Dvacet prapodivných let od zlatošedého chvostu prastarého září. Na náplavce ještě nikde nikdo, jen dva prastaří rybáři. A pak už jen já a Jé. A odjížděl jsem do Vídně.

Je malá ta j.a.n.a.

Čtyři písmena.

Čtyři vraní skoky.

Čtyři loky... čeho?

A tolik všeho.

Co třese se.

Setřese sebevědomí

Když se objeví.

Se s očima černýma.

Jenom tak se.

Naučila se říkat.

Banální. Nejemně.

A rve mě. Jak kat.

Banální pak říkám s ní.

Jak banán, co sní.

Snivý banán.

Po kterým se klouže.

Do louže s loky krve.

Sloky banální jak břitva.

Jak prasmrt, co tu byla prve.

Jen malá černá vraní pitva.

Jen J.

A stejně...