Les temps sont durs pour les rêveurs.

Na Václaváku dneska vyřvávají z pódia kolaboranti, chápající vraha Putina, na Pražském hradě bude večer chybět řada hlavních představitelů demokratického státu a medaile se budou udílet vedle zasloužilců zas i nulám, kýčařům a hochštaplerům, jak tomu je v poslední dekádě zvykem. Hlavně že ing. Zeman pozval pana Vémolu. A paní Vémolu.

Do Itálie jezdím od dvanácti každej rok. Vynechal jsem jen jednou a byl jsem nešťastnej. Nejvíc se mi pod kůži vryly svým patosem&prastarostí Řím a emocemi&bělostnou špinavostí Sicílie. A právě Neapol je dokonalým průnikem obého. Ani málo, ani moc. Tak akorát. Totální omšelost střídá nádhera útrob domů, neurvalost skútrů a klaksonů dech beroucí...

České podcasty krom jiného ukazují, jak zoufale postrádáme komentátory a novináře, kteří dovedou reflektovat politiku a většinou i kulturu. Ne excelentní, to bych chtěl moc, ale aspoň kvalitní. Neznám tu kromě Jana Urbana jediného vzdělaného, vtipného a opravdu dobrého politického komentátora. Když už se to daří, jde o lidi, které novinařina...

Typický volič SPD.

Jedinou užitečnou informaci, kterou jsem (kromě fantastického semináře Petra Bílka) kdysi při studiu žurnalistiky získal, bylo neustále opakované: "Píáristi jsou vaši nepřátelé. Snaží se protlačit věci, které nebudou zajímat ani čtenáře, ani konkurenci, ani inzerenty. Noviny to nenávratně poškodí. Spolupráce s píáristy je pro novináře konečná."...

Kdyby měl Žižka jedno jediné procento majestátnosti, velkoleposti, dramatičnosti, atmosféričnosti, rozmáchlosti a hlavně osudovosti tolkienovského seriálového eposu, byl by to výborný film. Ale nemá. Přitom hodnocení na zdejší filmové databázi má lepší, což je bizarní. Prsteny moci jsou dechberoucí v každé minutě a každá minuta tohoto díla určeného...

Lapkové vylezli ze svých doupat, morové rány už desítky let sužují zemi, o správu se sváří kliky a klany, které se k smrti nenávidí. Rozvrácené království plné nejistoty a beztrestného řádění. České země roku 1402, kdy se odehrává film Jan Žižka, nebyly ideálním místem k žití, nýbrž státem, kde bylo možné ve víru vpádů, pustošení a mordů zajmout...

Červencová tour ze Skandinávie přes Polsko, Kypr, Řecko, Albánii, Korfu a Itálii domů. Do Mů, jak by řekl Ivan Wernisch. Nejvtipnější byla Albánie, ale dneska sem dám pozoruhodný Kypr, kde ozvěny staletí trvajících sporů a bojů mezi evropskými a asijskými vládci, rytířskými řády a mocnými muži od Richarda Lví srdce až po osmanské paši přetrvaly...

V Norsku jsem byl asi patnácktát, ve Švédsku tak desetkrát a dvakrát ve Finsku, kde mě odradili komáři a močály. Dánsko jsem celoživotně úplně míjel prostě proto, že co tam. Nuda nuda, šeď šeď, tvrdí se. Jako je to pravda a nudnější jsou na první pohled v Evropě leda Slovensko a Švýcarsko, jenže na Dánsku (třeba Roskilde) i na té...

Jak to říkal Bob Marley? Že když vás zasáhne hudba, necítíte žádnou bolest? Řekl bych, že necítíte žádnou jinou bolest...

Syrovou rozpálenou špinavou nádhreru staré Itálie asi tak ze čtyřicátých let má už jen Sicílie. V pekárně nakoupíte svačinu, večeři a snídani (dohromady) za pět euro, barokní palác si pořídíte z míň než garsonku v Praze a tisíce kostelů i mohutné hrady Fridricha II. si projdete bez turistů. Turisti jsou snad jen v Syrakusách, ale ty jsou tak pěkný...

Vojska téhle země někdy uspěla, jindy dostala výprask, občas ale vůbec nebojovala. Zvlášť v novodobých dějinách. A to zanechalo šrámy na našich duších. Třeba mnichovská kapitulace se jeví ve světle hrdinné obrany Ukrajinců v ostřejším světle než dřív. Je nám mírumilovnost vlastní, anebo je to jen lživý mýtus, případně záminka k omlouvání porážek a...