko, což vyjde levně, zabydlet se v nějaké maličké vesničce u pobřeží, kde bývají též příznivé ceny, zajet si do hotelu se soukromou pláží, kde máte všechno jako na talíři, anebo zažít pravou albánskou dovolenou v některé vyhlášené destinaci. A to je docela nářez. Velikost pláží v letoviscích jako Saranda je totiž nepřímo úměrná cenám, které za pobyt musíte zaplatit, pokud nechcete zůstat na pláži veřejné, což ve městech věru není zážitek, na který byste vzpomínali ještě v důchodu. Pětadvacet euro za lehátko se slunečníkem (s heslem k internetovému připojení padesát) na minipláži bezděčně srovnám s předcházejícícmi destinacemi: na Korfu pět až sedm, na Kypru pět, na Sicílii deset…

Pochybuji, že si tohle běžný Albánec může dovolit, ale takhle to tam funguje a je to asi jeden z důvodů, proč zemi opouští tolik lidí. Ne zrovna kvůli drahým lehátkům na pláži, ale stačí zajít do obchodu nebo to zkusit s místní dopravou. Pravdaovšem je, že jedna věc jsou opuštěné hory a řeky, jiná poměrně civilizované hlavní město Tirana, a zcela odlišná tyhle velmi svérázné resorty, kde ne zrovna majetní místní poskytují drahé služby a zboží bohatým Albáncům a kde vás jakožto cizince, kterých tam moc nebývá, chce kde kdo natáhnout mnohem víc než všechny ty albánské majitele luxusních bavoráků, audin a mercedesů. Mimochodem pokud vám bude někdo tvrdit, že ta země je plná starých ojetin mercedesů, tak nebyl v létě na jihoalbánském pobřeží.

Má známá, ekonomka z Albánie, mi vysvětlila, že to s místními průměrnými dvanáctitisícovými platy (v přepočtu na koruny) není tak žhavé, neboť placení hotovostí je zcela běžné skoro ve všech profesích, a že si bokem něco bere skoro každý včetně třeba lékařů, což samozřejmě započítáno není. Výdělky jsou papírově skutečně téměř třikrát nižší než u nás, nicméně ceny jsou zvlášť za dopravu, služby a potraviny, jejichž výběr je i v průměrném albánském městečku tristní, ve zmíněných letoviscích pekelné. Sháněl jsem například lahev vína a nejlevnější mě vyšla v přepočtu na šest set korun. A fakt nebylo dobré. A odpověď Albánce? Tak proč sis nekoupil rakiji? To je jejich národní nápoj, taková ostrá kořalka,která sice s vínem nemá společného nic, zato ji pořídíte za pár šupů.

Slet taxikářů

Sedíme na zastávce u vesnice Ksamil, dalšího vyhlášeného letoviska s několika mrňavými předraženými plážemi a bary, obrovským množstvím řvoucích vodních skútrů, které mě při plavání v moři několikrát málem skalpovaly, byť jsem prchal na odlehlá skaliska, a je šílené vedro. Štěstí je, že zastávka leží na cestě do Butrintu, což jsou úchvatné ruiny římského města schovaného v lese úplně na jihu Albánie, a jezdí tu regulérní autobusy. Ten náš sice regulérně nepřijel, ale za hodinu má dorazit další.

Jsme čtyři. Já, mladá Venezuelanka, žijící v Německu, cestovatelka z Londýna a student z Mnichova. Čekání si krátíme výměnou dosavadních zkušeností a Albánií a jejími obyvateli. Nejvyděšenější je Němec, zatímco já se pokouším rozptýlit jejich chmury, což se rozhodne zkazit muž s dokonalou vizáží Pabla Escobara, který se ukáže být taxikářem. Asi pětkrát otevře dveře auta a významně na nás hledí. Když nereagujeme, odlepí se od chumlu dalších taxikářů, které své káry parkují na dohled od zastávky, zamíří k nám.

Patrně vypadám nejtvárněji, takže spustí na mě: Na co čekáte? - Na autobus. - Ten tu nejezdí. - Jistěže jezdí, několik jsme jich viděli. - Ty tady nestaví. - Staví, je tu i cedule. - Dneska ne. - Proč, je nějaký svátek? - Dneska nejezdí. - Jezdí, za třicet minut je tady. - Vsaď se, že ne. - Nevsadím. - Takže platí, vráží mi před obličej stoeurovku a otáčí se jako na svědky na své kámoše, kteří nás mezitím obklopili. Jestli do půl hodiny nepřijede, mám u tebe sto euro, říká mi nekompromisně a jde si sednout do taxíku, kde čeká a co dvě minuty si klepe na hodinky. Jeho kolegové nasadí drsné výrazy a přijedou svými auty blíž zastávce. Deset minut, dvacet… Je to boj nervů, kdy se nám král sázek ještě asi třikrát vydá zamávat zblízka bankovkou, a taxikáři postupně začnou odpadávat. Po půl hodině vydrží už jen sázkař, ovšem tváří se vítězně. Je čas. Vydá se triumfálně k nám. A přijede autobus.

Hledání civilizace

Se zpožděním a hodně nacapný, představuje nicméně další druh zábavy. Řidič má evidentně čas. Všichni už sedí či netrpělivě stojí na místě, on zavře dveře, zamyslí se, zase je otevře a jde si něco koupit. Přinese si vodu. Pak si jde pro tabák. Vrátí se, ale nestartuje: začne si balit cigaretu. Pak druhou, třetí. Do zásoby. Místní jsou v klidu, cizinci ho sledují s napětím. To si půjde ještě zapálit? Ne, nastartuje a jedeme. Zapálí si totiž rovnou v přeplněném autobusu, do kterého postupně přistupují další a další domorodci s čím dál většími taškami. Pak přistoupí ještě "průvodčí", všechny nás seřve, majitele tašek srovná do latě, vybere peníze (bez jakýchkoliv lístků samozřejmě) a zase vystoupí. Je to pozoruhodná země.

Doprava v Albánii je vůbec dobrodružná. Automobilová proto, že Albánci řídí poněkud dravě, veřejná proto, že je tam jen několik set kilometrů nesmírně pomalých vlakových tratí a dálkové linkové autobusy taky nejezdí všude. Takhle – teoreticky z nějakého města do jiného města jede podle jízdního řádu autobus v tolik a tolik a není co řešit. Ve skutečnosti je co řešit. O spojích na venkově a mezi malými městečky darmo mluvit, ale příkladem budiž spojení z nejproslulejšího letoviska Sarandy do nejslavnějšího historického města Gjirokasteru, které od sebe leží padesát kilometrů, což je tu autem asi hodina.

Nejprve hledáte autobusové nádraží nebo aspoň zastávku. Nikde nic. Dobře, zeptáte se. Nikdo nerozumí. A když rozumí, tak neví. Jdete za policisty. Napotřetí se zadaří a dozvíte se, že autobus odjíždí z nějakého náměstíčka, kde se holt musí najít. Čekáte na autobus. Nic. Člověk s čerstvou zkušeností z turecké části Kypru neočekává moc, prostě nějaký ten prastarý autokar. Rozhlížíte se a konečně vás zaujme několik chlapů halasících kolem maličkého transportéru, což je takové to auto pro osm lidí. Skutečně, to je on, dopravní spoj na albánský Karlštejn nebo jak to nazvat.

Se slepicí do hor

Když se přiblížím, čtyři muži zbystří a téměř slaví. Mají pasažéra. Oni totiž nejsou cestující, jak jsem se domníval, ale tak nějak patří k týmu. Jeden je řidič, druhý prodává lístky (levné), třetí – jak se ukáže – plní roli baviče víc než pasažéra a čtvrtý už mi tahá batoh ze zad a strká ho do do kufru. Není úniku. I když si nic jiného nepřeju. Trochu mě uklidní, když se do "autobusu" vmáčkne stará žena v šátku a s obrovským košem, přikrytým utěrkou, pod kterou se něco hýbe a nic to neříká, tipuju to na mlčenlivou slepici. Když cestující doplní ještě muž v maskáčích, který jako by zrovna dezertoval z nějaké fronty, můžeme vyrazit. Za dvě hodiny objedeme dvě vesnice evidentně mimo trasu a "bavič" celou dobu sází jednu historku za druhou, čemuž se paní usmívá, veterán nehne brvou, já taky ne, protože albánsky umím asi tak dvacet frází a řidič s revizorem se stejně překřikují v tom, kdo z nich lidového vypravěče lépe doplní či opraví.

V cílové stanici vystupuju sám a rád. Gjirokaster určitě stojí za návštěvu nejen kvůli dobrodružné přepravě. Pěkné město se chlubí zachovalým kamenným historickým jádrem a je asi nejtypičtějším příkladem toho, jak vypadala albánská sídla za osmanské nadvlády. Asi čtvrtina obyvatel má řecký původ, neboť město leží poměrně nedaleko řecké hranice a na panelovou kulturu zbytku Albánie tu nenarazíte. Kulturně je to ostatně vyspělé město. Ne náhodou se tu narodili dva největší Albánci moderního věku, jeden hodný a druhý zlý, pokud použijeme westernové názvosloví.

Ismail Kadare je zdaleka nejvýznamnější albánský spisovatel, který dnes žije střídavě ve Francii a ve své domovině, přičemž do Paříže odešel až počátkem devadesátých let, kdy to v zemi zcela bez pravidel vřelo snad víc než za krutovlády onoho druhého rodáka Envera Hodži. Zatímco si troufám tvrdit, že Ismaila Kadareho zná méně Čechů než Milana Kunderu Albánců, Hodža je dobře známý i u nás. Albánii tvrdě vládl čtyřicet let od konce druhé světové války až do své smrti v roce 1985, což je v Evropě nevídaný výkon, který ve světovém měřítku trumfl akorát Fidel Castro. A ani Castro neizoloval svou zemi tak brutálně jako Hodža. Zdaleka ne.

Otec všech bunkrů

Hodža časem pojal podezření, že jeho zemičku chtějí uchvátit nejen západní imperialisté, ale i sovětští komunisté, k nimž původně vzhlížel. Zemi tedy posázel bunkry, kde se dalo. Jeden bunkr na čtyři obyvatele znamenalo naprosto šílenou zátěž pro už tak chatrnou ekonomiku země. Hodža považoval svou zemi za jedinou socialistickou na celém světě a vystupoval jako čím dál větší blázen. Jeho podpoře ovšem dlouho nahrávaly vzpomínky na italskou okupaci Itálie za války, ale postupem času se stala jeho obrňovací mánie a fanatické hledání nepřítele směšnou. A země chudla a trpěla. Ale přece jen udělal tenhle tragéd přinejmenším jednu věc správně – Brežněva měl za fašistu, který upevňuje v sovětském bloku kapitalismus, a když vojska Varšavské smlouvy okupovala Československo, označil to za tragédii, důkaz "sociálimperialismu" a jeho země z Varšavského paktu vystoupila.

Pozoruhodnou kapitolou je Hodžova urputná snaha odstranit v napůl muslimské a napůl křesťanské zemi náboženství a zavést tvrdý ateismus, což se mu pravda podařilo neskutečně rychle. Drtivá většina Albánců se sice formálně hlásí k islámu (asi 60 procent) nebo k pravoslaví či katolické církvi, ale je to vztah většinou vlažný a není tu problém, když si muslim bere křesťanku a naopak. Nejvážněji berou církev a staré albánské tradice asi pravoslavní, zatímco muslimové to moc neřeší.

Podstatnější je území, na kterém Albánci žijí. Dodnes existuje hlavně v horách na severu země asi tři tisíce křesťanských rodin, které lpějí na zmíněném středověkém právním systému zvaném Kanun, zahrnující obrovskou škálu pravidel, z nichž některá jako extrémní pohostinnost se dají snad i obdivovat, ovšem jiných se civilizovaný člověk musí děsit. A to jsme u druhého Gjirokasterského rodáka Ismaila Kadareho, který napsal řadu povedených děl, z nichž v češtině vyšel například Generál mrtvé armády či Krvavý duben.

Krvavý duben

V tom popisuje Kadare boj dvou rodin z albánských hor, které po staletí dodržují kromě mnoha jiných i nejděsivější pravidlo Kanunu, kterým je krevní msta. Jeden člen rodiny zavraždí předepsaným způsobem a zásadně výstřelem toho, kdo zabil jeho příbuzného, a tak se to táhne po generace. Mstitel má vždy povinnost zabít svého soka do určité doby, proto si rodiny vystavěly v horách věže, kam se ten, kdo má být zabit, ukrýval. Ten příběh líčí události ze 30. let minulého století, kdy se během sedmdesátileté krevní msty, která vznikla na základě zastřelení neznámého hosta, vyvraždilo již 44 členů dvou rodin, jenže háček je v tom, že to není zcela mrtvá záležitost.

Když si vezmete, že každá širší rodina má nějakých padesát šedesát členů a rodin a vynásobíte to třemi tisíci, není to až tak málo. V roce 1997 zastřelil samopalem jistý Albánec svého soka právě v rámci krevní msty až v Praze. Před Kanunem evidentně neutečete. Má striktní pravidla i v oblasti manželství a podle něj dohadují sňatek stařešinové rodin bez ohledu na to, co k sobě budoucí manželé cítí. V Krvavém dubnu se objeví i situace, kdy rodiče nevěsty předávají ženichovi "požehnaný náboj". Právě tím ji smí beztrestně zastřelit, pokud mu bude nevěrná…

Jistěže by to v dnešní Albánii neprošlo bez tvrdého postihu, ale tradiční středověké právo se na to dívá jinak. Stejně jako na panny z přísahy, které se zavazují k celibátu a přijímají doživotně mužské role i oděv, což je dnes už spíš rarita. Zlé jazyky sice tvrdí, že žena je v Albánii pro muže méně než auto, a sám jsem byl v jisté domácnosti svědkem hnusného ponižování ženy manželem, shodou okolností policistou, nicméně jsem potkal i vzdělané a velice sebevědomé Albánky. Emancipace pokročila a v albánské vládě někdejšího malíře Edi Ramy, mimochodem žertéře a sympaťáka, ženy předloni po volbách obsadily dvanáct ze sedmnácti míst, což je možná nejvíc na světě. Je fakt, že mezi postavením mladé Albánky z Tirany a ženy z tradiční rodiny v horské vesnici asi stále bude značný rozdíl.

Velké tmavé oči

Albánky jsou každopádně okouzlující. U starší generace vás zaujme starostlivá pověrčivost na úrovni, která by zaskočila i nebožku vědmu Jolandu. Matky chrání dcery před uřknutím či zlým pohledem, co jim síly stačí. Ty z lepších rodin třeba i nenápadně – nějakým tím zaříkáním a permanentním strkáním stroužků česneku do značkových kabelek svých ratolestí, což je pořád lepší než třeba ptačí pařátek. K těm značkám – ty jsou v Albánii určující, byť ve většině případů je to trochu ošolíchané osvědčeným způsobem "čím víc pruhů, tím víc addidas". Na ulici narazíte prakticky všude na prodejce "značkových" parfémů, slunečních brýlí a hodinek, přičemž to v rámci poctivosti probíhá asi tak, že vám nabízejí místo Hugo Bosse Hugo Boose. Jinak vypadá stejně.

Albánci, zvláště ti mladí, hrozně rádi korzují. U nás se to dělalo tuším hlavně za monarchie a první republiky, tak je to to trendy pořád. Korzuje se v Tiraně i v mrňavých přímořským městech. Začne se navečer, kdy už není takové vedro (tedy z albánského pohledu, nám je tam vedro pořád), a končí se dlouho po setmění. Všichni voní Hugo Boosy, mají černé brýle se zlatými obroučkami, muži řetězy a ženy šperky z obdobného kovu. Pokud nejsou v páru, házejí po sobě kradmé pohledy a tím to většinou skončí.

Ovšem opakuje se to den co den a nakonec si většinou v tom davu jeden druhého najde. Prohodí pár slov a zajdou spolu třeba na večeři, což popravdě nebývá nic moc. To, co jinde koupíte spíš ve fastfoodech, je tady v restauracích. Masa na grilu, pak jiná masa na grilu a taky mořské plody na grilu, ty jsou nejlepší. A pak je tu burek, který jedí kdykoliv a kdekoliv, nicméně se nejedná o specificky albánské jídlo, protože se jí na Balkáně skoro všude. Je to zkrátka taková levná verze řecké a balkánské kuchyně, stejně jako je oblečení Albánců poněkud kolotočnickou variantou vytříbeného italského vkusu. Italská kultura je mimochodem pro Albánii co do inspirace naprosto zásadní, od hudby až po životní styl.

A protože o duši albánských dívek něco málo vím, přidám několik osobních poznatků. Albánština je pro nás pekelně těžký a zcela odlišný jazyk, který má i své vtipné stránky. Když vám Albánka řekne neser, neznamená to, že vám dává košem, ale že se uvidíte zítra. Když vám naopak řekne jo, znamená to ne. Naše jo se naopak řekne po. A když vám po nekonečných pokusech a emotivních výlevech konečně řekne to své po, musíte se obrnit trpělivostí ještě víc. Sraz ve dvě znamená, že se nakonec sejdete tak na půl šestou. A když vám vypráví o své domovině, je to často hodně vtipné, když ovšem vyprávíte stejně vtipně o zážitcích z její vlasti vy jí, končí to po pár vteřinách zdrcujícím pohledem velkých tmavých očí a vy to musíte žehlit s nasazením všech myslitelných opravných prostředků. Albánky a Albánci jsou zkrátka neskutečně hrdí. Vždycky. A pohostinní. Někdy.

Host je polobůh

Tohle se říká a většinou platí na venkově a v albánských horách, u moře to ale nedodržují všude. Občas vás překvapí, že se z avizovaného apartmánu s pláží u moře vyloupne rozestavěný barák, ukrytý za řadou jiných domů a ukrytý za obrovitými kovovými vraty, hodnými bytelné věznice. Jejich odsunutí vyžaduje zbytky mých sil, vyčerpaných chozením po městě tam a zpátky během jeho marného hledání. Na dvoře stojí s konví prošedivělý padesátník a kouká na mě. Přátelsky spustím: Mirëdita! Víc neumím, podám mu ruku a pokračuju anglicky. Když mu všechno ohledně mého ubytování vysvětlím, pořád kouká a mračí se. Nakonec se otočí, odkráčí do domu a místo něj vyjde starší žena. Zase jí to všechno vysvětlím, zase kouká a usmívá se. Odejde. Za chvíli přijde mladší žena a řejne mi anglicky, že neumí anglicky. Stejně tak její matka (ta usměvavá) a její manžel (ten zamračený).

Nakonec po pokusech v italštině a ruštině vše vyřeší němčina, které mladší Albánka rozumí. Rozjaří se a zavede mě do domu. Jaké překvapení! Vůbec nejde o nějaký apartmánový penzion či hotýlek, ale o jejich nedostavěný barák, kde vyklidili všechny větší místnosti a natěsnali se to minikomůrky, kde patrně tráví celé léto, zatímco pokoje pronajímají. Proč ne, v Albánii není ubytování drahé (což je vedle chleba ostatně jediná věc, která ani v letoviscích moc nestojí) a hlavně nesmírně čisté. Seberozflákanější barák, zvící často rozbombardovaného staveniště, má pokoje naprosto vzorné. Všude.

Na platební karty v "apartmánech" ovšem zapomeňte. Původně jsem si myslel, že jde prostě o poněkud zaostalejší zemi, kde platební terminály teprve vynalézají, ale oni dávno vědí, že když něco zaplatíte kartou, musíte (měli byste) to zdanit.Takže zaplatíte na dřevo třeba za několik nocí, aniž dostanete jakékoliv potvrzení. A jaké je pak překvapení, že sotva z ubytování zmizíte, je stornované z rezervační aplikace, takže to vypadá, že jste tam nikdy nebyli. A to je také důvod, pročto super ubytování údajně hned u pláže nemůžete ohodnotit a varovat další uchazeče. Není to jistě přístup každého, ale já to zažil dvakrát za sebou. Abyste tomu předešli, lze se samozřejmě ubytovat v klasickém hotelu, ale zase o dost přijdete... O podivnou směs zamilovanosti a rozčarování. O pocit, že vás něco hrozně vyčerpalo, ale vy jste na to čím dál zvědavější. Je neuvěřitelné, že tahle kousek země je blíž než třeba Řecko.